33 Cdo 326/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 326/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2025 Spisová značka:33 Cdo 326/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.326.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.01.2026II.ÚS 160/26 Martin Smolek Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 326/2025-147 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně S. V., zastoupené Mgr. Petrem Sopuchem, advokátem se sídlem v Brně, Běhounská 4/20, proti žalovanému D. F., zastoupenému Mgr. et Mgr Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 8, o vydání věci, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 93/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2024, č. j. 44 Co 101/2023-121, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Sopucha, advokáta. Odůvodnění: Okresní soud Brno – venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, č. j. 41 C 93/2022-46, uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni ve výroku specifikované dámské jízdní kolo a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 26. 6. 2024, č. j. 44 Co 101/2023-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vzaly za prokázané, že žalovaný po dohodě s žalobkyní zakoupil díly ke složení předmětného kola, za použití finančních prostředků získaných z prodeje původního kola žalobkyně, jízdní kolo z jednotlivých komponent sestavil a dokončené za trvání jejich partnerského vztahu žalobkyni předal, ta kolo přijala a následně jako vlastní také užívala. Partnerské soužití účastníků skončilo v prosinci 2021, načež žalovaný v březnu 2022 žalobkyni kolo odebral a nabídl je prostřednictvím inzerátu k prodeji. Soudy dospěly k závěru, že účastníci uzavřeli ústně darovací smlouvu, podle níž žalovaný předmětné kolo sestavoval pro žalobkyni a následně je předal do jejího vlastnictví. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v extrémním rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, porušení zásady legitimního očekávání (překvapivost rozhodnutí), nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a absenci poučení podle § 118a a §119 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že soudy postavily své rozhodnutí výlučně na zjevně nepravdivých (potažmo křivých) výpovědích svědků, kteří jsou navíc rodinnými příslušníky žalobkyně. Prosazuje názor, že k uzavření darovací smlouvy nedošlo. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí, případně jej spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o. s. ř.“ Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Žalovaný vytýká odvolacímu soudu překvapivost a nepředvídatelnost jeho rozhodnutí. Tím ovšem nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nejvyšší soud považuje za nezbytné k námitce překvapivosti a nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu uvést, že taková situace může nastat jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67). K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že v rozsudku ze dne 25. 6.