33 Cdo 2045/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2045/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2024 Spisová značka:33 Cdo 2045/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.2045.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odvolání daru pro nevděk (o. z.) [ Odvolání daru (o. z.) ] Dobré mravy Omyl Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 2072 o. z. § 580 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 6. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.08.2024III.ÚS 2294/24 Jiří Přibáň odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost11. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2045/2023-211 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem České Budějovice, Riegrova 2668/6, proti žalované J. M., zastoupené JUDr. Bc. Martinem Fejfárkem, advokátem se sídlem Most, Josefa Lady 2106/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 269/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 2. 2023, č. j. 15 Co 317/2022-191, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 9. 2022, č. j. 8 C 269/2021-155, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 229 m2 – zastavěná plocha a nádvoří – jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům a pozemku parc. č. XY o výměře 721 m2 – zahrada, vše zapsáno na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 15 Co 317/2022-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud věc právně posoudil podle § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a – ve vztahu k „eventuálnímu“ (druhému) právnímu důvodu žaloby – podle § 580 odst. 1 o. z. a § 583 až 585 o. z. shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se žalovaná vůči žalobci dopustila chování zjevně porušující dobré mravy, které žalobce specifikoval v revokačním dopise (§ 2072 o. z.). Přestože tvrdil, že jejich manželství bylo naprosto spokojené, harmonické a bezproblémové, že žalovaná opustila společnou domácnost zcela neočekávaně (a bez jakéhokoli předchozího náznaku), že přistupovala k manželství zištně a že po jejím odchodu ze společné domácnosti nevěděl o pobytu žalované, z provedeného dokazování vyplynulo, že již před jejím opuštěním společné domácnosti se mezi účastníky projevovaly neshody, zejména ohledně hospodaření s peněžními prostředky, které se vystupňovaly o víkendu 7. a 8. 11. 2020 (tj. v bezprostřední časové souvislosti před jejím odchodem), že k opuštění společné domácnosti z její strany dne 12. 11. 2020 došlo v důsledku předchozí hádky mezi účastníky ohledně peněžních prostředků, kdy ji žalobce 8. 11. 2020 ve večerních hodinách vulgárně vyzval k opuštění společné domácnosti a navíc manipuloval s plynovou pistolí, čímž u ní vzbudil strach, žalovaná odchodem v podstatě vyhověla jeho výzvě (v řádu dnů), a že po prodeji svého bytu v XY poskytovala za trvání manželství ze svého výlučného majetku vysoké částky (vyvracející tvrzený zištný přístup), konkrétně 711 861 Kč převedla na bankovní účet žalobce (několika platbami), částkou 750 731 Kč se podílela na nákupu zboží a opravách předmětných nemovitostí (tehdy) ve výlučném vlastnictví žalobce, 87 000 Kč uhradila za služby zubního lékaře pro žalobce a peněžní prostředky v řádu miliónů Kč vložila na investiční účet žalobce. Nebylo prokázáno, že by žalobce nevěděl o pobytu žalované po jejím odchodu ze společné domácnosti. Pro žalobcem tvrzený omyl při uzavírání darovací smlouvy podle odvolacího soudu nesvědčí zjištění, že žalovaná – nebýt jejího vykázání žalobcem – by od něho (i přes určité neshody v hospodaření s penězi) zřejmě neodešla, že vypracování smlouvy zajišťoval žalobce s finanční poradkyní (nikoli žalovaná), a že žalobce původně žalované přislíbil (poté co prodala svůj byt v XY) převod všech nemovitostí v XY, nicméně žalovaná i přes jeho změněný postoj (daroval jí toliko polovinu zmíněných nemovitostí) hodlala v investicích pokračovat – rekonstrukcí prvního patra domu v XY, v němž účastníci žili. