33 Cdo 2877/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2877/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2025 Spisová značka:33 Cdo 2877/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.2877.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Smlouva o úvěru Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. § 506 předpisu č. 513/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2877/2024-354 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně ČSOB stavební spořitelna, a. s., se sídlem v Praze, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 49241397, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému S. S., zastoupenému JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 2/2, o 72 092,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 31/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 17 Co 67/2023-313, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2023, č. j. 21 C 31/2014-282, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 72 092,67 Kč s kapitalizovaným úrokem z úvěru 39 579,78 Kč a dále 7,30 % ročně od 27. 10. 2016 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem z prodlení 42 019,61 Kč a dále 7,75 % ročně od 27. 10. 2016 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 17 Co 67/2023-313, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (první výrok), změnil ve výroku II o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jenž se věcí zabýval opakovaně, neboť jeho předchozí dva rozsudky ve věci vydané byly odvolacím soudem zrušeny. Žalobkyně uzavřela 1. 4. 2006 smlouvu o stavebním spoření a 5. 9. 2006 smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ve výši 166 000 Kč ze stavebního spoření s D. K. [původně žalovanou 1), která byla v insolvenčním řízení od placení pohledávek osvobozena a řízení bylo vůči ní zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, dále jen „primární dlužnice“]. Žalovaný a A. S. [původní žalovaná 3), vůči níž bylo řízení rovněž zastaveno] smlouvou z 1. 9. 2006 (podle rozsudku soudu prvního stupně správně z 11. 9. 2006) k závazku primární dlužnice přistoupili. Žalobkyně před uzavřením smluv zkoumala majetkové poměry primární dlužnice i obou spoludlužníků a evidovala jimi sdělené a doložené informace o příjmech, výdajích a závazcích. Dlužníci dohodnuté splátky řádně a včas nespláceli, když v roce 2011 bylo placeno nepravidelně a v roce 2012 přestali dluh splácet. Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a vyzvala dlužníky k úhradě do 31. 5. 2012. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru o důvodnosti žaloby. Žalobkyně v době uzavření smluv neměla zákonnou povinnost prověřit a posoudit schopnost dlužníků splácet úvěr, neboť zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, jí takovou povinnost nestanovil. Přesto s ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie si od primární dlužnice a obou spoludlužníků vyžádala údaje týkající se jejich majetkové situace a jimi tvrzené skutečnosti jí byly řádně doloženy. Jejich úvěruschopnost je přitom třeba posuzovat jako celek. Neshledal ani žádné skutečnosti odůvodňující uplatnění korektivu dobrých mravů v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20. Zohlednil, že se jednalo o úvěr ze stavebního spoření, nikoli o nebankovní půjčku, sjednaná celková splátka 3 038 Kč měsíčně byla zcela přiměřená vůči příjmům všech dlužníků dohromady, a byl sjednán i poměrně nízký úrok z úvěru. Neshledal důvodné ani další námitky žalovaného (že neměl k dispozici smlouvu a podklady, že odstoupení žalobkyně od smlouvy bylo opožděné). Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání a domáhá se zrušení rozsudku soudu prvního stupně a změny rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobě bude vyhověno. Napadené rozhodnutí podle něj závisí na vyřešení otázky, „která doposud nebyla v rozhodnutí dovolacího soudu řešena a právní otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, a to „právní posouzení existence či neexistence kvalifikovaného závazku a jeho rozsahu na straně žalovaného jako sekundárního dlužníka a dále posouzení tzv. korektivu dobrých mravů“, když tato otázka „je rozhodována soudy rozdílně a zejména i řešení těchto právních otázek má být posouzeno jinak, kdy zejména aplikace nálezu ÚS nebyla dosud dovolacím soudem řešena (§ 237 o. s. ř.)“. Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout, když považuje napadené rozhodnutí za správné a se závěry soudu, který se vypořádal s námitkami žalovaného, souhlasí. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání. Žalovaný řádně nevymezil dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti dovolání. V dovolání pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně účinného odstoupení od smlouvy a včasného uplatnění práva u soudu a vytýká mu, že se dle něj nezabýval nebo se náležitě nevypořádal s jeho námitkami o hrubém rozporu postupu žalobkyně s dobrými mravy zachováváním protiprávní