33 Cdo 2329/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2329/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2025 Spisová značka:33 Cdo 2329/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.2329.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Postoupení pohledávky Zajištění závazku převodem práva Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 1879 o. z. § 1885 o. z. § 1921 odst. 1 o. z. § 555 o. z. § 556 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 7. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 30.09.2025I.ÚS 2872/25 Dita Řepková odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost28. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2329/2024-246 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové, ve věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, se sídlem Brno, Orlí 492/18, proti žalované U.T.A.H. - BH, s.r.o., se sídlem Kunovice, Na Rynku 887, identifikační číslo osoby 60729309, o zaplacení 850 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 74/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 28. 3. 2024, č. j. 58 Co 90/2023-222, takto: I. Dovolání se se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 58 Co 90/2023-222, potvrdil rozsudek ze dne 11. 11. 2022, č. j. 9 C 74/2020-171, kterým Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 850 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 27. 2. 2019 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva, které – podle jeho přesvědčení – v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny: 1) „zda lze neexistenci pohledávky úplatně postoupené na základě smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu jejího zániku na základě realizace zajištění dle zajišťovacího převodu práva považovat za nápadnou při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, a to za situace, kdy není známa hodnota převedeného práva“. Předeslal, že se „bezvýhradně“ ztotožňuje s právními názory odvolacího soudu potud, že ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva nelze dohodnout jiný následek spojený s prodlením dlužníka než ten, že se převod práva stane nepodmíněným a zajištěná pohledávka v tomtéž okamžiku zanikne, a že v okamžiku, kdy nebyla řádně a včas žalovanému vrácena celá zápůjčka podle smlouvy o zápůjčce, stal se převod vlastnického práva k dotyčným movitým věcem (jistotě) nepodmíněným. Současně si je vědom, že podle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 30/2020) důsledkem neexistence úplatně postupované pohledávky v době uzavření smlouvy o jejím postoupení není neplatnost takové smlouvy, ale odpovědnost postupitele vůči postupníkovi podle § 1885 o. z. „V této souvislosti je rovněž toho názoru“, že vůči žalovanému nemá synallagmatický závazek k vydání movitých věcí. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mohl již z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek zjistit, že předmětná pohledávka zanikla z důvodu neuhrazení dluhu řádně a včas, a že nemá právo z vady předmětné pohledávky spočívající v její neexistenci z důvodu, že tato vada byla zřejmá již při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávek (ve smyslu § 1917 o. z. ). S poukazem na komentářovou literaturu prosazuje, že podle obsahu ustanovení § 2044 odst. 2 o. z. zajištěný dluh zaniká (toliko) v rozsahu, v němž je „kryt“ hodnotou převedené věci. V návaznosti na to – s odkazem na § 1917 o. z. (se zdůrazněním textu ustanovení „je-li vada nápadná a zřejmá již při uzavírání smlouvy“) – namítá, že aby mohl již při uzavření smlouvy o postoupení pohledávek mít najisto postavenu otázku, že předmětná pohledávka na základě zajišťovacího převodu vlastnického práva k dotyčným movitým věcem dle smlouvy o zajišťovacím převodu práva zanikla (jak míní odvolací soud), musel by mít již v okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávek informaci o tom, jaká byla hodnota movitých věcí v době splatnosti předmětné pohledávky. Přitom uvedenou informaci „v daném okamžiku neměl, když opak nevyplývá z žádného z provedených důkazů“. 2) „zda lze prohlášení postupitele o existenci pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky považovat za výslovné ujištění o tom, že pohledávka nemá vadu spočívající v její neexistenci ve smyslu § 1917 věta druhá o. z.“. 3) „zda se postupitel může vůči postupníkovi, který je slabší stranou smlouvy o postoupení pohledávky, domáhat účinků § 1917 věty první o. z. ohledně vady, u které prohlásil, že ji pohledávka nemá“. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval postavením stran při uzavření Smlouvy o postoupení pohledávek. Vzhledem k tomu, že jako fyzická osoba - nepodnikatel je vůči žalované ve slabším postavení ve smyslu § 433 odst. 1 o. z., považuje výslovné prohlášení žalované v čl. I odst. 6 smlouvy o postoupení pohledávek, že „má předmětnou pohledávku“, za výslovné ujištění o neexistenci vady předmětné pohledávky ve smyslu § 1917 o. z. I v opačném případě by se žalovaná – vzhledem k jeho slabšímu postavení – nemohla dovolávat účinků § 1917 věty první o. z., neboť svým prohlášením (v čl. I odst. 6 smlouvy o postoupení pohledávek) „založila nerovnováhu ve vzájemných právech a povinnostech stran“ (ve smyslu § 433 odst. 1 o. z.). 3. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. III. Přípustnost a důvodnost dovolání 4. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 5. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 7. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici). 8. Jak vyplývá z obsahu dovolání a z formulace předložených otázek, dovolatel především zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu ohledně odpovědnosti žalované (postupitele) žalobci (postupníkovi) za to, že předmětná pohledávka v době postoupení trvala – oproti odvolacímu soudu prosazuje, že neexistenci předmětné pohledávky nemohl při uzavírání postupní smlouvy zjistit. 9. Dovolání je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na výkladu právního jednání obsaženého ve smlouvě o postoupení veškerých pohledávek ze smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2016 (uzavřené dne 10. 7. 2017) a na vyřešení s tím související otázky, zda žalovaná odpovídá žalobci za to, že předmětná pohledávka v době postoupení trvala. Odvolací soud při právním posouzení uvedené otázky nezohlednil obsah celé postupní smlouvy, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v důsledku čehož je nesprávné i právní posouzení druhé uvedené otázky. 10. Nejvyšší soud ve své judikatuře ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014, opakovaně dovodil, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 27 Cdo 3424/201