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal žádné „závadové“ jednání žalované (z doby před uzavřením smlouvy) způsobující neplatnost smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.). Žalobce (dále též „dovolatel“) přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázkách dosud neřešených: 1) „zda skutečnost, že žalovaná opustila společnou domácnost bez výslovného varování žalobce a poté neposkytovala žalobci zprávy o jejím současném životě a plánech do budoucna, s tím, že jejím hlavním zájmem po opuštění společné domácnosti bylo zpětné získání jejích finančních prostředků, odvoz věcí a dále když se vyhýbala osobnímu setkání s žalobcem a ohlásila ztrátu mobilního telefonu na policii, naplňuje takové chování zjevné porušení dobrých mravů ubližujících žalobci ve smyslu § 2072 o. z.“ Soudům vytýká, že „provedly pouze povrchní právní hodnocení“ a „zcela opominuly zabývat se věcí v širších souvislostech“, zejména, že účastníci byli manželi a tedy „měli vůči sobě nejen morální, ale i přímé právní povinnosti“ vyplývající z § 687 odst. 2 o. z. Prosazuje, že jeho chování vůči žalované dne 8. 11. 2020 (ve večerních hodinách) bylo „ojedinělý excesem“. Trvalé opuštění společné domácnosti žalovanou se mu „jeví jako zcela nepřiměřená reakce, zcela neočekávaná a znamenala významný negativní zásah do jeho osobního života“. S ohledem na věk, předchozí vztah a životní zkušenosti účastníků, „by bylo spíše přiměřené očekávat“, že si v prvé řadě o příčinách manželských neshod promluví, případně vyhledají odbornou pomoc. Tyto možnosti však žalovaná „zcela ignorovala a rovnou sáhla k nejradikálnějšímu možnému řešení, čímž s ohledem na okolnosti věci (zjevná nepřiměřenost)“ porušila svoje povinnosti vyplývající z § 687 odst. 2 o. z., zejména povinnost žít spolu a udržovat rodinné společenství. Soud prvního stupně „se věcí z tohoto pohledu vůbec nezabýval, pouze hledal argumenty pro ospravedlnění postupu žalované“. Porušení právní normy (míní § 687 odst. 2 o. z.) „je samo o sobě typově závažnější jednání, než je jednání, které je zjevným porušením dobrých mravů“, tedy každé porušení zákona „je automaticky zjevným porušením dobrých mravů“. 2) na otázce „vzájemného vztahu důvodů neplatnosti v důsledku rozporu s dobrými mravy a omylu“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud soud prvního stupně neshledal v souvislosti se žalobcem namítanou neplatností z důvodu jeho uvedení v omyl žádné závadové jednání žalované (z doby před uzavřením smlouvy), není při neexistenci jiných tvrzení žalobce žádný důvod k závěru o neplatnosti smlouvy ani pro rozpor s dobrými mravy. Namítá, že soud prvního stupně k druhému právnímu důvodu žaloby – spočívajícímu v neplatnosti darovací smlouvy ve smyslu § 580, 583 a 584 o. z. – „neučinil žádná konkrétní“ skutková zjištění. Prosazuje, že porušení dobrých mravů „je méně závažné jednání, než uvedení v omyl (přinejmenším ve smyslu § 584 odst. 2 o. z.) a nelze tak při neshledání omylu automaticky vyloučit“ neplatnost z důvodu porušení dobrých mravů. Soudy tím, že považovaly úvahu o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy za nadbytečnou, „dopustily se v důsledku nesprávného výkladu právního předpisu nesprávného postupu“. Dále vytýká následující vady řízení (shledá-li dovolací soud dovolání přípustným): spatřuje rozpor (s odkazem na § 157 odst. 2 o. s. ř.) mezi skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně konstatuje, že po většinu doby bylo manželství účastníků spokojené, avšak „popírá hodnocení manželství jako spokojené“ ze strany dovolatele. Namítá, že jeho důkazní návrhy učiněné u jednání soudu prvního stupně 1. 9. 2022, zejména důkaz fotodokumentací a SMS komunikací účastníků, měly nejenom prokázat jeho tvrzení, „ale zároveň měly výrazný potenciál zpochybnit věrohodnost žalované a svědeckých výpovědí jejích rodinných příslušníků“. Odvolací soud „zcela přehlédl“, že veškeré důkazy řádně označil již v nalézacím řízení po poučení o koncentraci ř