32 Cdo 4200/2010 — Nejvyšší soud

32 Cdo 4200/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2012 Spisová značka:32 Cdo 4200/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4200.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Leasing Vady řízení Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 269 obch. zák. § 157 odst. 2 o. s. ř. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. § 266 obch. zák. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 11. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Cdo 4200/2010ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně WATREX, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 42, identifikační číslo osoby 25109791, zastoupené JUDr. Tomášem Jírou, advokátem, se sídlem v Praze 6 - Hradčanech, Tychonova 44/3, PSČ 160 00, proti žalovanému Ing. arch. V. J., identifikační číslo osoby 11349743, zastoupenému JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem, se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, PSČ 386 01, o zaplacení částky 637.893,- Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 543/2005, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 2 Cmo 25/2010-210, takto: I. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku pod bodem II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 2 Cmo 25/2010-210, se zamítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 2 Cmo 25/2010-210, se v měnícím výroku pod bodem I a ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se po žalovaném domáhala uspokojení svých nároků ze smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 7. července 1999 a označené jako smlouva o pronájmu s následným odprodejem, v celkové výši 637.893,- Kč, sestávajících z posledních dvou sjednaných splátek, patnácté, vyúčtované fakturou č. 280130, a šestnácté, vyúčtované fakturou č. 0380031, po 28.931,- Kč, z penále ve výši 11.847,- Kč za pozdní úhradu osmé splátky, vyúčtovaného fakturou č. 0280009, z částky 3.385,- Kč jako náhrady za zaplacené pojištění vozidla, ze smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně za prodlení s úhradou uvedených tří faktur v celkové výši 144.799,- Kč a ze smluvní pokuty ve výši 228.000,- Kč za 76 týdnů prodlení s úhradou 15. splátky a smluvní pokuty ve výši 192.000,- Kč za 64 týdnů prodlení s úhradou 16. splátky. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. srpna 2009, č. j. 13 Cm 543/2005-178, v části výroku pod bodem I, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl, tak, že ohledně částky 420.000,- Kč žalobu zamítl, a změnil jej též ve výroku pod bodem II o nákladech řízení (výrok pod bodem I). Ve zbývající části výroku pod bodem I, tj. ohledně částky 217.893,- Kč, přisuzující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování částí listin, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jím částečně doplněných, že mezi účastníky byla dne 7. července 1999 uzavřena smlouva LEAS 18/99 označená jako smlouva o pronájmu s následným odprodejem, v níž byla žalobkyně označena jako dodavatel a žalovaný jako odběratel a jejímž předmětem byl pronájem s následným odprodejem tam blíže označeného osobního automobilu tov. zn. BMW 520 IT, rok výroby 1996, a dobou pronájmu v trvání čtyř let, hodnotou předmětu 370.000,- Kč s 16 splátkami ve výši 28.931,- Kč, se splatností počínající dnem 7. července 1999. V článku 2 smlouvy se žalovaný zavázal v případě předčasného ukončení leasingu z důvodů na jeho straně v době po dodání předmětu leasingu nebo v případě vypovězení smlouvy žalobkyní pro neplacení splátek uhradit smluvní pokutu ve výši 30% součtu zbývajících plateb. Součástí smlouvy byly všeobecné smluvní podmínky pronájmu (dále též jen „VSPP“) a splátkový kalendář. V článku 4 VSPP si žalobkyně vyhradila právo odstoupit od smlouvy, pokud žalovaný nezaplatí ve stanoveném termínu první splátku nebo celkem dvě splátky a bude v prodlení více než 7 dní, a pro případ, že žalovaný nedodrží dohodu o placení splátek co do termínu nebo výše platby, bylo dohodnuto oprávnění žalobkyně účtovat žalovanému smluvní penále ve výši 0,5 % z dlužné fakturované částky za každý den prodlení. V případě, že splátka nebude zaplacena ve stanovené výši do 7 kalendářních dnů po termínu splatnosti, měla být navíc kromě penále účtována smluvní pokuta ve výši 3.000,- Kč za každých následně započatých 7 kalendářních dní, a to u každé splátky samostatně. Žalovaný nezaplatil 15. a 16. splátku a žalobkyně z tohoto důvodu dopisem ze dne 28. května 2004 od smlouvy odstoupila. