32 Odo 579/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 579/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2006 Spisová značka:32 Odo 579/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.579.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. § 241 odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 579/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně S & P., a. s., proti žalované B., v. o. s., o zaplacení 511.594,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 16/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2003, č.j. 4 Cmo 521/2001-117, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2003, č.j. 4 Cmo 521/2001-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. prosince 2000, č.j. 12 Cm 16/97-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 511.594,30 Kč spolu s 16% úrokem z prodlení od 15. března 1994 do zaplacení a přiznal žalobkyni náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně s žalovanou uzavřely dne 28. prosince 1993 leasingovou smlouvu č. 61, jejíž součástí byly dle čl. V. bodu 1 smlouvy Všeobecné smluvní podmínky leasingu. Žalobkyně poté, co žalovaná přestala platit leasingové splátky, odstoupila od leasingové smlouvy dopisem ze dne 15. prosince 1995 pro neplacení leasingových splátek, vyčíslila dlužné leasingové splátky, do budoucna nesplacené splátky a smluvní pokutu za prodlení s úhradou splátek do doby odstoupení od smlouvy. Soud prvního stupně naznal, že účastníci platně uzavřeli smlouvu mající charakter inominátní smlouvy podle § 269 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přestože smlouva byla označena jako smlouva uzavíraná podle § 489 obch. zák. (o koupi najaté věci). Všeobecné smluvní podmínky leasingu, s nimiž byla žalovaná seznámena, upravují práva a povinnosti stran pro případ porušení smlouvy, jak ve smyslu oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy v případě porušení konkrétních podmínek smlouvy, tak ve smyslu vzniku jejích nároků při takovémto odstoupení od smlouvy. Dovodil, že předmět leasingu motorové vozidlo Mercedes 200E byl prodán žalobkyni P. K. prostřednictvím podnikatele M. N. provozujícího Autobazar G. na základě smlouvy o obstarání prodeje věci, za účelem poskytnutí finančního leasingu žalované. Kupní cena byla zaplacena obstaravateli, smlouva byla mezi obstaravatelem a navrhovatelem uzavřena při podnikatelské činnosti obou, proto se řídí režimem obchodního zákoníku. Dospěl k závěru, že leasingová smlouva je platně uzavřenou smlouvou a že odstoupení od smlouvy bylo rovněž učiněno platně poté, kdy žalovaná přestala platit leasingové splátky, ačkoli byla předem na možnost odstoupení od smlouvy upozorněna doporučeným dopisem. Zdůraznil, že z hlediska obsahu leasingové smlouvy a vzájemných práv a povinností v této smlouvě sjednaných, není rozhodný důvod, proč žalovaná přestala leasingové splátky platit s námitkou, že vozidlo jí bylo odňato Policií Slovenské republiky a posléze při zjištění, že se jedná o vozidlo odcizené již v roce 1992, bylo vráceno původnímu majiteli, když navíc společník žalované P. K. byl fakticky vlastníkem vozidla před žalobkyní a sám byl v dobré víře, že tímto vlastníkem vozidla je. Soud prvního stupně neshledal smlouvu absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s přihlédnutím k § 265 obch. zák. pro nerovnost smluvních stran a uzavřel, že nároky uplatněné žalobkyní byly vyčísleny v souladu s ujednáním obsaženým v předmětné leasingové smlouvě a všeobecných podmínkách leasingu. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. května 2003, č.j. 4 Cmo 521/2001-117, rozsudek soudu prvého stupně změnil v napadené části tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a současně uložil žalobkyni uhradit žalované náklady řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování listinami, jež považoval pro právní posouzení věci za rozhodné a shodně se soudem prvého stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 28. prosince 1993 uzavřena leasingová smlouva, jejíž nedílnou součást tvoří Všeobecné smluvní podmínky leasingu poskytovaného žalobkyní. Převzal skutková zjištění o předmětu smlouvy, jímž byl dlouhodobý pronájem osobního automobilu Mercedes 200E, který žalobkyně jako poskytovatelka leasingu přenechala do užívání žalované jako nájemkyni.. Za doby trvání závazkového vztahu došlo k odebrání předmětu leasingu a jeho vrácení původnímu majiteli poté, kdy dodatečně vyšel najevo původ předmětu leasingu z trestné činnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně o charakteru uzavřené smlouvy coby inominátní smlouvy, tedy smlouvy zákonem nepojmenované. Odmítl námitku žalované, že smlouva obsahuje prvky smlouvy nájemní a prvky smlouvy kupní a tudíž v projednávané věci mělo být analogicky postupováno podle § 635 odst. 1, popř. podle § 663 až § 684 obč. zák.. Dospěl k právnímu závěru, že pokud v průběhu trvání závazku mezi žalobkyní a žalovanou došlo k odebrání předmětu leasingu, došlo současně podle § 575 odst. 1 a 2 obč. zák. ke vzniku následné nemožnosti plnění jednotlivých ujednání leasingové smlouvy. Plnění se stalo nemožným v době existence závazku, tudíž závazek zanikl okamžikem, kdy nemožnost nastala. V projednávané věci se jedná o objektivní nemožnost plnění, neboť předmět leasingu není možno užívat ve smlouvě dohodnutým způsobem, smlouva tedy pozbývá svého hospodářského významu, a proto odstoupila-li žalobkyně od leasingové smlouvy v důsledku prodlení žalované s úhradou jednotlivých leasingových splátek poté, co již došlo právně k zániku smlouvy okamžikem, kdy nastala nemožnost plnění, je třeba odstoupení považovat za právně neúčinné a všechny uplatněné nároky žalobkyně za nedůvodné. Uzavřel, že bylo věcí žalobkyně - vlastníka vozidla - ověřit si před tím, než uzavřela leasingovou smlouvu, zda vozidlo neprochází evidencí odcizených vozidel a následně minimálně poté, co jí žalovaná oznámila odebrání vozidla orgány Cizinecké policie Slovenské republiky, učinit právní kroky, směřující k vydání vozidla, popř. k vymáhání škody ve vztahu k dřívějšímu majiteli vozidla. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu podle § 241a odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítla nesprávnost závěrů odvolacího soudu o tom, že odebráním předmětu leasingu a jeho vrácením původnímu majiteli došlo k dodatečné nemožnosti plnění účastníků leasingové smlouvy podle § 575 obč. zák., v důsledku čehož odstoupení od smlouvy je právně neúčinné, a proto je nárok nedůvodný. Byla přesvědčena, že vztah mezi ní a žalovanou je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, tj. vztahem obchodněprávním, založeným leasingovou smlouvou, na který je třeba aplikovat nejen ustanovení § 575 až § 577 obč. zák. kterým je upraven způsob zániku závazku v důsledku dodatečné nemožnosti plnění, ale zejména ustanovení § 354 obch. zák., který rovněž upravuje účinky odstoupení od smlouvy při zániku závazku nebo jeho části. Poukázala na ustanovení § 354 obch. zák. a v souladu s modifikovaným ustanovením § 351 obch. zák. tak, jak vyplývá z čl. VI. bodu 3 písm. a) a b) Všeobecných smluvních podmínek, tvořících nedílnou součást leasingové smlouvy a setrvala na závěru o vzniku svého nároku na finanční vypořádání. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla podané dovolání zamítnout, když podle jejího názoru je rozhodnou otázka, zda v daném případě jde skutečně o dodatečnou nemožnost plnění, či jen o prodlení dlužníka s plněním závazku. Poukázala na skutečnost, že nenese žádnou odpovědnost za zánik závazku, neboť je to naopak žalobkyně, díky níž nemožnost plnění závazku nastala. Upozornila na jí vzniklý nárok, avšak v tomto řízení proti žalobkyni nepožadovaný, na plnění z titulu části již uhrazeného leasingového nájemného, nespotřebovaného v důsledku odnětí automobilu a dále z titulu náhrady škody spočívající v tom, že se po ukončení leasingu nemohla stát vlastníkem předmětného automobilu, což byl pravý smysl leasingové smlouvy. Podle bodu 17, hlavy I., části 12 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zák