33 Cdo 2448/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2448/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 11. 2022 Spisová značka:33 Cdo 2448/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2448.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva příkazní Bezdůvodné obohacení Promlčení Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 723 obč. zák. § 451 obč. zák. § 3 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 1. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2448/2022-438 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudů JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. V., bytem XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Drhou, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 802/56, proti žalované E. B., bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 1788/60, o 154 613 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 38/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 11 Co 152/2019-358, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 196 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jana Brože. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2019, č. j. 25 C 38/2016-275, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 154 613 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení ve výši 7,05% od 23. 5. 2016 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 11 Co 152/2019-358, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 154 613 Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 23. 5. 2016 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Soudy obou stupňů vyšly ze stejných skutkových zjištění, že K. M. na základě smlouvy o poskytování právní pomoci zastupoval žalovanou jako advokát v soudním řízení do 1. 11. 2013, poté z důvodu, že měl pozastavený výkon advokacie, jako obecný zmocněnec. Za poskytnuté právní služby vyúčtoval odměnu 154 613 Kč, žalovanou vyzval k úhradě a pohledávku postoupil žalobci, což žalované oznámil. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že žalovaná uzavřela s předchůdcem žalobce příkazní smlouvu podle § 723 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle níž se advokát K. M. zavázal poskytovat žalované právní služby spočívající v jejím zastupování v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 228/2005. Z důvodu pozastavení výkonu advokacie a následného vyškrtnutí ze seznamu advokátů jeho závazek zastupovat žalovanou v dotyčném řízení pro nemožnost plnění zanikl (§ 575 obč. zák.), tudíž právní vztah ze zaniklé smlouvy bylo třeba vypořádat podle § 451 a násl. obč. zák., tedy vrátit plnění z právního důvodu, který odpadl. Protože se toto právo promlčuje ve dvouleté promlčecí době, jejíž běh započal okamžikem, kdy došlo k pozastavení výkonu advokacie (1. 11. 2013), a protože žaloba byla podána po jejím uplynutí (dne 4. 7. 2016), shledal odvolací soud důvodnou žalovanou uplatněnou námitku promlčení. Výkon tohoto práva neshledal v rozporu s dobrými mravy, neboť bylo výlučně na dotyčném advokátovi, aby jako osoba práva znalá svůj nárok včas uplatnil, přičemž žalovaná neučinila nic, čím by možnost uplatnění nároku znemožnila či znesnadnila. Odvolací soud z uvedených důvodů neshledal žalobu opodstatněnou. Věc byla následně s dovoláním žalobce předložena Nejvyššímu soudu (vedeno pod sp. zn. 33 Cdo 1075/2020), který zkoumal, zda jde o řádně podané dovolání. Vyšel z toho, že podání (datované dne 14. 2. 2020) obsahující dovolání sepsané advokátem žalobce Mgr. Ladislavem Drhou bylo soudu doručeno v elektronické podobě prostřednictvím ISDS z datové schránky právnické osoby (Ladislav Drha, advokátní kancelář s.r.o.). Podle záznamu o ověření elektronického podání (č.l. 370 spisu) nebylo zmíněné podání opatřeno uznávaným elektronickým podpisem podatele (§ 42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), přičemž se neuplatní ani fikce podpisu (§ 42 odst. 4 věta druhá o. s. ř.), neboť nejde o podání učiněné držitelem datové schránky, z níž bylo odesláno. Uvedené brání tomu, aby o podání ze dne 14. 2. 2020 mohl Nejvyšší soud jednat a rozhodnout, neboť podle § 42 odst. 2 o. s. ř. písemné podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě je třeba nejpozději do 3 dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění; k těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (k tomu srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 1/2017). O tom byli účastníci Nejvyšším soudem vyrozuměni dne 29. 6. 2021. Ústavní soud nálezem ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 2373/21, rozhodl, že vyrozuměním ze dne 29. 6. 2021, č. j. 33 Cdo 1075/2020-45, jímž Nejvyšší soud odmítl jednat a rozhodnout o dovolání stěžovatele ze dne 14. 2. 2020 podanému proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 11 Co 152/2019-358, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo žalobce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zakázal Nejvyššímu soudu, aby pokračoval v tomto jiném zásahu, a přikázal mu, aby zástupce žalobce případně vyzval k odstranění vad dovolání stěžovatele ze dne 14. 2. 2020 a rozhodl o něm. Přestože Ústavní soud shledal věcně správným v dotyčném vyrozumění obsažený závěr Nejvyššího soudu, že advokát měl podat dovolání stěžovatele prostřednictvím své datové schránky podnikající fyzické osoby, jeho postup spočívající v odmítnutí projednání předmětného dovolání neshledal ústavně konformním. Dovolací soud k tomu uvádí, že již žalobce (či jeho zástupce) k odstranění „vad dovolání“ nevyzýval, neboť takový procesní postup nemůže nedostatek dotyčného podání dodatečně zhojit. Vázán pokynem Ústavního soudu dotyčné dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.), přičemž se nejprve zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny. Otázky, jež předkládá k dovolacímu přezkumu, jsou: 1) Je-li v průběhu poskytování právních služeb dle zákona o advokacii (tj. během probíhajícího soudního řízení) na základě smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi advokátem a klientem tato smlouva ukončena ex nunc (výpovědí, dohodou, odstoupením či pozastavením činnosti advokáta), mění se nárok advokáta na zaplacení jeho odměny za právní služby poskytnuté v době trvání smlouvy (vypočtené dle § 7a § 11 advokátního tarifu a nejde přitom o cílovou odměnu, která není v době skončení známa) na nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od uzavření smlouvy do skončení právního zastoupení advokátem? 2) Mění se nárok advokáta na odměnu vyplývající ze smlouvy o poskytování právních služeb, která je ukončena v průběhu soudního řízení, v plnění nemožné, jestliže z žádné smlouvy ani právního předpisu nevyplývá povinnost advokáta zastupovat klienta v soudním řízení až do jeho pravomocného skončení? 3) Nastává subjektivní nemožnost plnění smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi advokátem a klientem a následně i její zánik, jestliže si advokát v průběhu plnění smlouvy pozastaví činnost z důvodů zdravotních, avšak nakonec dokončí zastupování v témže soudním řízení s týmiž účastníky alespoň jako obecný zmocněnec a nikoliv již jako advokát? 4) Jaký j