33 Cdo 2158/2019 – Nejvyšší soud

33 Cdo 2158/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2020 Spisová značka:33 Cdo 2158/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2158.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vrácení daru Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 630 obč. zák. § 3054 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2158/2019-373 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. J., bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vyškov, Pivovarská 58/8, proti žalovanému J. J., bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Šabršulou, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Jiřího z Poděbrad 1212, o určení vlastnického práva k nemovitostem – vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 140/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, č. j. 37 Co 222/2017-347, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, č. j. 37 Co 222/2017-347, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 11. 6. 2012 se žalobce vůči žalovanému domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí - objektu bez čp/če, způsob využití zemědělská stavba, na pozemku parc. č. XY, a pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na LV č. XY, pro obec XY a k.ú. XY, u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY. Žalobu odůvodnil tak, že předmětné nemovitosti žalovanému daroval smlouvou uzavřenou dne 21. 2. 1995, dopisem ze dne 31. 5. 2012 jej vyzval k vrácení daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů, žalovaný však jejich vrácení odmítl. Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 5 C 140/2012-304, ve spojení s usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 C 140/2012-309, určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí – objektu bez čp/če, způsob využití zemědělská stavba, na pozemku parcelní č. XY, a dále pozemku parcelní č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na LV č. XY pro obec XY a k.ú. XY u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce darovací smlouvou uzavřenou 21. 2. 1995 daroval žalovanému objekt bez čp/če, způsob využití zemědělská stavba, nacházející se na pozemku parc. č. ., a pozemek parc. č. . – zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. XY pro obec XY a k.ú. XY u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nebo darované nemovitosti“), s tím, že dopisem ze dne 31. 5. 2012 žalovaného vyzval k vrácení daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů, jež blíže vymezil. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že se žalovaný dopustil vůči žalobci kvalifikovaného hrubého porušení dobrých mravů a žalobce se platně a účinně dovolal vrácení daru. K námitce žalovaného se zabýval tím, zda v době, kdy se dovolal vrácení daru, se na pozemku nacházela původní darovaná stavba nebo stavba nově vzniklá. Vyšel ze zjištění, jež učinil ze znaleckého posudku a z výslechu znalce, že v době doručení výzvy k vrácení daru byla původní stavba stodoly z 2/3 zcela zbourána a v tomto místě došlo k vybudování stavby nové; zbývající 1/3 stodoly zůstala rekonstrukcí nedotčena a lze ji chápat jako stavbu svým charakterem samostatnou, se samostatným přístupem k ní z veřejné komunikace. Soud prvního stupně tak dovodil, že výzva žalobce k vrácení daru směřovala i k této rekonstrukcí nedotčené části stodoly, kterou lze užívat bez ohledu na existenci nové stavby, která byla vybudována po zbourání 2/3 původní stodoly a na níž se dle soudu prvního stupně bude po jejím zapsání do katastru nemovitostí vztahovat jiný vlastnický režim. Uzavřel, že podle § 3055 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tato nová stavba, jež nebyla součástí pozemku, na němž byla zřízena, se nestala jeho součástí, je ve spoluvlastnictví účastníků. Žalobce se platně a účinně dovolal vrácení daru – a to jak pozemku č.p. XY v k.ú. XY, tak i zemědělské stavby na něm se nacházející, byť tato je nyní ve zmenšeném půdorysném rozměru, a proto žalobě vyhověl. Soud prvního stupně „z důvodu nadbytečnosti“ neprovedl další důkazy, mimo jiné i vyjádřením stavebního úřadu ze dne 29. 1. 2014, žádostí o stavební povolení či znaleckým posudkem ze dne 24. 1. 1997. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, č. j. 37 Co 222/2017-347, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitosti objektu bez čp/če, způsob využití zemědělská stavba, na pozemku parcelní č. XY, a dále pozemku parcelní č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných pro obec XY a k.ú. XY na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, jemuž přisvědčil v potřebě znaleckého posouzení charakteru stavby k datu výzvy k vrácení daru, tedy „zda se jedná o stavbu darovanou či nikoliv“. Žalobce rovněž poučil o potřebě úpravy petitu vzhledem ke skutečnosti, že podle § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (k datu 1. 1. 2014) samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí jeho účinnosti vlastnické právo ke stavbě i k pozemku táž osoba. Jestliže žalobce tvrdí, že se mu vrátilo počátkem června 2012 vlastnictví ke stavbě i k pozemku, bylo na něm, aby žalobu upravil shodně jako v katastru nemovitostí tak, že požaduje určení svého vlastnického práva k pozemku, jehož součástí je stavba. Žalobce odvolacím soudem dané poučení nerespektoval, takže již z tohoto důvodu odvolací soud dovodil, že nemůže být ve věci úspěšný. Nad rámec výše uvedeného se odvolací soud zabýval existencí, resp. zánikem zemědělské stavby. Provedl porovnání stavby darované smlouvou ze dne 21. 2. 1995 (stodoly) na pozemku p.č. XY a stavby přestavované dle stavebního povolení z 16. 7. 1997 (autoservisu) ke dni vrácení daru, vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že na původní stavbě (stodoly) probíhala rekonstrukce (stavební úpravy na autoservis), která byla ve stadiu, kdy 2/3 stodoly byly zbourány a v této části je stavba nová – nepodsklepená s jedním nadzemním podlažím a s podkrovím, v němž je nedokončené sociální zařízení, ve zbývající 1/3 stodoly prozatím rekonstrukce neprobíhá s výjimkou nosného zdiva na zadní straně, jež navazuje na novou část. Objekt sestává ze dvou vzájemně propojených částí – nové - rozšířené o 1,34 m do pozemku p.č. XY ve vlastnictví žalobce a ze zbývající, obě části jsou propojeny dveřmi a lze je užívat včetně přístupu odděleně. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nepovažuje objekt vzniklý rekonstrukcí nejméně dvou třetin původní stavby a směřující k rekonstrukci autoservisu zbývající jedné třetiny za dvě stavby. Zastavené práce v uvedeném stadiu směřují k dokončení určené věci – autoservisu – z původní jednopodlažní budovy na minimálně dvou třetinách v dvoupodlažní objekt. Uzavřel proto, že předmětný objekt k datu výzvy k vrácení daru nebyl stodolou, ale nedokončenou stavbou autoservisu, která nebyla předmětem darování a tento „předmět daru“ proto nemůže být pro nemožnost plnění vrácen (§ 575 odst. 1 občanského zákoníku). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně interpretoval § 3054 o. z. a § 79 a § 80 občanského soudního řádu, ohledně nedůvodnosti jeho požadavku na úpravu žaloby odkazuje na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež řešila otázku určitosti a srozumitelnosti žalobního návrhu a otázky požadavku na formulaci znění návrhu výroku rozhodnutí. Má za to, že podaná žaloba v projednávané věci splňuje zákonné požadavky, neboť z jejího petitu jasně a srozumitelně vyplývalo, o čem má soud rozhodnout. Nic proto nebránilo odvolacímu soudu, aby v případě, měl-li sám za to, že je třeba petit formulovat jinak z důvodu, že se stavba v mezidobí stala součástí pozemku, mohl tomu konečný výrok přizpůsobit nebo mohl rozhodnout o vrácení samotného pozemku. Nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem spatřuje v tom, že se odvolací soud zabýval otázkou, „zda do petitu ža