32 Cdo 923/2011 — Nejvyšší soud

32 Cdo 923/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 3. 2013 Spisová značka:32 Cdo 923/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.923.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Obec Právní úkony Přípustnost dovolání Rozsudek mezitímní Smlouva o dílo Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 152 odst. 2 o. s. ř. § 241a odst. 2 písm. a, b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 213 odst. 2 o. s. ř. § 36 odst. 1 písm. b) předpisu č. 367/1990Sb. ve znění do 30.11.1995 § 36a odst. 1 předpisu č. 367/1990Sb. ve znění do 30.11.1995 § 44 odst. 1, 4 a 6 předpisu č. 367/1990Sb. ve znění do 30.11.1995 § 45 písm. p) předpisu č. 367/1990Sb. ve znění do 30.11.1995 § 53 odst. 1 a 3 předpisu č. 367/1990Sb. ve znění do 30.11.1995 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:29. 3. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 923/2011-804 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Statutárního města Karlovy Vary, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, PSČ 361 20, identifikační číslo osoby 00254657, zastoupeného JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1042/14, PSČ 360 01, proti žalovanému JUDr. J.P., zastoupenému Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Divadelní 2728/3, PSČ 301 00, o zaplacení částky 752.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 217/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2010, č. j. 25 Co 133/2010-783, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2010, č. j. 25 Co 133/2010-783, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 11. ledna 2010, č. j. 18 C 217/2002-755, v pořadí sedmým v této věci, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 752.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 13. února 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I), ohledně dalšího tam specifikovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce a původní žalovaný (právní předchůdce žalovaného označeného v záhlaví) uzavřeli 12. prosince 1994 smlouvu o dílo č. 18/94120075, jejímž předmětem byla oprava původní dokumentace, technický dozor investora, demontáž stávajícího zařízení a montáž plynové kotelny, vše v areálu SBF – plynová kotelna. Při podpisu smlouvy o dílo (resp. dne 8. února 1995) byla původnímu žalovanému vyplacena záloha na cenu díla ve výši 752.000,- Kč. Soud prvního stupně shledal nesporným mezi účastníky, že smlouva nebyla projednána zastupitelstvem ani radou města, resp. nebylo dohledáno usnesení, které by projednání smlouvy dokládalo. Soud prvního stupně posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem z důvodu absence předchozího souhlasu příslušného orgánu obce, vyžadovaného zákonem o obcích č. 367/1990 Sb., ve znění účinném v době uzavření smlouvy. Dovodil, že uzavření smlouvy o dílo není právním úkonem, jenž je ve smyslu ustanovení § 36a zákona o obcích vyhrazen obecnímu zastupitelstvu, měla o něm tedy rozhodnout obecní rada. Usoudil, že je-li smlouva o dílo neplatná, nebylo možno od ní platně odstoupit a žalovaný je vzhledem k ustanovení § 457 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) povinen vrátit žalobci zálohu vyplacenou jeho právnímu předchůdci. Námitku započtení vzájemných pohledávek v celkové výši 747.114,- Kč (10.560,- Kč za práce provedené na opravě projektové dokumentace, 139.554,- Kč jako odměna za činnost inženýrskou, technickou a generálního dodavatele a DPH a 597.000,- Kč jako částky vyplacené subdodavatelům na zakoupený materiál a přípravné práce) soud prvního stupně shledal nedůvodnou, neboť žalovaný skutečnosti zakládající vzájemné pohledávky vůči žalobci neprokázal a žalobce se na úkor žalovaného neobohatil. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. října 2010, č. j. 25 Co 133/2010-783, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, to je s výjimkou výroku pod bodem II, mění tak, že právní základ nároku uplatněný v žalobě, to je nárok z platné smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky 12. prosince 1994 pod číslem 18/94120075, je dán (výrok pod bodem I), a výrok rozsudku soudu prvního stupně o výši plnění a výrok o náhradě nákladů řízení se zrušují a v této části se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud dospěl k závěru, že zatím nejsou dány podmínky pro změnu ani pro potvrzení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Vytkl soudu prvního stupně, že nerespektoval jeho právní názor ohledně platnosti smlouvy o dílo, vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí, a konstatoval, že nemá důvod odchýlit se od svých předchozích právních závěrů. Podle jeho názoru nelze formalisticky trvat na tom, že „projev vůle města s uzavřením smlouvy o dílo“ musí být vyjádřen v zápisu z jednání rady města. Zdůraznil, že písemnou formu souhlasu tohoto orgánu zákon o obcích nevyžaduje. To, že rada věděla, že má být provedena výměna kotelny v příslušném objektu, lze podle jeho názoru dovodit z toho, že schválila rozpočet města a peněžní prostředky na tuto akci v části výdaje shromáždila v kapitole 739 rozpočtu, kterou spravoval odbor bytového hospodářství a odkud byla záloha právnímu předchůdci žalovaného vyplacena. Odvolací soud argumentoval, že nedostatek vůle města by bylo možno dovodit za předpokladu, že by rada vůbec nevěděla o připravované akci, případně s ní zjevně nesouhlasila, neuvolnila by na takovou akci peněžní prostředky a vedoucí odboru by sám o své vůli smlouvu podepsal. Z výpovědi svědka A. (křestní jména neuvedl) zjistil, že na základě výsledků revize rada rozhodla o celkové rekonstrukci kotelen a u těch nejméně vyhovujících došlo k provedení oprav, na což byly vyčleněny prostředky. Z výpovědi svědka R. pak zjistil, že výsledek výběrového řízení byl předložen ke schválení radě města a ta rozhodla o podepsání smlouvy tak, že pověřila konkrétního pracovníka – vedoucího odboru k podpisu smlouvy. Odvolací soud dovodil, že závěr soudu prvního stupně o tom, že zde nebyla vůle města uzavřít „smlouvu o výměně kotelen“, je v rozporu s těmito skutkovými zjištěními. Z toho důvodu odvolací soud setrval na závěru o platném uzavření smlouvy o dílo, stejně jako na závěru, že žalobce neodstoupil od uvedené smlouvy platně, vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalovaného v podstatné části díla nemohl pokračovat pro nedostatek součinnosti žalobce s opatřením stavebního povolení. Proto mezitímním rozsudkem rozhodl o základu věci. V dalším odvolací soud poukázal na to, že sám žalobce uvedl, že dílo již není možno provést, protože došlo k výměně uhelné kotelny za plynovou jiným zhotovitelem. Podle názoru odvolacího soudu proto je třeba vycházet z ustanovení § 544 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), které dopadá na případ zániku závazku z důvodu, za který odpovídá objednatel, a podle něhož může zhotovitel požadovat úhradu ceny věcí, které účelně opatřil a které se zpracováním staly součástí zhotovované věci. Bude tedy na žalovaném, aby v tomto směru, a též k otázce, zda některou část díla provedl a předal, doplnil svá tvrzení a navrhl důkazy. Teprve pak bude možno rozhodnout o tom, jaká část zálohované ceny za dílo náleží žalovanému a jakou část by měl vrátit z titulu bezdůvodného obohacení. Závěrem odvolací soud uvedl, že pokud by obrana žalovaného spočívala v tom, že mu vznikla škoda, musel by doplnit tvrzení o porušení smluvní povinnosti žalobce, o tom, že mu vznikla škoda, a o příčinné souvislosti. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a jež odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle obsahu však uplatnil též dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel brojil zejména proti závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy o dílo, a to jak z hlediska skutkových zjištění, na nichž odvolací soud tento závěr založil, tak z hlediska právního posouzení. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že