33 Cdo 2611/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2611/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2023 Spisová značka:33 Cdo 2611/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2611.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba určovací Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 1. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 357/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2611/2023-387 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václavy Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců a) T. G., b) N. G., c) J. Z., d) M. K., e) L. M., f) D. M., všech zastoupených JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem v Olomouci, Hanáckého pluku 1153/6, a g) obce XY, zastoupené JUDr. Pavlem Brauchem, advokátem se sídlem v Praze 4, Klepálkova 3132/4, proti žalované Sattelfest s.r.o., se sídlem v Praze 9, Lovosická 778/2 (identifikační číslo 27399711), o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 37 C 46/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. 26 Co 133/2022-344, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 37 C 46/2021-256, určil, že „kanalizace pro veřejnou potřebu na pozemku parc. č. XY o výměře 6 896 m2 – orná půda v obci XY, zapsaném na LV č. XY, v ulici XY, jejíž průběh je zachycen v plánku ze dne 23. 1. 2021, jež je nedílnou součástí tohoto rozsudku a jejíž technické parametry jsou uvedeny v popisu kanalizace, jež je nedílnou součástí tohoto rozsudku (dále jen „kanalizace“), je ve vlastnictví obce XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že obec XY uzavřela se společností CG REALITY SERVIS s.r.o., která prováděla výstavbu obytného souboru XY, dvě dohody; podle nich měla uvedená společnost vedle poskytnutí finančního příspěvku obci zajistit výstavbu kanalizačního řadu v ulici XY v katastrálním území XY na pozemku parc. č. XY, který sousedí s pozemky žalobců a) až f). Pro tyto účely bylo dne 21. 6. 2012 vydáno stavební povolení. Protože k realizaci sjednané výstavby kanalizace nedošlo, zhostila se tohoto úkolu nově žalovaná, jejímž jednatelem byl v té době Grigore Vdovicenco, jehož rodina také vlastnila pozemky v dané oblasti. Na žádost žalované bylo 25. 8. 2014 vydáno rozhodnutí měnící původní stavební povolení co do osoby stavebníka a projektové dokumentace. Dne 14. 9. 2014 uzavřeli žalobci a) až f) (resp. jejich právní předchůdci) jako objednatelé s žalovanou jako zhotovitelkou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení kanalizační stoky a kanalizačních přípojek k nemovitostem ve vlastnictví objednatelů v souladu s projektovou dokumentací vypracovanou společností MAZÁČEK GROUP, s. r. o. a podle podmínek stanovených v rozhodnutí Městského úřadu Černošice ze dne 21. 6. 2014, č. j. MUCE 26838/2012/OZP/V/La (ve stavebním povolení). V článku III., bodě I bylo formulováno, že „…objednatel se zavazuje za řádně provedené dílo zaplatit sjednanou cenu. Následně bude dílo zhotovitelem předáno do majetku obce XY a do správy VAK Beroun“. Žalovaná dílo prováděla prostřednictvím společnosti MAZÁČEK GROUP, s.r.o. Ve smlouvě o dílo sjednaná cena byla zaplacena (s výjimkou částky splatné po kolaudaci, kterou jsou objednatelé připraveni uhradit), cenu víceprací (způsobujících navýšení sjednané ceny díla) odmítli objednatelé uhradit. Na podkladě těchto zjištění se soud prvního stupně nejprve zabýval otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 občanského soudního řádu. Kladnou odpověď podpořil závěry dovozenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2220/2013, a odkázal na rozsudek ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k pravidlu o neopodstatněnosti určovací žaloby tam, kde lze žalovat na plnění, tak, že „vyslovený předpoklad nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.“ Následně uzavřel, že žalovaná je pasivně věcně legitimována ve sporu o požadované určení. Konstatoval, že podle § 498 ve spojení s § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jsou inženýrské sítě (tedy i kanalizace) nemovitou věcí, která není součástí pozemku. Kanalizaci lze považovat za dokončenou (byť doposud nebyla zkolaudována), jelikož je nezaměnitelně individualizována (v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020). Uzavřel, že vlastníkem kanalizace se podle článku III. bodu I. smlouvy o dílo, předsmluvních jednání mezi obcí XY a CG REALITY SERVIS s.r.o., s přihlédnutím k obecným zásadám a smyslu občanského zákoníku stala obec XY (žalobci své vlastnické právo netvrdí, naopak požadují určení, že vlastníkem je obec). Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2023., č. j. 26 Co 133/2022-344, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění, že kanalizace byla (viz rozhodnutí Městského úřadu Černošice, odboru životního prostředí ze dne 20. 10. 2017) dokončena, a že žalovaná o kolaudaci dosud nepožádala. Odvolací soud sice přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že vůlí stran smlouvy o dílo bylo, aby se konečným vlastníkem kanalizace stala obec XY, která poskytla pozemky pro realizaci výstavby kanalizační stoky, ale na rozdíl od něho uzavřel, že nebyla-li obec účastníkem smlouvy o dílo, nemohla na jejím podkladě nabýt vlastnické právo (nebyla objednatelem ani kvaziobjednatelem); ujednání obsažené v článku III. bodu I. smlouvy o dílo nelze interpretovat tak, že po dokončení kanalizace se jejím vlastníkem stane automaticky (bez jakéhokoliv právního jednání, kterým by bylo vlastnické právo převedeno) obec XY. Uzavřel, že bylo-li dílo dokončeno a splatná část ceny díla ze strany objednatelů zaplacena (nárok na zaplacení víceprací žalované nevznikl a nedoplacená část ceny není dosud splatná), nabyli k předmětu díla vlastnické právo objednatelé; ti by měli naplnit citované ujednání smlouvy o dílo. Připomněl, že splnění sjednané povinnosti se lze domáhat žalobou o nahrazení prohlášení vůle. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž formulují otázky, které lze shrnout do tří tematických okruhů. V prvé řadě odvolacímu soudu vytýkají, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce „souladnosti s potřebami praktického života“ ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, upřel-li jim právo požadovat určení, že vlastníkem kanalizace je obec XY, přestože kanalizace je věcí sloužící ve veřejném zájmu a pro veřejnou potřebu; napadený rozsudek tak „neslouží potřebám praktického života, naopak svědčí jen zbytečnému rozmnožování sporů“. Dále namítají, že odvolací soud otázku naléhavého právního zájmu na jimi požadovaném určení posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2852/2007, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015, ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2885/2005, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, usnesením ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016, a stanoviskem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, č.j. Pl. ÚS-st. 21/05). Třetí okruh otázek se vztahuje k interpretaci vůle smluvních stran odvolacím soudem. Dovolatelé v této souvislosti vytýkají odvolacímu soudu, že nerespektoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016, jestliže ustanovení § 2599 odst. 1 o. z. neposoudil jako dispozitivní, resp. nezohlednil, že ve smlouvě je vyjádřena vůle stran převést vlastnické právo na obec XY. Odvolacímu soudu vytýkají, že formulaci o „předání do majetku obce“ nesprávně vyložil (nerozlišoval mezi významem pojmů „předání do majetku“ a „převod vlastnického práva, dokonce tyto pojmy zaměňoval“). Dovolatelé prosazují, že formulace použitá ve smlouvě jen deklaruje shodnou vůli s