32 Cdo 3539/2012 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3539/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 1. 2013 Spisová značka:32 Cdo 3539/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3539.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Poučovací povinnost soudu Přípustnost dovolání Vady řízení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 211 o. s. ř. § 157 odst. 2 o. s. ř. § 213 odst. 2 o. s. ř. § 118a odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 2. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3539/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Wagenhofer, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Na Brabenci 323/16, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 40767655, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, proti žalované RNDr. A. K., zastoupené Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Dusíkova 906/41, o zaplacení částky 1.132.886,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 54/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2010, č. j. 7 Cmo 362/2009-144, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2012, č. j. 7 Cmo 362/2009-193, takto: I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2010, č. j. 7 Cmo 362/2009-144, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2012, č. j. 7 Cmo 362/2009-193, v části výroku pod bodem I, jíž bylo rozhodnuto o nárocích žalobkyně ve výši 85.435,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku pod bodem II se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2010, č. j. 7 Cmo 362/2009-144, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2012, č. j. 7 Cmo 362/2009-193, se v části výroku pod bodem I, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně ve výši 138.773,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení pod body III a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. dubna 2009, č. j. 22 Cm 54/2002-98, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 224.208,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným (výrok pod bodem I), co do částek 377.733,- Kč a 530.945,- Kč s úroky z prodlení tam uvedenými žalobu zamítl (výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za prokázané, že mezi účastníky probíhal obchodní styk jednak formou komisního prodeje, k němuž docházelo na dvou pražských provozovnách žalované, v parfumeriích F. na V. n. a v obchodním domě TESCO, jednak formou přímého prodeje dodávkami zboží do prodejen mimo Prahu. Do komise žalobkyně žalované dodala zboží vyúčtované fakturou č. 210430 na částku 32.713,- Kč, fakturou č. 210539 na částku 60.710,- Kč a fakturou č. 210633 na částku 45.350,- Kč, tj. za cenu v celkové výši 138.773,- Kč, a žalovaná toto zboží prodala, přičemž neprokázala, že by jeho cenu žalobkyni uhradila. Do přímého prodeje žalobkyně žalované dodala zboží vyúčtované fakturou č. 210407 na částku 22.518,- Kč, fakturou č. 210408 na částku 4.911,- Kč, fakturou č. 210453 na částku 24.359,- Kč, fakturou č. 210454 na částku 11.047,- Kč, fakturou č. 210573 na částku 10.150,- Kč a fakturou č. 210494 na částku 12.450,- Kč, tj. za cenu v celkové výši 85.435,- Kč, přičemž žalovaná ani zaplacení této ceny neprokázala. Za prokázané pak soud prvního stupně nevzal dodání zboží do komisního prodeje vyúčtované fakturou č. 210723 na částku 377.733,- Kč a dodání zboží v rámci přímého prodeje vyúčtované zbývajícími fakturami v úhrnné výši 530.945,- Kč. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. dubna 2010, č. j. 7 Cmo 362/2009-144, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu v této části zamítl (výrok pod bodem I), v zamítavém výroku pod bodem III jej potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV). Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně uzavření kupní smlouvy opírala o dohodu ze dne 10. listopadu 1999, a zopakoval touto dohodou dokazování, přičemž zjistil, že jako dodavatel je v ní řádně označena žalobkyně, zatímco jako odběratel je uvedena FAnn a. s., u ní je razítko s označením žalované a dohoda je za takto označenou žalovanou podepsána Ing. K., který je však v záhlaví uveden jako zástupce firmy FAnn a. s., a že listina obsahuje ujednání o tom, že „nezaplacené zboží zůstává majetkem firmy Wagenhofer, spol. s r. o.