33 Cdo 1195/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1195/2024-630 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Česká pošta Security s.r.o., se sídlem v Praze 3, Olšanská 38/9, identifikační číslo osoby 27772683, zastoupené Mgr. Lukášem Zdvihalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10, proti žalované ALKOM Security, a. s., se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1446/10, identifikační číslo osoby 261 84 672, zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, M.B.A., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 275/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023, č. j. 53 Co 268/2023-596, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně po žalované požaduje zaplacení 2 000 000 Kč (s příslušenstvím) z titulu čtyř smluvních pokut po 500 000 Kč za čtvero porušení smluvní povinnosti mlčenlivosti sjednané ve smlouvě o zajištění služeb dohledového centra uzavřené 21. 6. 2013. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 27 C 275/2016-559, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 2 000 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 17. 8. 2016 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 53 Co 268/2023-596, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 21. 6. 2013 „smlouvu o zajištění služeb dohledového centra“, jejímž předmětem bylo poskytování služeb monitoringu poboček České pošty s. p. (dále jen „Smlouva“). Žalovaná se ve Smlouvě mimo jiné zavázala zachovávat mlčenlivost ohledně veškerých skutečností a informací souvisejících se Smlouvou; tato povinnost byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 500 000 Kč. Žalovaná tuto povinnost ve čtyřech případech porušila, když a) dne 21. 8. 2015 byl na internetovém portálu deník.cz publikován článek citující předsedu představenstva žalované, který sdělil informace o ceně za služby poskytované žalovanou podle Smlouvy a informace o neplacení za tyto služby; b) dne 24. 3. 2016 zaslala žalovaná ministerstvu vnitra dopis, v němž kromě výslovného odkazu na Smlouvu uvedla počet objektů, nad kterými prováděla monitoring, podala informaci o ukončení monitoringu těchto objektů a datum tohoto ukončení a informovala o tom, že objekty nejsou jinak zabezpečeny; c) dne 4. 5. 2016 byl na internetovém portálu ctidoma.cz publikován článek, v němž byl citován předseda představenstva žalované, který informoval o odpojování objektů České pošty s. p. z monitoringu a byl zde uveden graf znázorňující statistiku loupežných přepadení, včetně údajů o počtu případů řešených žalovanou podle Smlouvy; d) dne 26. 7. 2016 bylo proti žalované zahájeno insolvenční řízení na návrh společnosti Vrika LDT, jíž žalovaná 17. 5 2016 postoupila pohledávky, které jí vznikly v souvislosti s plněním Smlouvy, kterou tímto způsobem zpřístupnila. Uvedeným způsobem žalovaná porušila povinnost mlčenlivosti o poskytování bezpečnostních služeb, které měly chránit majetek, život a zdraví osob (a to nejen zaměstnanců pošty, ale i klientů pošty). Dopisem z 27. 4. 2016 žalobkyně Smlouvu vypověděla a dopisem z 9. 8. 2016 žalovanou vyzvala k zaplacení smluvních pokut za čtvero porušení smluvní povinnosti. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná porušila povinnost, která byla utvrzena smluvními pokutami. Konstatoval, že bezpečnostním službám, včetně těch, které podle Smlouvy poskytovala žalovaná, je vlastní zachovávání mlčenlivosti o skutečnostech, které by mohly bezpečnost narušit. Bez dodržování těchto zásad je poskytování bezpečnostních služeb bezcenné a tomuto významu odpovídá výše sankce, kterou si strany Smlouvy o své vůli a při vědomí významu utvrzované povinnosti sjednaly. Nebylo složité závazku zachovávat mlčenlivost o důvěrných informací dostát, stačilo o nich mlčet. Informace, ohledně nichž žalovaná porušila mlčenlivost, shledal odvolací soud důvěrnými ve smyslu smluvního ujednání, v němž jsou jakožto důvěrné označeny veškeré skutečnosti související se smluvními stranami a všechny informace, o nichž se tyto dozví v souvislosti se Smlouvou; akcentoval, že důvěrnost nebyla Smlouvou jakkoli vázána na její původ, resp. nemuselo jít jen o informace, které žalobkyně žalované sdělila coby objednatel dodavateli. S odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu shledal výši smluvní pokuty přiměřenou té které utvrzené smluvní povinnosti. Odvolací soud nepřisvědčil žalované, že rozhodnutí soudu prvního stupně je překvapivé a že byla porušena zásada koncentrace řízení; svou úvahu podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (která se v záhlaví podání nesprávně označuje jako „žalobce“) dovolání, neboť je přesvědčena, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu „vyhodnotil její tvrzení v odlišném rozsahu, než jak je přednesla, pochybil v hodnocení skutkových okolností a dostatečně, tj. v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu se nevypořádal s navrženými a provedenými důkazy, naopak bez dalšího přijal nepravdivá tvrzení žalobkyně“. Zásadní pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že „nehodnotil, bagatelizoval či zcela opomenul tvrzení a důkazní návrhy učiněná v rámci vedeného řízení, a že své rozhodnutí odůvodnil žalobcem tvrzenými nepravdivými skutečnostmi“; všemi těmito pochybeními učinil napadené rozhodnutí nesprávným a nepřezkoumatelným a porušil ustanovení § 6, § 18, § 41 odst. 2 a § 157 odst. 2 o. s. ř. i povinnost uloženou mu v § 232 o. s. ř. v kombinaci s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Oproti odvolacímu soudu žalovaná prosazuje, že svou povinnost mlčenlivosti o důvěrných informacích v soudy posuzovaných situacích (které velmi podrobně popisuje a analyzuje) ani jindy neporušila. Pokud by dovolací soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, že povinnost utvrzenou smluvní pokutou porušila, žádá o aplikaci § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, tedy o použití práva moderace, neboť žalobkyni nevznikla žádná škoda. Připomíná přitom, že odvolací soud se moderací smluvní pokuty nezabýval, neboť ji nesprávně posoudil jako přiměřenou. Dále má za to, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže nedoplnil dokazování jí navrženými listinami (např. dopisem generálního ředitele České pošty z 19. 5. 2015, dopisem, v němž se Česká pojišťovna dotazuje na únik informací od České pošty, dopisem žalobkyně ohledně demontáže dispečinku a fotodokumentací této demontáže a dalšími písemnostmi), nepoučil-li ji podle § 118a o. s. ř., resp. neumožnil jí, aby doplnila svá tvrzení a důkazní návrhy, ignoroval-li všechna procesní pochybení soudu prvního stupně i fakt, že soud prvního stupně nerespektoval závazné právní názory vyjádřené v rozhodnutí, jímž byl jeho v pořadí první rozsudek zrušen. Dovolatelka se podrobně vyjadřuje k důkazům, které byly v řízení provedeny, kritizuje jejich hodnocení z hlediska závažnosti i věrohodnosti a vytýká odvolacímu soudu, že v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná v dovolání sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu, svou argumentaci však zakládá na vlastní skutkové verzi, že se nedopustila jednání, jímž porušila povinnost mlčenlivosti ohledně skutečností a informací souvisejících se Smlouvou. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost) nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení (tak jak je tomu v posuzované věci) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud,