32 Odo 688/2005 – Nejvyšší soud

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 688/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. Z. A., CSc., proti žalované R.A.Y.C.a.s., o předložení účetních dokladů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 30 C 14/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2004, č.j. 20 Co 4/2004-82, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2004, č.j. 20 Co 4/2004-82, pokud jím byl výrokem I. změněn napadený zamítavý výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. dubna 2003, č.j. 30 C 14/2002-55, tak, že žalovaná je povinna předložit žalobci k nahlédnutí účetní doklady, týkající se provozu kasina, a to účetní závěrku, rozvahu a výkaz zisku a ztráty za účetní období let 1996 až 2002 ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, a pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. dubna 2003, č.j. 30 C 14/2002-55 zamítl návrh žalobce, aby žalované byla uložena povinnost předložit žalobci k nahlédnutí účetní doklady, a to účetní závěrka, rozvaha a výsledovka; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že mezi účastníky uzavřená smlouva ze dne 24. 1. 1996 nazvaná Smlouva o tichém společenství, není ve skutečnosti smlouvou o tichém společenství ve smyslu § 673 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), ve znění ke dni uzavření smlouvy, neboť v ní nebyla dohodnuta míra podílu tichého společníka (žalobce) na riziku podnikání, jako podstatné náležitosti takové smlouvy, ale je smlouvou úvěrovou, jestliže úmyslem jednajících ve smyslu § 266 obch. zák. bylo, aby se žalobce zavázal k poskytnutí určité finanční částky s úmyslem její návratnosti, přirůstající o případnou odměnu ve formě úroku v dohodnuté výši, závislé na úspěšnosti podnikání žalované. Protože však v době uzavření smlouvy činnost (provozování kasina) žalovaná fakticky nevykonávala, část smluvního ujednání, týkající se úroku, je neplatná ve smyslu § 37 odst. 2 ve spojení s § 41 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). V ostatních částech je smlouva platná a žalobce se může domáhat mimo vrácení vložených financí též tzv. obvyklých úroků. Ke stanovení výše obvyklých úroků ale žalobce nepotřebuje nahlížet do účetnictví žalované, proto žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2004, č.j. 20 Co 4/2004-82, změnil napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna předložit žalobci k nahlédnutí účetní doklady, týkající se provozu kasina, a to účetní závěrku, rozvahu a výkaz zisku a ztráty za účetní období let 1996 až 2002 ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a zamítl žalobu ohledně žádosti, aby žalované byla uložena povinnost předložit žalobci účetní doklady, týkající se další podnikatelské činnosti žalované; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který posoudil předmětnou smlouvou z 24. 1. 1996 jako smlouvu úvěrovou ve smyslu § 497 obch. zák., ve znění v rozhodné době, a dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o tichém společenství, neboť podle právní úpravy platné v době uzavření smlouvy (§ 673 odst. 1 obch. zák.), nebylo nezbytnou náležitostí smlouvy o tichém společenství ujednání o tom, že se tichý společník bude podílet na ztrátě z podnikání. Neurčoval-li tedy v rozhodné době zákon nezbytnost podílu tichého společníka na ztrátě, bylo možné jej smlouvou zcela vyloučit, neboť ustanovení § 677 obch. zák. upravující podíl tichého společníka na ztrátě mělo charakter dispozitivní (§ 263 odst. 1 obch. zák.), a jestliže účastníci podíl na ztrátě tichého společníka v čl. IV. smlouvy na základě jejich svobodné vůle a v souladu se zákonem vyloučili, nelze v jejich ujednání spatřovat důvod pro závěr, že by tato dohoda byla v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jak namítala žalovaná. Nedůvodnou shledal odvolací soud i obranu žalované, že smlouva o tichém společenství zanikla, dosáhl-li podíl žalobce na ztrátě výše jeho vkladu, neboť dovodil, že ustanovení § 679 odst. 1 písm. c) obch. zák. nelze za daných zjištění na vztah účastníků vztáhnout. Nepřisvědčil ani námitce žalované, že smlouva je neplatná s ohledem na část jejího neurčitého ujednání předmětu smlouvy, týkající se poskytování znalostí tichým společníkem v oblasti provozování kasina, přičemž zároveň konstatoval, že případná neplatnost tohoto ujednání by ve smyslu § 41 obč. zák. nečinila neplatnou celou smlouvu o tichém společenství, jestliže se žalobce mimo to zavázal k poskytnutí finanční částky, tu prokazatelně žalované poskytl, a na uplatněný nárok žalobce by tak případná neplatnost části smlouvy neměla žádný vliv. Protože pro určení podílu na zisku tichého společníka je rozhodná účetní uzávěrka, zahrnující i další požadované doklady, rozhodl soud, že nárok žalobce k nahlédnutí do účetních dokladů, týkající se provozu kasina, je důvodný, a toto právo určuje i ustanovení § 675 obch. zák. Nárok žalobce byl odůvodněn ale jen v rozsahu podnikání žalované v oblasti provozování kasina, proto odvolací soud zamítl požadavek na předložení účetních dokladů týkajících se další podnikatelské činnosti žalované. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní pochybení odvolacího soudu spatřuje v aplikaci § 673 odst. 1 obch. zák. nesprávného znění v rozhodné době a pominutí přechodných ustanovení čl. VIII., bodu 38 zákona č. 370/2000 Sb., jenž stanoví, že ustanovení smluv o tichém společenství, které jsou v rozporu s donucujícími ustanoveními tohoto zákona, pozbývají platnosti dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud měl s ohledem na změnu právní úpravy od 1. 1. 2001 považovat ujednání v čl. IV. smlouvy o tichém společenství o tom, že žalobce se neúčastní na ztrátě podnikání žalované, za neplatné s ohledem na nové znění § 673 odst. 1 obch. zák., a měl dále aplikovat § 679 odst. 1 písm. c) obch. zák., jež se stal podle § 263 odst. 1 obch. zák. kogentním ustanovením, z čehož měl dovodit, že účast žalobce na podnikání žalované zanikla k 31. 12. 2001, jestliže podle daňového přiznání za rok 2001 žalovaná vykazovala ztrátu a podíl žalobce na ztrátě byl vyšší než jeho vklad. Odvolací soud tedy nesprávně uložil žalované předložit žalobci účetní doklady týkající se provozu kasina i za rok 2002. Odvolací soud se dostatečně nezabýval ani posouzením platnosti ujednání o poskytnutí znalostí žalobce v oblasti provozování kasina, když se omezil jen na konstatování, že jej neshledal neurčitým a nezpůsobilým být předmětem smlouvy o tichém společenství. Předmětné ujednání je neplatné, neboť s ohledem na právní úpravu vkladu společníka lze usuzovat na nepřípustnost vkladu tichého společníka ve formě osobního výkonu. I kdyby se připustila platnost takového ujednání ve formě osobních výkonů, poukazuje, že v daném případě nebylo uvedené ujednání určité, nebylo nijak specifikováno, a nesplňovalo zákonnou definici vkladu jako majetkové hodnoty využitelné pro podnikání žalované, proto mělo být posouzeno jako neplatné pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák., a rovněž za neplatné podle § 37 odst. 2 obč. zák., protože předmětem smlouvy bylo plnění fakticky nemožné, když žalovaná v roce 1996 kasino neprovozovala. Pokud soud dospěl k jinému závěru ohledně provozování kasina, a sice, že žalovaná by v roce 1996 nežádala o prodloužení licence na provozování kasina, udělené v roce 1995, jestliže by fakticky v daném oboru nepodnikala, nemá toto skutkové zjištění, z něhož rozhodnutí vychází, oporu v provedeném dokazování ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spatřuje v tom, že soud nehodnotil a neučinil ani žádný závěr ohledně naplnění části definice vkladu, týkající se činnosti žalobce ve formě poskytování svých znalostí. Jelikož tento závazek žalobce nelze oddělit vzhledem k jeho povaze od ostatního předmětu smlouvy, bylo třeba dospět k závěru, že celá smlouva o tichém společenství je neplatná. Mimoto považuje smlouvu za neplatnou i podle § 39 obč. zák., neboť smlouva o tichém společenství byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, byla-li uzavřena v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, jestliže byl smlouvou vyloučen podíl žalobce jako tichého společníka na ztrátě podnikání žalované, čímž se smlouva stala jednostranně výhodná pro žalobce. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k d