33 Cdo 1635/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1635/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2025 Spisová značka:33 Cdo 1635/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.1635.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Forma právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1744 o. z. § 241a o. s. ř. § 582 o. z. § 1740 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1635/2025-1084 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně VETAMIX s. r. o., se sídlem v Praze 5, Brdlíkova 287/1d , identifikační číslo osoby 27205274, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalovanému Petru Vágnerovi, se sídlem v Krčmani, Ke Království 75, identifikační číslo osoby 74524887, zastoupenému Mgr. Ivo Školou, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12 o 239 667 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 70/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 12. 2024, č. j. 75 Co 169/2024-1041, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 75 Co 169/2024-1041, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci („odvolací soud“) potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 14. 3. 2024, č. j. 10 C 70/2019-999, kterým Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný, s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Dne 30. 7. 2015 uzavřeli účastníci smlouvu o zajištění rozvozu zboží, na základě které zajišťoval žalovaný pro žalobkyni dopravu výrobků a zboží jejím odběratelům. P. B., společník a zaměstnanec žalobkyně, jenž vedl její administrativu, zaslal žalovanému 29. 7. 2017 e-mail s přílohou (smlouvou s názvem „Dodatek ke smlouvě o zajištění rozvozu zboží ze dne 30. 7. 2015“), na nějž reagoval žalovaný e-mailem z 9. 8. 2017 tím, že zasílá svůj návrh smlouvy; ten obsahoval smlouvu s barevným vyznačením několika změn. Dokument, který nebyl nikdy podepsán, obsahoval dohodu účastníků (žalobkyně jako objednatelky zastoupené jednatelem Ladislavem Plecitým a žalovaného jako poskytovatele) o zajištění provozu expedičního skladu objednatelky a její podnikové prodejny. Poskytovatel se jí zavázal vykonávat tuto činnost s odbornou péčí a s ohledem na oprávněné, ekonomické a jiné zájmy objednatelky vyvinout veškeré úsilí k předejití veškerým ztrátám, škodám a jiné její újmě. Převzal veškerou odpovědnost za do skladu dodané zboží a veškeré peněžní prostředky převzaté od koncových zákazníků a zavázal se nahradit objednatelce případnou škodu či ztrátu na hodnotách, za které převzal odpovědnost, a škodu, kterou by utrpěla v důsledku či v souvislosti s porušením jakékoli jeho povinnosti. Akceptoval právo objednatelky kontrolovat jeho činnost zejména prostřednictvím pravidelných inventur. Za tuto činnost mu náležela odměna 30 000 Kč měsíčně a 5 % obratu prodejny. Žalovaný začal sklad provozovat od 29. 7. 2017, kdy byla provedena počáteční inventura. Od této doby kromě žalovaného, jeho manželky a jeho zaměstnanců, kteří přijímali zboží, kontrolovali stav s dodacím listem (na jehož základě vystavila účetní žalobkyně faktury o zaevidování zboží do skladu, které byly dány žalovanému ke kontrole a podpisu) a prodávali zboží v podnikové prodejně, neměl do skladu nikdo jiný přístup. Konečnou inventurou z 29. 8. 2018 byl zjištěn rozdíl mezi fyzickým a účetním stavem, který odmítl žalovaný uhradit. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že účastníci uzavřeli podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), nepojmenovanou smlouvu o zajištění provozu skladu a podnikové prodejny žalobkyně (která byla samostatnou smlouvou, nikoli dodatkem ke smlouvě z 30. 7. 2015), a to konkludentním přijetím opraveného návrhu žalovaného (který byl novým návrhem podle § 1740 odst. 2 o. z.) faktickým plněním žalobkyně podle § 1744 o. z. tím, že se podle něj zachovala (svěřila žalovanému provoz skladu a podnikové prodejny a začala mu poskytovat sjednanou odměnu). Žalovaný porušil sjednané povinnosti zajistit provozování skladu a podnikové prodejny s odbornou péčí a s ohledem na oprávněné ekonomické a jiné zájmy žalobkyně a vyvinout veškeré úsilí k předejití ztrátám, škodám či jiné její újmě. Žalobkyni vznikla škoda spočívající v chybějícím zboží a obalech. Mezi porušením povinností žalovaného a vznikem škody je příčinná souvislost. Žádný z liberačních důvodů uvedených v § 2913 odst. 2 o. z. soud neshledal (účastníci ho ani netvrdili). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Na jeho přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (tj. v souladu s názorem ÚS ČR Pl. ÚS-st. 45/16)“. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout (žalovaný v něm neformuluje žádnou právní otázku), případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. K přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, na něž se v daném případě odvolává žalovaný. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí bý