33 Cdo 2774/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2774/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2024 Spisová značka:33 Cdo 2774/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.2774.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Břemeno důkazní Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 6. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 09.09.2024I.ÚS 2511/24 Jan Wintr odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost4. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2774/2023-1151 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalovaným 1) P. H. a 2) A. U., zastoupené Mgr. Danou Cigánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o 1 096 108,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 306/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2022, č. j. 49 Co 14/2020-997, takto: I. Dovolání se ve vztahu k žalované odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 730 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Dany Cigánkové, advokátky. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 43 C 306/2004-890, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2019, č. j. 43 C 306/2004-903, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaných domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili 920 988,10 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, 10 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, 135 843,30 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, 27 480 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, 1 102,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a 395 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 49 Co 14/2020-997, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 21. 3. 1995 získal žalobce živnostenský list pro předmět podnikání úklidové práce. Na základě živnostenského oprávnění žalobce vykonával v době od roku 1996 do roku 1999 činnost spočívající v provádění úklidových prací fakticky žalovaný. Pokračoval tímto způsobem ve svém dřívějším podnikání v úklidových pracích pro SPT Telecom, neboť jako vedoucí pracovník této společnosti pro ni již nemohl úklidové práce v rámci vlastní podnikatelské činnosti vykonávat. Na základě dohody s žalobcem podnikal tímto způsobem bez jeho účasti. Sám organizoval práci zaměstnanců, uzavíral pracovní smlouvy, vedl účetnictví, podával všechna daňová přiznání a sám disponoval s finančními prostředky získanými podnikáním; měl dispoziční právo k bankovním účtům žalobce využívaným k provozování této podnikatelské činnosti. Žalobce se o výsledky faktického podnikání žalovaného nezajímal, neinkasoval z něj žádný příjem (neuskutečnil žádný výběr z bankovních účtů či na pokladně), neboť byl srozuměn s tím, že příjmy z takové podnikatelské činnosti bude inkasovat výlučně žalovaný. Žalobce žalovanému pouze propůjčil své jméno a živnostenské oprávnění k tomu, aby mohl přes zákaz svého zaměstnavatele vykonávat činnost v úklidových pracích. Solidární odpovědnost žalované žalobce dovozoval z toho, že byla manželkou žalovaného a jako manželé neměli zúžené společné jmění; nadto věděl, že žalovaný na žalovanou převedl a nechal opravit vozidlo zakoupené z firemních prostředků. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že se žalovaní na úkor žalobce bezdůvodně neobohatili. Vztah žalobce jako podnikatele a žalovaného coby osoby použité k podnikatelské činnosti byl pouze „na oko“, sloužil k prezentaci navenek (vůči třetím osobám) a ve skutečnosti žalovaný po dohodě s žalobcem vykonával podnikatelskou činnost za účelem dosažení vlastního zisku. Použil-li proto žalovaný finanční prostředky získané touto podnikatelskou činností pro svoji potřebu, nikterak se na úkor žalobce neobohatil. Na úkor žalobce se potažmo neobohatila ani žalovaná, která peníze z uvedené činnosti svého tehdejšího manžela (žalovaného) konzumovala. Nad rámec tohoto závěru (jako obiter dictum) soud prvního stupně uvedl, že pokud by byl prokázán vznik bezdůvodného obohacení žalovaných (k čemuž v dané věci nedošlo), byla by důvodná jejich námitka promlčení práva na jeho vydání; tříletá objektivní promlčecí doba totiž běžela u jednotlivých položek vždy již ode dne odčerpání peněz bez ohledu na vědomost žalobce. Odvolací soud upřesnil právní závěry soudu prvního stupně, dovodil-li, že vztah mezi žalobcem a žalovaným byl založen ústní nepojmenovanou smlouvou, v níž bylo sjednáno, že žalovaný bude na podkladě živnostenského oprávnění žalobce (IČO 62092812) provádět úklidové práce, resp. veškerou činnost, kterou by jinak v rámci živnostenského podnikání konal žalobce, a to se všemi ekonomickými důsledky s tím spojenými (žalovaný po dohodě s žalobcem prováděl fakticky veškerou činnost spojenou s provozováním úklidových prací samostatně, bez účasti žalobce a živnostenský list žalobce mu sloužil pouze ke krytí činnosti). Použil-li žalovaný nebo přisvojil-li si peněžní prostředky získané touto podnikatelskou činností pro své soukromé účely (tedy i pro žalovanou), činil tak v intencích smlouvy a nemohl se na úkor žalobce bezdůvodně obohatit. Protože svým jednáním žalovaný neporušil žádnou právní ani smluvní povinnost, nemohl žalobci ani způsobit škodu. Námitkou promlčení práva na zaplacení žalovaných částek se proto odvolací soud již blíže nezabýval, pouze vyjádřil názor, že případná povinnost žalovaných vydat žalobci bezdůvodné obohacení, popř. nahradit mu škodu, by se promlčovala v objektivní desetileté, nikoli subjektivní tříleté lhůtě. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Prosazuje, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009, odvolací soud řešil otázku, zda v případě závazkového vztahu vyplývajícího z příkazní smlouvy je příkazník povinen vydat příkazci veškerý užitek, který na základě prováděného příkazu získal, a zda je povinen po provedení příkazu předložit příkazci vyúčtování. Připomíná, že žalovaný mu nepředložil po provedení příkazu, tedy po ukončení závazkového vztahu vyplývajícího z jejich smlouvy, vyúčtování ve smyslu § 727 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a nepřevedl (nevydal) mu veškerý užitek, který na základě své činnosti vykonávané podle příkazní smlouvy získal. Srozuměn není ani se závěrem odvolacího soudu, že ani žalovaná se na jeho úkor neobohatila; namítá, že ani tento závěr neodpovídá v řízení provedeným důkazům. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „je stiženo vadou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy“. Dále je přesvědčen, že odvolací soud v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, posoudil otázku důkazního břemene, rozhodl-li v jeho neprospěch zejména proto, že neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaný nebyl podle zmocnění oprávněn ponechat si pro sebe finanční prostředky získané z podnikatelské činnosti. Žalovaná ve vyjádření k dovolání akcentuje, že žalovaný žalobu nezaložil na tom, že jeho nárok plyne z příkazní smlouvy a jeho dovolací argumentace je ryze účelová. Stran důkazního břemene se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). O dovolání ve vztahu k žalovanému Nejvyšší soud nerozhodoval; řízení proti žalovanému je okamžikem zveřejnění (1. 9. 2020 v 12.56 hodin) usnesení ze dne 1. 9. 2020, č.j. KSBR 44 INS 17395/2020-A-7, kterým Krajský soud v Brně jako insolvenční soud zjistil úpadek a zároveň povolil oddlužení žalovaného, přerušeno (§ 140a zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řeš