33 Cdo 1525/2007 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1525/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2009 Spisová značka:33 Cdo 1525/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1525.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1525/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. K.,  zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. G., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 32.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 8/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006, č. j. 20 Co 119/2006-33, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006, č. j. 20 Co 119/2006-33, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. října 2005, č. j. 12 C 8/2005-17, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. října 2005, č. j. 12 C 8/2005-17, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 32.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli 28. 9. 1999 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl ze strany žalovaného výkon činnosti vyplývající z provozu taxislužby ve prospěch žalobce. Žalovaný se zavázal, že v případě porušení povinností vyplývajících z této smlouvy odpovídá žalobci za vzniklou škodu. Rozhodnutím Magistrátu h. m. P. ze dne 8. 12. 2003, č. j. MHMP/108461/2003/DPC/Hrom, byla žalobci za porušení § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, (tj. za předražení služeb), kterého se dopustil žalovaný jako jeho zaměstnanec,  uložena pokuta ve výši 32.000,- Kč, kterou žalobce uhradil. S odkazem na § 21 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, § 3 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele a § 420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobcem zaplacená pokuta za porušení cenových předpisů nemůže být škodou, neboť byla uložena ve správním řízení. Jelikož schází základní předpoklad pro odpovědnost za škodu, nelze žalobě vyhovět. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2006, č. j. 20 Co 119/2006-33, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 32.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli obstaravatelskou smlouvu podle § 733 obč. zák., v níž se žalovaný zavázal dodržovat podmínky provozu taxislužby a obecně závazné předpisy, přičemž vzal na vědomí i odpovědnost za škodu vzniklou jejich porušením. Jelikož žalovaný v rámci provádění uvedené činnosti porušil § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb. a za toto porušení byla žalobci uložena správním orgánem pokuta, vznikla mu nepochybně majetková újma, za niž žalovaný odpovídá podle § 420 obč. zák. v důsledku svého zaviněného protiprávního jednání. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud přihlédl k uznání dluhu a dohodě o splátkách ze dne 9. 1. 2004, v níž se žalovaný zavázal žalobci zaplatit 32.000,- Kč za uloženou pokutu, ačkoliv má uvedený doklad veškeré náležitosti uznání dluhu podle § 558 obč. zák. Žalovaný (dále též „dovolatel“) ačkoli v podaném dovolání avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 1 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu ve skutečnosti pouze vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy uplatňuje jen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru o platnosti smlouvy ze dne 28. 9. 1999. Podle § 39 obč. zák. nemůže jít o platnou smlouvu, neboť obsahem a účelem obchází zákon. Má zato, že nelze provozovat taxislužbu způsobem, jaký vyplývá ze smlouvy; právní vztah mezi účastníky měl být podroben režimu zákoníku práce. Je-li smlouva neplatná, nemohlo být s porušením v ní dohodnuté povinnosti spojováno právo žalobce na náhradu škody. S tímto odůvodněním žalovaný navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1,  § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolacím řízení uplatněny. Protože jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu, zabýval  se dovolací soud jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak jej žalovaný obsahově vymezil. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalovaný spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy ze dne 28. 9. 1999, který se promítl do chybného úsudku o existenci protiprávního úkonu (porušení smluvní povinnosti) žalovaného jako předpokladu odpovědnosti za vzniklou škodu. Z listiny označené za „smlouvu o dílo“ ze dne 28. 9. 1999 vyplývá, že se žalovaný jako zhotovitel zavázal pro žalobce jako objednatele do 31. 8. 2003 vykonávat činnost vyplývající z podmínek pro provoz taxislužby č. j. ŽO/09590/99/N, používat jen schválené prostředky pro provoz taxislužby, tzn. taxametr ocejchovaný státní zkušebnou s knihou, vozidlo schválené pro provoz s platnou STK a emisemi, střešní svítilnu TAXI, polepení vozu vně i uvnitř. Žalovaný převzal závazek osobního zařizování záležitostí souvisejících se shora uvedenou činností. Současně vzal na vědomí, že nese plnou odpovědnost za škody, které vzniknou žalobci v důsledku porušení povinností vyplývajících z této smlouvy, podmínek pro provoz taxislužby, popřípadě z obecně závazných předpisů (bod I.). Povinností žalovaného bylo do 5. dne následujícího měsíce dostavit se k průběžnému vyúčtování a donést záznam o provozu vozidla zhotovený pomocí počítačového výstupu taxametru (bod II. věta druhá). Žalobce měl poté vyúčtovat žalovanému částku doloženou záznamem o provozu vozidla zkrácenou o poplatek 1.200,- Kč náležející žalobci; rozdíl měl zůstat žalovanému (bod III.). Podpisem smlouvy žalovaný zároveň potvrdil převzetí dokladů podle podmínek pro provoz taxislužby, které jsou majetkem žalobce (bod V.). Rozhodnutím Magistrátu h. m. P. ze dne 8. 12. 2003, č. j. MHMP/108461/2003/DPC/Hrom, byla žalobci uložena pokuta ve výši 32.000,- Kč za porušení § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, kterého se  předražením ceny taxislužby dopustil žalovaný vykonávající tuto činnost pro žalobce. Podle ustanovení § 420 obč. zák. platí, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použily. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3). K základním předpokladům odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. patří: 1) protiprávní úkon, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody (kausální nexus) a 4) zavinění. Protiprávní úkon je projev lidské vůle (úkon), ať již komisivní nebo omisivní, který je v rozporu s objektivním právem (někdy se též hovoří o úkonu, který zasahuje do subjektivních práv jiné osoby). Přitom není rozhodné, vyplývá-li porušená právní povinnost ze smlouvy, nebo jde-li o povinnost  mimosmluvní – zákonnou (srov. např. Knapp, V. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II., vydání první,  Codex Praha 1995, str. 316-321, nebo Bičovský, J.