“ a že „FANN poskytne Wagenhofer, spol. s r. o. jednou měsíčně statistiku prodaného zboží v kusech, popř. v Kč v jednotlivých prodejnách“. Podle názoru odvolacího soudu nelze dovodit, že dohoda byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou, dohoda postrádá základní náležitosti kupní smlouvy (bližší specifikaci zboží a určení ceny nebo úmysl cenu neurčit) a uvedené ujednání je nejen v rozporu se základními náležitostmi kupní smlouvy (se závazkem prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo), ale ve svém důsledku potvrzuje obranu žalované, že mezi účastníky šlo vždy o dodávky a prodej zboží v režimu komisního prodeje. Odvolací soud doplnil dokazování předávacími protokoly, z nichž zjistil, že v období od 9. října 2000 do 28. listopadu 2000 žalovaná žalobkyni vrátila a žalobkyně převzala neprodané zboží z provozoven žalované v O., ve Z., v O., v T., v P., v B. a v P. Na základě toho dovodil, že žalobkyně nejen do provozoven, o nichž to tvrdila, ale do všech dalších provozoven žalované dodávala zboží do komisního prodeje, čímž měl současně za vyvrácené tvrzení žalobkyně, že mezi účastníky byla uzavřena, byť ústní formou, kupní smlouva. Žalobu v části požadující zaplacení ceny zboží z titulu kupní smlouvy proto posoudil jako nedůvodnou, aniž se zabýval přezkumem zjištění soudu prvního stupně stran toho, zda bylo zboží dodáno. Odvolací soud dále konstatoval, že komisionářská smlouva ze dne 16. listopadu 1999 se sice měla vztahovat pouze k prodejně na V. n. v P., zákon však nestanoví povinnost uzavřít komisionářskou smlouvu v písemné formě. Zdůraznil, že k movitým věcem svěřeným komisionáři k prodeji má vlastnické právo komitent do doby, než je nabude třetí osoba, a dovodil, že žalobkyně ke svému tvrzení, podle něhož žalovaná provedla vyúčtování prodaného zboží za měsíce květen, červen a červenec 2001, nepředložila žádný důkaz, přičemž ve sporu proti společnosti Glamour, a. s., se domáhá plnění z komisionářské smlouvy na základě vyúčtování provedeného touto společností za měsíce červen a červenec 2001 ohledně zboží prodaného v prodejnách v P. na V. n. a v obchodním domě TESCO. Neprokázala tedy existenci vyúčtování prodaného zboží provedeného žalovanou a rovněž neprokázala, že to byla žalovaná, kdo provozoval tyto prodejny, naopak svým tvrzením a důkazy předloženými v uvedeném sporu tuto skutečnost vyvrátila. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala nárok na zaplacení ceny zboží, které podle jejího tvrzení žalovaná prodala a vyúčtovala, a neprokázala ani důvodnost nároku na zaplacení ceny dalšího zboží, jež mělo být žalované dodáno, neboť ohledně něho ani netvrdila, že došlo k jeho prodeji třetím osobám; takovéto zboží zůstává ve vlastnictví žalobkyně. Protože - jak odvolací soud doslova uvedl - důsledkem komisionářské smlouvy je skutečnost, že zboží, jehož vlastnictví nenabyla třetí osoba, zůstává stále ve vlastnictví komitenta (žalobkyně), není žalobkyně legitimována k tomu, aby se domáhala proti žalované jeho ceny z důvodu vzniku bezdůvodného obohacení; ke zvýšení jejích aktiv na úkor žalobkyně nedošlo. Odvolací soud proto neshledal žalobu důvodnou ani v části požadující zaplacení ceny zboží dodaného na základě komisionářské smlouvy. Rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích o věci samé napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve vztahu k měnícímu výroku pod bodem I napadeného rozhodnutí opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a argumentujíc zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, aniž to výslovně uvedla, prosazovala závěr o přípustnosti dovolání též ve vztahu k potvrzujícímu výroku pod bodem II podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání proti oběma napadeným výrokům žalobkyně odůvodnila tím, že řízení před soudy nižších stupňů bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) a b)]. V