33 Cdo 1992/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1992/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 9. 2024 Spisová značka:33 Cdo 1992/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.1992.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Spotřebitel Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Smlouva o úvěru Bezdůvodné obohacení Splatnost pohledávky Dotčené předpisy:§ 1958 odst. 2 o. z. § 1960 o. z. § 2991 o. z. § 1970 o. z. § 9 odst. 1 předpisu č. 145/2010 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.11.2024IV.ÚS 3155/24 Zdeněk Kühn odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost4. 12. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1992/2024-308 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Home Credit a. s., identifikační číslo osoby 26978636, se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, proti žalovanému R. M., zastoupenému JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem se sídlem v Praze, Půtova 1219/3, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 C 220/2016, o 85 796,92 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 11 Co 106/2023-234, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 516,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Pospiecha, advokáta. Odůvodnění: Okresní soud v Chomutově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2023, č. j. 10 C 220/2016-189, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 64 658,16 Kč (tj. nesplacenou jistinu) se specifikovaným příslušenstvím (úroky a úroky z prodlení), 16 960,09 Kč (tj. smluvní pokutu ve výši 10 % z neuhrazené jistiny a dlužných splátek) se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení), 3 800 Kč (tj. smluvní sankci) se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení) a 378,67 Kč (tj. dorovnání plateb povinného ručení) se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení), v měsíčních splátkách 2 000 Kč, a nahradit jí náklady řízení; státu náhradu nákladů řízení nepřiznal. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 23. 9. 2014 účastníci uzavřeli smlouvu, podle níž žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 170 949 Kč na nákup osobního automobilu, žalovaný přestal platit dohodnuté splátky 4 102 Kč měsíčně, žalobkyně zbytek dluhu zesplatnila, odečetla od něj částku 126 000 Kč, kterou získala prodejem osobního automobilu formou veřejné soutěže na základě dohody ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva a zohlednila náklady související s prodejem vozidla (6 050 Kč a 13 092 Kč). Žalovanou částku jí žalovaný dluží. Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 11 Co 106/2023-234, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 16 235 Kč se zákonnými úroky z prodlení 8,05 % ročně od 28. 7. 2015 do zaplacení a ve zbývající části žalobu zamítl (výrok I), žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a uložil účastníkům povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chomutově náhradu nákladů řízení, a to žalobkyni 8 455 Kč (výrok III) a žalovanému 1 045 Kč (výrok IV). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatné právní jednání podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016, a podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyně jako věřitelka řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného (dlužníka), resp. nezachovala odbornou péči při jejím zjišťování. Má proto právo na vydání bezdůvodného obohacení jen ve výši rozdílu mezi částkou 170 949 Kč, kterou žalovanému poskytla, a částkou 154 714 Kč, která jí byla dosud vrácena (28 714 Kč od žalovaného a 126 000 Kč z prodeje zajištěného vozidla), se zákonnými úroky z prodlení ode dne následujícího po uplynutí poskytnuté lhůty k plnění 14 dní od sepisu výzvy z 13. 7. 2015, která mu byla odeslána následujícího dne. Žalovaný byl úspěšný v rozsahu 89 % a náležela by mu náhrada nákladů řízení v rozsahu 78 %, soud však aplikoval § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a náhradu mu nepřiznal z důvodu jeho pasivity v řízení. Povinnost k náhradě nákladů řízení státu byla účastníkům uložena podle úspěšnosti v řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž napadl rozsudek ve výroku I v části týkající se žalobkyni přisouzené částky 16 235 Kč se zákonnými úroky z prodlení a ve výrocích II a IV. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022) a od nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022 (správně 10. 5. 2022), sp. zn. III. ÚS 2127/21, při řešení otázky okamžiku vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a otázky okamžiku vzniku nároku na zaplacení úroků z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení z takové smlouvy, považoval-li za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. výzvu žalobkyně k zaplacení celého úvěru (zesplatnění) z 13. 7. 2015. Odvolací soud pominul ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a nerespektoval, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti účastníky dohodnuté nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Výzva/oznámení o zesplatnění je pro absolutní neplatnost smlouvy také neplatná a lhůtu tak lze stanovit nejdříve počínaje dnem uplynutí pariční lhůty určené soudem k vrácení jistiny. Odvolací soud rovněž nezkoumal, jaká lhůta k vrácení jistiny je pro dovolatele s ohledem na jeho možnosti a poměry přiměřená, a nezabýval se jeho návrhem na plnění ve splátkách. Při řešení otázky procesního práva – otázky náhrady nákladů řízení účastníků – se odvolací soud podle dovolatele odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 304/2018, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1049/2017, a ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2082/2017, a od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Připomněl, že náklady řízení přislíbil vyčíslit až po rozhodnutí a neučinil tak proto, že mu nárok na jejich náhradu nebyl přiznán. Soud mohl jejich náhradu vypočítat podle obsahu spisu. I když nenamítl absolutní neplatnost smlouvy, je třeba k ní přihlížet z úřední povinnosti. Za dosud v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené označil dovolatel a) otázku „výkladu/aplikace § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to konkrétně, co se rozumí dobou přiměřenou možnostem spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a zda, případně jak a od kdy ji stanovit v případě zjištění neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v řízení před (odvolacím) soudem“; b) otázku „platnosti ujednání (smlouvy) o zajištění nároků z (absolutně neplatné) smlouvy o spotřebitelském úvěru ve formě zajišťovacího převodu práva k motorovému vozidlu, která byla učiněna nedílnou součástí samotné (absolutně neplatné) úvěrové smlouvy, a co do své aplikace a výkladu odkazovala na všeobecné úvěrové podmínky,“ podle níž úvěrující realizoval nucený prodej vozidla s přímými důsledky na to, kolik se mu dostalo na nesplacenou jistinu úvěru jako bezdůvodné obohacení. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že soud prvního stupně nezohlednil obvyklou cenu motorového vozidla v čase realizace aukce. Prosazuje, že nárok na bezdůvodné obohacení musí reflektovat, že se věřitelce od něho dostalo na uspokojení pohledávky ze zajištění méně proto, že výtěžek získaný v aukci neodpovídal ceně obvyklé a žalovaný to nemohl ovlivnit. Právní posouzení odvolacím soudem je tak nesprávné, neboť nezohledňuje všechny relevantní skutečnosti. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. S důvody dovolání nesouhlasí. Podle § 237 o. s. ř.