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně (jenž byl však v tomto ohledu vázán předchozím kasačním rozhodnutím) smlouvu posoudil podle jejího obsahu jako smlouvu leasingovou, tedy smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.“), z čehož dovodil, že závazkový vztah touto smlouvou založený se řídí především touto smlouvou a dále všeobecnými smluvními podmínkami, které mají charakter obchodních podmínek ve smyslu ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. Se soudem prvního stupně se ztotožnil též v závěru, že smlouva a VSPP neobsahovaly ujednání o možnosti žalovaného přestat platit leasingové splátky, a to ani pro případ nemožnosti vozidlo užívat, a konstatoval, že žalobkyně podle svého tvrzení pořídila předmět leasingu na základě výběru a určení žalovaného a že žalovaný tuto skutečnost „nerozporoval“. Na základě toho odvolací soud dovodil, že žalobkyně důvodně pro nezaplacení 15. a 16. splátky odstoupila od smlouvy a žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobkyni nezaplacené splátky v celkové výši 73.094,- Kč a povinnost zaplatit sjednané sankce za prodlení s úhradou těchto plateb. Ujednání o „smluvním penále“ v článku 4 VSPP však na rozdíl od soudu prvního stupně neposoudil jako ujednání o smluvním úroku z prodlení, nýbrž jako ujednání o smluvní pokutě. Zdůraznil, že pojem „penále“ není právními předpisy definován, a vyjádřil názor, že v obchodních vztazích je tento pojem vykládán jako smluvní pokuta, nikoliv jako smluvní úrok z prodlení. Na základě toho dovodil, že porušení povinnosti žalovaným spočívající v prodlení se zaplacením splátek bylo postiženo smluvní pokutou ve výši 0,5% z výše splátek za každý den prodlení a že žalobkyni vzniklo právo na její zaplacení v částce 144.799,- Kč. Vzhledem k tomu usoudil, že smluvní pokuta sjednaná v článku 4 VSPP je v pořadí druhou smluvní pokutou postihující totéž porušení právní povinnosti. Protože podle jeho názoru z ustanovení § 544 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyplývá, že smluvní pokutou lze porušení právní povinnosti postihnout pouze jednou a není tedy možno sjednat více smluvních pokut pro totožné porušení povinnosti, shledal ujednání v článku 4 VSPP neplatným podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením § 544 obč. zák. S námitkou, že ujednání podle smlouvy má přednost, se vypořádal prostřednictvím argumentu, že smluvní pokuta podle článku 2 smlouvy postihuje odstoupení od smlouvy žalobkyní z důvodů na straně žalovaného, vlastního prodlení s placením splátek se netýká a bylo proto na žalobkyni, kterou sjednanou sankci uplatní. Vycházeje z těchto úvah posoudil žalobu v části požadující zaplacení smluvní pokuty sjednané v článku 4 VSPP ve výši 420.000,- Kč jako nedůvodnou. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém měnícím výroku pod bodem I a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, podle obsahu dovolací argumentace však toliko v části měnícího výroku týkající se věci samé, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a spatřujíc jeho důvodnost v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalobkyně především zpochybnila závěr odvolacího soudu, že pojem „smluvní penále“ je třeba vyložit jako smluvní pokutu, a vytkla odvolacímu soudu, že v rozporu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu neprovedl výklad projevu vůle smluvních stran s přihlédnutím ke všem okolnostem případu podle ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. Zdůraznila, že smluvních sankcí bylo mezi účastníky sjednáno více a na dvou místech (v článku 2 sm