33 Cdo 1745/2014 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1745/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2014 Spisová značka:33 Cdo 1745/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1745.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Analogie legis Smlouva o obstarání věci Dotčené předpisy:§ 853 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 23 odst. 4 písm. b) předpisu č. 20/1966Sb. § 2 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 489 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 733 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 9. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 9.11.2014I.ÚS 3536/14JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto5.5.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1745/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Psychiatrické léčebny Bohnice, státní příspěvkové organizace se sídlem v Praze 8, Ústavní 91 (identifikační číslo 00064220), proti žalovanému J. A. Y., zastoupenému Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Bubenská 1477/1, o 64.000,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 226/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č.j. 19 Co 388/2012-156, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek ze dne 5. 12. 2011, č.j. 22 C 226/2009-107, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 64.000,- Kč a na náhradě nákladů řízení 2.560,- Kč; o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Odvolací soud uzavřel, že právní vztah účastníků, z něhož žalobkyně dovozuje právo na žalovanou částku, je občanskoprávní (§ 1 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále též jen „obč. zák.“), založený jinou skutečností uvedenou v zákoně (§ 489 obč. zák., § 23 odst. 4 písm. b/ zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012, dále jen „zákon č. 20/1966 Sb.“). Nejbližším co do obsahu a účelu ve smyslu § 853 obč. zák. je závazkový vztah ze smlouvy o obstarání věci (§ 733 a násl. obč. zák.). Žalobkyně, která obstarala záležitost žalovaného, u něhož existovaly zákonné důvody pro nedobrovolný pobyt ve zdravotnickém zařízení, má podle § 733, věty třetí, obč. zák. právo na úhradu poskytnuté lékařské péče (na úplatu za hospitalizaci a za léčebné výkony). Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Je přesvědčen o tom, že právní vztah účastníků je vztahem veřejnoprávním, neboť byl internován v ústavu nedobrovolně; aniž s tím souhlasil, poskytovala mu žalobkyně lékařskou péči, a to na základě rozhodnutí vydaného podle veřejnoprávního předpisu, které bylo následně soudem shledáno zákonným. S žalobkyní neuzavřel žádnou smlouvu, a proto „není možné aplikovat analogicky ustanovení upravující jakoukoli smlouvu.“ V úvahu přichází podle žalovaného jen jednatelství bez příkazu (§ 742 obč. zák.); pak by byl povinen k úhradě jen nutně vynaložených nákladů („které žalobkyně v řízení neprokazuje“) a nikoliv k úhradě jednostranně stanovené „odměny“. Připomíná, že jako cizinec (státní příslušník Australského společenství) splnil povinnost mít zdravotní pojištění; ve smlouvě o soukromém pojištění se nelze odchýlit od ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 4. 2009, tak, aby se tím snížila pojistná ochrana pod limit 30.000,- EUR. Pojistné podmínky proto nemohou z pojistné ochrany vyloučit žádný případ úrazu nebo náhlého onemocnění, a pokud tak činí, jsou diskriminační, a tudíž neplatné pro rozpor se zákonem. Že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, dovozuje z absence svého souhlasu s hospitalizací, z toho, že byl soukromě pojištěn a žalobkyně (ač mohla) nevymáhala náklady zdravotní péče po pojišťovně a že léčbu v ústavu nepovažoval za přínosnou (byla v rozporu „s léčebnými prostředky, na které byl zvyklý z minulosti“). Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů. Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“/), konkrétně otázky analogické aplikace příslušných ustanovení části osmé občanského zákoníku v případech převzetí nemocného do ústavní péče bez jeho souhlasu. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně. Podle ustanovení § 733 obč. zák. smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Obstaratel má právo věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu. Podle ustanovení § 853 obč. zák. se občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Podle ustanovení § 23 odst. 4 písm. b/ zákona č. 20/1966 Sb. je bez souhlasu nemocného možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí. Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný byl 13. 3. 2009 proti své vůli převzat do ústavní péče žalobkyně pro náhlou dekompenzaci psychického onemocnění, pro které se v minulosti léčil a jehož projevy byly po řadu let kompenzované. Obvodní soud pro Prahu 8 zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí v ústavu zdravotnické péče (sp. zn. 19 L 413/2009), rozhodl, že převzetí je v souladu se zákonnými důvody (v době převzetí a nadále je nebezpečný sobě i svému okolí /§ 23 odst. 4 písm. b zákona č. 20/1966 Sb./); řízení o přípustnosti dalšího držení v ústavu zdravotnické péče zastavil, protože žalovaný byl 22. 4. 2009 propuštěn. Za dobu hospitalizace účtovala žalobkyně podle ceníku zdravotních služeb samoplátců pro rok 2009 na základě dodatku smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče s VZP jako dominantní pojišťovnou v České republice částku 1.600,- Kč za den pobytu v ústavu. Žalovaný byl na území České republiky od 22. 1. 2009 do 22. 4. 2009 soukromě pojištěn pro případ neodkladné péče u Pojišťovny VZP, a.s., se sídlem v Praze 7-Holešovicích, Jankovcova 1566/2b. Podle pojistné smlouvy z 21. 1. 2009 (č. 1689041167) bylo pojištění sjednáno jako škodové, jeho účelem byla náhrada škody vzniklá v důsledku pojistné události a předmětem pojištění bylo zdraví pojištěného. Podle všeobecných pojistných podmínek – „pojistné podmínky pro zdravotní pojištění cizinců pro případ neodkladné péče“ – se pojištění nevztahovalo – mimo jiné – na vyšetření a léčení psychických poruch nesouvisejících s jiným náhlým onemocněním nebo úrazem, na psychologické vyšetření a psychoterapii (čl. 5 bod 1. písm. c/). Žalovaný nebyl v době hospitalizace účasten veřejného zdravotního pojištění (§ 2 odst. 1 písm. a/, b/ zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). 1) K posouzení právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně (ústav vykonávající zdravotnickou péči) převzala žalovaného do ústavní péče bez jeho písemného souhlasu na základě ustanovení § 23 odst. 4 písm. b/ zákona č. 20/1966 Sb., tedy jako osobu jevící známky duševní choroby, která ohrožuje sebe a své okolí. To, že příslušný soud jako orgán veřejné moci rozhodl, že k převzetí došlo ze zákonného důvodu (§ 191a odst. 1 o.s.ř.), nemá vliv na soukromoprávní charakter poměru mezi zdravotnickým zařízením a osobou, která byla hospitalizována; právní vztah, jehož obsahem jsou subj