33 Cdo 2073/2025 – Nejvyšší soud

33 Cdo 2073/2025-337 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně MOTO RACING GROUP LTD, odštěpný závod, se sídlem v Praze, Vinohradská 2516/28 (identifikační číslo osoby 051 95 951), zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, proti žalované Střední škola Sion High School, Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Na Kotli 1201/27 (identifikační číslo osoby 713 41 501), zastoupené Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Praze, U Trezorky 921/2, o zaplacení 76 163,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 60/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2025, č. j. 21 Co 72/2025-306, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 76 163,48 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které žalobkyně na její úkor získala „přeplacením“ školného. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 20 C 60/2023-240, výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 36 100,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 2. 12. 2022 do zaplacení. Výrokem II žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 40 063 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně od 2. 12. 2022 do zaplacení, zamítl a výrokem III rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 21 Co 72/2025-306, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 11 752,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 2. 12. 2022 do zaplacení, potvrdil a ve zbývající části změnil tak, že žalobu co do 24 348 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 2. 12. 2022 do zaplacení zamítl; ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 1. 11. 2018 uzavřela L. Š. s žalovanou „Smlouvu o zajištění výuky žáka SŠ Sion“, v níž se zavázala platit školné za studia své dcery N. N. ve výši 39 000 Kč ročně, resp. školné „stanovené ředitelem školy“; podle informace školy bylo možno školné platit prostřednictvím sponzorských darů od obchodních společností. Firmy partnera L. Š. Speditrans CZ a DIKLO Consulting s.r.o. poukázaly na bankovní účet žalované č. 29135287/0600 (VS 2018120010) dne 3. 21. 2019 částku 40 000 Kč a za školní roky 2020/2021 a 2021/2022 vždy po 25 000 Kč. Mezi stranami bylo nesporné, že tyto „darované částky“ byly brány jako úhrada školného studentky N. N. V prvním ročníku studia (konkrétně dne 1. 11. 2018) uzavřela L. Š. s žalovanou písemnou dohodu o placení sníženého školného ve výši 22 000 Kč (na místo 39 000 Kč); existence případných dohod o snížení školného v dalších letech nebyla prokázána. Pro školní roky 2019/2020, 2020/2021 a 2021/2022 bylo školné sjednáno ve smlouvě o zajištění výuky žáka SŠ Sion částkou 39 000 Kč ročně se splatností ve školním roce 2019/2020 do 15. 9. 2019 a ve školních letech 2020/2021 a 2021/2022 do 30. 9. příslušného kalendářního roku (pro školní rok 2019/2020 ve smlouvě ze dne 1. 11. 2018 ve spojení se Směrnicí o výši školného ze dne 30. 4. 2018 a pro školní roky 2020/2021 a 2021/2022 ve smlouvě ze dne 14. 9. 2020). Odvolací soud vzal za prokázané, že na školném pro studentku N. N. v době jejího studia v letech 2018–2022 mělo být zaplaceno 139 000 Kč (první rok 22 000 Kč a další tři roky po 39 000 Kč) a ke dni 28. 2. 2022 bylo zaplaceno 101 000 Kč (90 000 Kč formou darů a 11 000 Kč na účet žalované). Protože smlouvu o zajištění vzdělání posoudil jako spotřebitelskou, ovlivnilo to způsob započítávání úhrad poukázaných na dlužné školné z hlediska § 1932 o. z.; platby jsou nejprve započítávány na dlužnou jistinu a poté teprve na vzniklý úrok. Při tomto způsobu započítávání odvolací soud skutkově dovodil, že matka studentky ke dni 28. 2. 2022 na školném a úrocích z prodlení dlužila celkem částku 64 411 Kč, na jistině 38 000 Kč a na úrocích 26 411 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal odvolací soud důvod pro snížení školného včetně odpovídající části úroků z prodlení (celkem o 36 100,48 Kč). Konstatoval, že smlouvy, které L. Š. s žalovanou uzavřela, jsou srozumitelné, a to i v otázce výše a splatnosti školného a vymezení podmínek pro případnou slevu na školném. Odvolací soud neshledal důvody pro korekci výše sjednaného školného s odkazem na zásady ochrany spotřebitele. Pokud žalovaná trvala na úhradě školného v předem dohodnuté výši, nelze v jejím jednání spatřovat rozpor s dobrými mravy. Byť se může jevit neobvyklým, že žalovaná (věřitel) nevymáhala závazek platit školné, s jehož úhradou byl dlužník v prodlení, průběžně, nelze jí její pasivitu přičítat k tíži a matce studentky naopak ve prospěch; je především na dlužníku, aby řádně plnit své závazky, což matka studentky nečinila a nerespektovala podmínky smlouvy, neplatila-li školné ve sjednané výši a v dohodnutém termínu (v prodlení byla již s úhradou sníženého školného za první rok studia, když druhou splátku ve výši 11 000 Kč, kterou měla zaplatit do 15. 2. 2019, uhradila až 3. 12. 2019 zápočtem provedeným žalovanou z daru ve výši 40 000 Kč poskytnutého SPEDITRANS CZ, s. r. o. a i další platby školného byly opožděné). Rozpor s dobrými mravy nenaplňuje ani to, že žalovaná ve výzvách k úhradě dlužné částky měnila. Odvolací soud nesdílel závěry soudu prvního stupně, že požadavek žalované na doplacení školného a úroků z prodlení je nemravný proto, že žalovaná s matkou studentky nekomunikovala transparentně a nepřímými náznaky mohla vytvářet dojem, že cena školného může být nižší a vyvolat u L. Š. určité očekávání, že výše školného může být i nižší. V rozporu s dobrými mravy není z hlediska své výše ani sjednaný úrok z prodlení. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná, které L. Š. dne 28. 2. 2022 převodem na její bankovní účet č. 29135287/0600 (pod VS 2018120010) zaplatila 76 163,48 Kč, se na úkor L. Š. bezdůvodně obohatila o 11 752,48 Kč a v souladu s § 2991 odst. 1 o. z. je povinna tuto částku vydat žalobkyni, které Š. své nároky smlouvou ze dne 14. 6. 2023 postoupila. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Toto odchýlení spatřuje v tom, že soud postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a dospěl k jiným skutkovým závěrům, než jaké plynou z dokazování; tím porušil její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a ze dne 22. 1 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019, a nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, a ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11. Hodnocení důkazů považuje za svévolné, respektive učiněná skutková zjištění za extrémně nesouladná s provedenými důkazy. Je přesvědčená, že svůj nárok v řízení prokázala. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že aby mohla být úspěšná, musela by prokázat, že dohoda o slevě na školném byla uzavřena v písemné formě, neboť podle dohody o placení školného veškeré změny a doplňky smlouvy musely být učiněny písemnou formou, a že na základě provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že mezi žalovanou a L. Š. byla uzavřena (v jakékoli formě) dohoda o opuštění dříve vyhrazené písemné formy, dovolatelka namítá, že soud sice připouští opustit smluvenou (písemnou) formu, a to ústním či konkludentním jednáním, ale v podstatě považuje smlouvy o studiu a uzavřené darovací smlouvy jako dva na sobě nezávislé smluvní vztahy, neboť k opuštění formy v daném případě došlo uzavřením darovacích smluv na jinou výši školného, než byla základní výše nastavená smlouvou o studiu. V tom spatřuje rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019. Protože se odvolací soud nevyjádřil k některým zásadním odvolacím námitkám, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní ot