32 Odo 557/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 557/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 5. 2007 Spisová značka:32 Odo 557/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.557.2005.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 44 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 557/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. L. O., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem proti žalovanému Ing. B. S., zastoupenému JUDr. J. T., advokátem o zdržení se označování výrobků - vín etiketou, o zdržení se distribuce, prodeje výrobků - vín a dalších obchodních aktivit s výrobky - víny označenými etiketou, o stažení z tržní sítě dosud neprodaných výrobků - vín označených etiketou, o zdržení se užívání kombinované ochranné známky a určení, že užívání této ochranné známky je nedovoleným soutěžním jednáním, o zdržení se užívání obrazové ochranné známky a určení, že užívání této ochranné známky je nedovoleným soutěžním jednáním, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 223/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 4 Cmo 158/2003-116, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J.T., advokáta. O d ů v o d n ě n í: Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 4 Cmo 158/2003-116, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2002, čj. 41 Cm 223/2001-91, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V dovolání zpochybněná právní otázka, že se odvolací soud v daném případě nevypořádal s tvrzeními a vývody uvedenými v odvolání žalobce, zejména že soudy nijak nevyřešily, kterým autorským zákonem se údajné vztahy mezi autorem díla J. S. a Státním statkem řídí, a že odvolací soud dospěl k závěru, že je nerozhodné, jakým režimem se uvedené právní vztahy v minulosti řídily, tj. jestli zákonem č. 115/1953 Sb. nebo zákonem č. 65/1965 Sb., a dále že odvolací soud nesprávně posoudil otázku právního nástupnictví Státního statku B.-v., nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud konstatoval, že oba uvedené zákony v zásadě shodně zakotvují právo autora s dílem nakládat (viz § 14 odst. 1 zákona č. 115/1953 Sb. a § 12 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., který dále příkladmo uvádí způsoby nakládání s dílem, „zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení k jeho užití“). Z hlediska převodu autorských práv oba zákony předpokládají, že bez omezení lze převést jen právo dílo užít, nikoli ostatní autorská práva, která přecházejí na dědice. Odvolací soud dospěl k závěru, že autor J. S. dílo (vinnou etiketu) vytvořil jako dar pro konkrétní subjekt - Státní statek B. - v. n. p., kterému udělil svolení užít dílo ke konkrétnímu účelu ihned po jeho vytvoření v 60. letech 20. století, tedy jako etiketu na láhve s vínem z produkce d. s. h. Státní statek B. – v., n. p. byl zrušen bez likvidace a ke dni 1.7.1988 se jeho univerzálním právním nástupcem stal Státní statek B. – v., s. p. (právo dílo užít bezpochyby přešlo na tohoto právního nástupce - viz § 21 zákona č. 35/1965 Sb.), v r. 1990 došlo k dalším změnám oprávněného subjektu - jedním z pěti nástupnických subjektů Státního statku B. – v., s. p. se stal A. B., s. p., do jehož majetku přešel i závod v D. K. a tedy i d. s., v r. 1993 převedl A. B.o, s. p. toto své oprávnění užívat předmětnou vinnou etiketu na žalovaného, který si sklepy v D. K. pronajal (postup byl v souladu s ustanovením § 19 odst. 2 zákona č. 35/1965 Sb.). K převodu práva dílo (vinnou etiketu) užít na žalovaného došlo se souhlasem autora díla J. Svobody v r. 1993 (viz listinu vyhotovenou A. B., s. p. dne 18. 8. 1993, podepsanou autorem, zápis z jednání se zástupci A. B., s. p. ze dne 3. 6. 1999 a prohlášení autora ze dne 24. 5. 1999). Smlouva o výhradním právu užití díla uzavřená mezi autorem díla S. a žalobcem v r. 1999 je tedy neplatná, žalobce není oprávněným uživatelem předmětného díla (vinné etikety), nemá tudíž žádný nárok na autorskoprávní ochranu, tj. na ochranu užívání předmětného díla. Z hlediska právního posouzení se dovolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v jednání žalovaného nelze shledat rozpor s dobrými mravy, a proto se nejedná o nekalou soutěž, ať už toto jednání spočívá v označování vín původní vinnou etiketou, anebo v zápisu a užívání ochranných známek, které z ní vycházejí. Žalovaný pokračuje v produkci vína ve vinných sklepích v D. K. a své produkty olepuje vinnou etiketou prokazatelně od roku 1993. Žalobce neprokázal, že vína takto shodně označoval dříve než v roce 1997. Nemohl tedy žalovaný nikterak těžit z dobré pověsti výrobků žalobce ani vyvolat nebezpečí záměny s výrobky žalobce či klamnou představou o spojení obou výrobků. Proto dovolací soud považuje závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně za věcně správný. Odvolací soud tedy rozhodl v souladu s hmotným právem, neboť žalobce není oprávněn k žádnému z uplatňovaných zdržovacích nároků, jak správně dovodil soud prvního stupně i odvolací soud. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit. Lze tak uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ust. § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením odmítl (ust. § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Bylo-li dovolání žalobce odmítnuto, žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 1.550 Kč (§ 8, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení - advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) tedy celkem ve výši 1.625 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně 24. května 2007 JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu