33 Cdo 1030/2025 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1030/2025-224 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64 (identifikační číslo 272 21 971), zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému J. P., zastoupenému Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, o 124 766,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 61 C 7030/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2024, č. j. 35 Co 197/2024-143, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobou z 1. 12. 2011 se žalobkyně z titulu jí postoupené pohledávky původní věřitelkou (GE Money Bank, a. s., dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) domáhala po žalovaném zaplacení částky 124 766,87 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,50 % z 119 862,28 Kč od 6. 11. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % z 119 862,28 Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % z 119 862,28 Kč od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, ve výši 7,75 % z 119 862,28 Kč od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 a za dobu od 1. 7. 2011 ze 119 862,28 Kč do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 61 C 7030/2011-126, žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 50 132,64 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalovaný závazek splácet úvěr řádně a včas nedodržel, dostal se do prodlení a věřitelka prohlásila úvěr za okamžitě splatný. Soud prvního stupně uzavřel, že po postoupení pohledávky má žalobkyně právo na zaplacení jistiny úvěru spolu se sjednanými úroky a poplatky (§ 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 657, § 658 odst. 1 a § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 35 Co 197/2024-143, Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 981,65 Kč. Odvolací soud se zabýval námitkami žalovaného týkajícími se bezprávné výhrůžky, nedostatečného prověřování jeho bonity a neúměrné délky řízení. Zdůraznil, že v projednávaném případě jde o právní vztah žalovaného a právní předchůdkyně žalobkyně (banky), nikoli o vztah mezi žalovaným a jeho tehdejším spolubydlícím M. P. Žalovaný smlouvu neuzavřel v důsledku psychického donucení ze strany banky. Důvody, pro které si peníze půjčil, jak je použil, ani to, že k žádosti o úvěr předložil nepravdivé potvrzení o zaměstnání vypracované M. P., který ho měl k uzavření této smlouvy (i jiných) přinutit, nejsou skutečnostmi pro danou věc rozhodnými. Byl to žalovaný, kdo nepravdivé údaje bance poskytl, čerpal úvěr a nedostál své povinnosti dluh řádně splácet. Této povinnosti žalovaného nezbavuje ani délka probíhajícího soudního řízení. V době uzavření smlouvy nebyla povinnost posuzovat úvěruschopnost u spotřebitelských úvěrů v zákoně výslovně stanovena. Přesto právní předchůdkyně žalobkyně solventnost dlužníka zjišťovala a vyšla přitom z údajů a dokladů, jež jí žalovaný předložil a ze kterých žalovaným tvrzené závazky nevyplývají. Žalovaný se vůči bance nemůže dovolávat svého nepoctivého jednání (za které – spáchání trestného činu úvěrového podvodu – byl také Okresním soudem v Jeseníku odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody) a klást jí za vinu, že mu poskytla úvěr na základě nepravdivých údajů, které jí před uzavřením smlouvy o úvěru poskytl. Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, které není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud – po zopakování listinných důkazů (žádost o úvěr a potvrzení o příjmu - expres půjčka) – dospěl ke skutkovému stavu, který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dne 23. 2. 2009 požádal žalovaný prostřednictvím J. Č. (osobní bankéřky) právní předchůdkyni žalobkyně o úvěr ve výši 200 000 Kč. K žádosti doložil potvrzení o výši příjmu z 9. 2. 2009, jehož pravdivost a úplnost stvrdil svým podpisem, a vyúčtování služeb od T-Mobile Czech Republic a. s. za období od 6. 1. 2009 do 5. 2. 2009. Součástí bylo čestné prohlášení žalovaného, že údaje v žádosti jsou pravdivé. Z žádosti vyplývá, že žalovaný je svobodný, žije v družstevním bytě, má středoškolské vzdělání a nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě; z průměrného měsíčního příjmu 25 826 Kč nehradí žádné splátky a nedochází k srážkám ze mzdy. Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (Expres), jejíž nedílnou součástí byly i Všeobecné obchodní podmínky GE Money Bank, a.s., žalovaný uzavřel 25. 2. 2009; právní předchůdkyně žalobkyně mu na bankovní účet poskytla úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit formou šedesáti řádných měsíčních splátek ve výši 2 414,84 Kč, a to vždy ke dvacátému dni v měsíci počínaje 20. 3. 2009. Od srpna 2009 žalovaný úvěr přestal splácet. Dopisem z 5. 11. 2009 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že vzhledem k opakovanému porušování smluvních podmínek prohlašuje poskytnutý úvěr ke dni 5. 11. 2009 za splatný. Celkový dluh vyčíslila částkou 124 766,87 Kč (95 013,54 Kč jistina, 4 775,79 Kč úroky, 128,8 sankční úroky, 23 876,74 Kč smluvní pokuta a 972 Kč poplatky) a žalovaného vyzvala k úhradě na bankovní účet ve lhůtě deseti dní od doručení oznámení. Zároveň uvedla, že není-li v možnostech žalovaného dlužnou částku uhradit celou, má se obrátit na její útvar Vymáhání dluhů. Žalobkyně se stala věřitelkou uzavřením rámcové postupní smlouvy s právní předchůdkyní. Postoupení pohledávky žalovanému oznámily postupitelka (22. 6. 2011) i postupnice (15. 7. 2011) a obě ho vyzvaly k úhradě dluhu ve stanovené lhůtě. Žalobkyně upozornila žalovaného na možnost zahájení soudního řízení v případě neuhrazení dluhu; žalobu podala 12. 12. 2011. Dovolatel se domnívá, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování žádosti o úvěr nedostála svým základním povinnostem a nerespektovala postupy k posouzení, zda je schopen poskytnutý úvěr splácet. Je přesvědčen, že tuto povinnost banka měla i přesto, že v době uzavření smlouvy nebyla zákonem stanovena. Sám na zhodnocení úvěruschopnosti ze strany banky spoléhal a doufal, že jeho žádosti nevyhoví, neboť k podání žádosti o úvěr byl přinucen svým tehdejším spolubydlícím. Odvolacímu soudu vytýká, že navzdory neukotvení povinnosti zkoumat úvěruschopnost v zákoně v době uzavření smlouvy porušení této povinnosti právní předchůdkyní žalobkyně nezohlednil a smlouvu neprohlásil z uvedeného důvodu za neplatnou. Otázku, jak nahlížet na posuzování žádosti o úvěr před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), tj. v době kdy uvedené nebylo v zákoně řešeno, má dovolatel za v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2897/2021, ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3188/2022) i Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) platí, že posouzení reálné schopnosti splácet dluh je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. Jinak řečeno, obecné soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet (jeho úvěruschopnost). Pokud by k tomu nedošlo, bylo by totiž možné úvěrovou smlouvu hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy. Přitom otázku náležité péče věřitele při zkoumání úvěruschopnosti je vždy třeba hodnotit v konkrétních