33 Cdo 2263/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2263/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2024 Spisová značka:33 Cdo 2263/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.2263.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pojištění odpovědnosti za škodu Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 8 odst. 1 předpisu č. 168/1999 Sb. ve znění od 23.09.2016 § 10 odst. 1 písm. e) předpisu č. 168/1999 Sb. ve znění od 23.09.2016 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 8. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 25.10.2024IV.ÚS 2926/24 Josef Fiala odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost29. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2263/2023-144 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1603/57, proti žalovanému L. P., zastoupenému Mgr. Robertem Novotným, advokátem se sídlem v Praze, Jeseniova 1151/55, o 74 146 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 12/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 55 Co 47/2023-114, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 5 324 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Adama Vrbeckého, advokáta. Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 9 C 12/2022-75, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 74 146 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o porušení povinnosti stanovené § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění účinném od 23. 9. 2016 (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“ nebo „ZPOPV“), žalovaným (pojištěným), neoznámením škodné události bez zbytečného odkladu s uvedením skutkového děje tykajícího se této události s tím, zakládající odpovědnost žalovaného dle § 10 odst. 1 písm. b) ZPOPV [správně písm. e), což je z odůvodnění napadaného rozhodnutí zřejmé - pozn. dovolacího soudu]. Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda byly splněny předpoklady vzniku regresního nároku žalobkyně za žalovaným, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nadto má dovolatel za to, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vykládající podmínky vzniku regresního nároku podle § 10 odst. 1 písm. b) ZPOPV, je nesprávná „a tato právní otázka by měla být dovolacím soudem posuzována jinak“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení. Žalobkyně v podaném vyjádření navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval dále tím, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele, že rozhodovací praxe dovolacího soudu vykládající podmínky vzniku regresního nároku podle § 10 odst. 1 písm. b) ZPOPV je nesprávná a „tato právní otázka by měla být dovolacím soudem posuzována jinak“. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle § 9 odst. 3 ve smyslu § 10 odst. 1 písm. d) a e) ZPOPV, se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok. (srov. dovolatelem odkazované rozsudky ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, a ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 676/2012). Dovolatel uvedený judikatorní závěr považuje za nesprávný proto, že podle jeho názoru nedává smysl, proč by součástí pojistného šetření mělo být i šetření pro účely uplatnění regresního nároku. K tomu lze připomenout, že podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla hradí škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, která má původ v provozu, a za niž je pojištěný odpovědný, pojišťovna, ovšem v situacích, které zákonodárce taxativně stanovil v § 10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, má pojišťovna vůči pojištěnému originární regresní nárok. Porušení povinností vymezených v § 10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zákonodárce považuje za tak závažné, že pojištěného zbavuje obvyklých výhod pojištění (tedy přenesení nákladů vzniklých v důsledku pojistné události na pojišťovnu). Pro rozhodnutí, zda má pojistitel vůči pojištěnému v konkrétním případě postižní nárok, je proto nezbytné pečlivě zkoumat, zda jsou naplněny podmínky obsažené v § 10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dovolací soud nespatřuje důvod pro změnu dosavadní rozhodovací praxe, tedy k tomu, aby byl aktivován postup předvídaný § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatel dále namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný zmařil pojistné šetření k možnému vzniku regresního nároku, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle § 8 odst. 1 ZPOPV má pojištěný oznamovací povinnost vůči pojistiteli, jež jej zavazuje oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události. Součástí této oznamovací povinnosti popisující skutkový stav pojistné události je i sdělení totožnosti řidiče vozidla během dopravní nehody v případě, že tímto řidičem nebyl sám pojištěný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5008/2015). Ustanovení § 10 odst. 1 písm. e) ZPOPV zakládá postižní právo pojistitele vůči pojištěnému, za nějž pojistitel plnil, jestliže tento bez zřetele hodného důvodu nesplnil svoji povinnost podle § 8 odst. 1, 2 a 3, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 cit. zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3751/2016). V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5008/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „za zřetele hodné důvody ve smyslu § 10 odst. 1 písm. e) ZPOPV lze považovat předem neurčitý okruh situací, které existují objektivně a vyvolávají na účastníka nehody takový tlak, že splnění oznamovací povinnosti je proti tomu méně po