32 Cdo 4591/2009 — Nejvyšší soud

32 Cdo 4591/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2011 Spisová značka:32 Cdo 4591/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4591.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Konkurenční doložka Přípustnost dovolání Smlouva nepojmenovaná (inominátní) Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 269 odst. 2 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:1. 11. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 4591/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce K. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované OVB Allfinanz, a. s., se sídlem v Praze 4, Michli, Baarova 1026/2, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 48 04 04 10, zastoupené JUDr. Filipem Hruškou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 619, o zaplacení částky 742.250,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 24/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2009, č. j. 3 Cmo 336/2008-281, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. června 2008, č. j. 25 Cm 24/2008-207, kterým Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobci částku 742.250,62 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a žalované uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po částečném opakování důkazů vyšel z toho, že účastníci uzavřeli 24. května 2004 smlouvu o spolupráci (dále jen „smlouva“), změněnou dodatkem z 9. ledna 2006 (dále jen „dodatek“), jež je nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve které se dohodli, že žalobce bude vyvíjet pro žalovanou činnost směřující k vyhledávání zájemců o uzavření smluv v oblasti kapitálových investic, stavebního spoření a pojištění podle dispozic a pokynů žalované, jakož i činnost zaměřenou na zprostředkování těchto smluv. Žalobce smlouvu vypověděl písemně bez udání důvodu 29. května 2007 v souladu s bodem 5.3. smlouvy, výpověď byla žalované doručena 31. května 2007 a výpovědní lhůta uplynula 30. června 2007. Následné odstoupení žalované od smlouvy přípisem z 10. září 2007 již nebylo platným právním úkonem, neboť smluvní vztah skončil výpovědí. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku žalované ohledně tvrzeného porušení zákazu konkurence žalovaným, a proto neměl za oprávněnou žalovanou vyúčtovanou smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč uplatněnou k započtení v rámci procesní obrany do výše žalované částky. Podle bodu 3.3. smlouvy není obchodní zástupce oprávněn bez předchozího písemného souhlasu zastoupeného vykonávat jinou podnikatelskou činnost nebo podobnou činnost související s předmětem této smlouvy nebo jakýmkoli způsobem působit v oblasti zprostředkování pojištění, a to po dobu platnosti smlouvy a dva roky po jejím ukončení. Nesmí zejména vlastním jménem a na vlastní účet uzavírat obchody, jež souvisejí s podnikatelskou činností zastoupeného, a to pokud k tomu není výslovně zastoupeným písemně zmocněn, a dále zprostředkovávat pro třetí osoby obchody zastoupeného nebo jim podobné obchody. Vykonává-li činnost obdobnou předmětu smlouvy osoba blízká obchodnímu zástupci, je obchodní zástupce povinen o tomto zastoupeného bezodkladně písemně informovat. V případě porušení povinnosti stanovené v tomto bodu smlouvy je obchodní zástupce povinen uhradit žalované smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč za každé jednotlivé porušení. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 1995, sp. zn. II. ÚS 192/95 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 659/2005 (jde o usnesení ze dne 12. července 2006) měl odvolací soud takto široce a zčásti i zcela neurčitě sjednanou konkurenční doložku i pro výkon závislé činnosti, nadto bez jakéhokoli územního omezení, za neplatnou s tím, že při jejím sjednání došlo k porušení dobrých mravů, když jí bylo popřeno právo zástupce na svobodné podnikání, přičemž nevymezení zákazu konkurence na určité území je i v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobci náleží provize vypočtená žalovanou za období následujících 12 měsíců po skončení platnosti smlouvy, tj. do 30. srpna 2008, když žalovaná tvrzení, že provize přestala vyplácet v souladu se smlouvou, neprokázala a bezdůvodným nevyplácením provizí se dostala do prodlení s jejich úhradou. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil uplynutí výpovědní lhůty, neaplikoval-li kogentní ustanovení § 668 odst. 3 obch. zák. ve spojení s ujednáním v dodatku, v němž si strany sjednaly výpovědní lhůtu šest měsíců ke konci kalendářního roku. Smlouva tedy neskončila na základě výpovědi podané žalobcem uplynutím výpovědní lhůty (dne 31. prosince 2007), ale odstoupením žalované z 10. září 2007 v důsledku porušení zákazu konkurence žalobcem, který spolupracoval za trvání smlouvy s konkurenční společností. Vzhledem k tomu, že žalobce spolupracoval ještě za trvání smlouvy s konkurentem, byla uplatněna oprávněně též smluvní pokuta ve výši 1,000.000,- Kč. Považovaly-li soudy tvrzení o porušení zákazu konkurence žalobcem za neprokázané, pochybily, když žalovanou nepoučily podle ustanovení § 118a o. s. ř. o nezbytnosti navržení dalších důkazů k tomuto tvrzení. Za zásadní pak považuje otázku platnosti konkurenční doložky za trvání smlouvy. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal s odvolací námitkou, že žalobce si nezasloužil svou provizi za vedení a „BEPRO“ provizi s ohledem na ujednání v bodě 3.5. dodatku, což považuje za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že řízení před soudy obou stupňů bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože v hodnocení skutkových zjištění odvolacím soudem absentuje určitá část faktů uvedených dovolatelkou, aniž by byly odvolacím soudem zhodnoceny. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné. Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá. Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu ohledně způsobu a doby skončení smlouvy, tedy posouzení, zda smlouva byla ukončena na základě výpovědi podané žalobcem po uplynutí jednoměsíční či šestiměsíční výpovědní lhůty nebo odstoupením od smlouvy dovolatelkou, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Tento závěr je významný jen pro určení doby splatnosti provize (bod 5.7. smlouvy), nikoliv pro posouzení vzniku práva žalobce na provizi (článek IV. smlouvy). Doba splatnosti provize nebyla dovolatelkou zpochybněna. Tvrdí-li dovolatelka, že délka výpovědní lhůty se měla řídit ustanovením § 668 odst. 3 obch. zák., pak zřejmě přehlédla, že odvolací soud posoudil smlouvu nikoli jako smlouvu o obchodním zastoupení, ale jako smlouvu nepojmenovanou, v níž si účastníci výpovědní dobu sjednali. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani námitka dovolatelky, že žalobce porušil zákaz konkurence dohodnutý v bodě 3.3. smlouvy již za trvání smlouvy, a proto důvodně odstoupila od smlouvy a uplatnila k započtení pohledávku z titulu smluvní poku