33 Cdo 3279/2008 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3279/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2010 Spisová značka:33 Cdo 3279/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3279.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Postoupení pohledávky Uznání dluhu Zánik závazku Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 obč. zák. § 533 obč. zák. § 558 obč. zák. § 572 odst. 2 obč. zák. § 573 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 2. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3279/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUDr. A. H., proti žalovanému Ing. L. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení 93.605,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 83/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2008, č.j. 13 Co 240/2006-92, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č.j. 50 C 83/2004-70, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 93.605,- Kč s 18 % úroky z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů soud prvního stupně zejména zjistil, že dne 11. 4. 2000 uzavřela žalobkyně s žalovaným dohodu označenou jako dohoda o narovnání, v níž žalovaný uvedl, že uznává co do důvodu a rozsahu svůj závazek ve výši 93.605,- Kč s tím, že tento dluh vznikl na základě jeho pokynů v rámci plnění právních služeb žalobkyní dle smluv o právní pomoci uzavřených v roce 1994 a 1997 mezi společností E. C. s.r.o. a žalobkyní (advokátkou). Žalovaný uvedl, že bere tento závazek společnosti jako svůj osobní a zavázal se uvedenou částku zaplatit do konce roku 2000. Pokud závazek nesplní, zavázal se uhradit žalobkyni úrok ve výši 18 % z dlužné částky až do úplného zaplacení. Dne 25. 7. 2001 uzavřela žalobkyně se společností B., s.r.o. smlouvu o postoupení pohledávek, mimo jiné i pohledávky žalobkyně vůči žalovanému ve výši 93.605,- Kč. Dopisem ze dne 25. 7. 2001 žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky oznámila. Dne 29. 1. 2002 žalobkyně a B., s.r.o. uzavřeli dodatek č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek, v němž se dohodli že k 29. 1. 2002 smlouvu ruší z důvodu nevymahatelnosti pohledávek, jelikož dlužníci odmítají dobrovolně plnit. Společnost E. C. s.r.o. byla zapsána do obchodního rejstříku 23. 12. 1991 a jejím jediným jednatelem je žalovaný. Soud prvního stupně listinu označenou jako dohoda o narovnání právně posoudil jako přistoupení žalovaného k závazku společnosti E. C. s.r.o. (§ 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) a uznání dluhu žalovaným (§ 558 obč. zák.); žalovaný se tak stal solidárním dlužníkem. Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, neboť věřitelem pohledávky je B., s.r.o., jíž žalobkyně pohledávku postoupila. Oznámením postupitelky se postoupení stalo právně účinným i ve vztahu k dlužníkovi. Dodatek č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek naopak vůči žalovanému žádné právní účinky nevyvolal. Dodatek nelze posoudit jako dissoluci (§ 572 odst. 2 obč. zák.), jelikož takovou dohodou se na rozdíl od odstoupení neruší smlouva, ale dosud nesplněný závazek; závazkový vztah mezi žalobkyní a B., s.r.o. však již byl v celém rozsahu „naplněn“. Dodatkem nebylo od smlouvy ani odstoupeno, neboť s tím nekoresponduje úmysl stran, jímž bylo uzavřít novou smlouvu o postoupení pohledávky tak, aby se věřitelkou stala opět žalobkyně; ani k tomu však dodatek nesměřoval. V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval dokazování dodatkem č. 1, z něhož zjistil, že účastníci smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 7. 2001 se dohodli na jejím zrušení k 29. 1. 2002 z důvodu nevymahatelnosti postoupených pohledávek pro chování dlužníků, kteří postupníkovi (B., s.r.o.) odmítali dobrovolně plnit, a na tom, že do patnácti dnů provedou vzájemné vyúčtování. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzení dohody ze dne 11. 4. 2000 jako s přistoupením žalovaného k závazku společnosti E. C. s.r.o. (§ 533 obč. zák.) se současným uznáním dluhu žalovaným (§ 558 obč. zák.) i se závěrem, že žalobkyně smlouvou z 25. 7. 2001 platně postoupila žalovanou pohledávku společnosti B., s.r.o. Oproti soudu prvního stupně však dodatek č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek vyhodnotil jako dohodu o zrušení nesplněného závazku, respektive jeho části (§ 572 odst. 2 obč. zák.), a uzavřel, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována. Byla-li důvodem uzavření dodatku nevymahatelnost pohledávek a skutečnost, že dlužníci postupníkovi neplnili, lze logicky uzavřít, že postupník nesplnil svůj smluvní závazek zaplatit žalobkyni za postoupené pohledávky 60 % z vymožených částek. Na závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně ničeho nemění, že žalobkyně žalovanému neoznámila zrušení smlouvy o postoupení pohledávky; žalovaný byl se zněním dodatku č. 1 seznámen nejpozději 23. 11. 2005, kdy jím byl proveden důkaz při jednání soudu prvního stupně. Jelikož žalovaný přes poučení soudem prvního stupně o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání (§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“) nevyvrátil domněnku, že dluh v době jeho uznání existoval (§ 558, věta první, obč. zák.), ani neprokázal, že byl uznaný dluh splněn či zanikl jiným způsobem, odvolací soud žalobě vyhověl. Námitku promlčení vznesenou žalovaným shledal nedůvodnou. Desetiletá promlčecí lhůta počala běžet od uplynutí lhůty k plnění uvedené v uznání dluhu (§ 110 odst. 1, věta druhá, obč. zák.), tj. od 1. 1. 2001, žalobkyně u soudu svůj nárok uplatnila 17. 12. 2003. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé napadl žalovaný dovoláním, jímž ohlásil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítá, že obsah listiny ze dne 11. 4. 2000 označené jako dohoda o narovnání je neurčitý, a tento právní úkon je proto neplatný. Má zato, že věřitelka ani společnost E. C. s.r.o. nejsou ve smlouvě identifikovány. U věřitelky chybí její označení jako advokátky, sídlo, identifikační číslo nebo evidenční číslo ČAK, uvedení rodného čísla nestačí; společnost je pak označena pouze firmou. Také vymezení právního důvodu závazku je nekonkrétní, jelikož není zřejmé, o jaké pokyny, v jaké věci a o jaké smlouvy se mělo jednat. „Pouze pro úplnost“ upozorňuje dovolatel na to, že v listině je uvedena smlouva z roku 1994, soud prvního stupně však provedl důkaz smlouvami z 6. 11. 1996 a 14. 4. 1997. Částka 93.605,- Kč pak není vůbec specifikována. Vedle toho namítá, že žalobkyni nesvědčí aktivní legitimace ve věci. Oponuje závěru, že dodatek ke smlouvě o postoupení pohledávky je dohodou o zrušení závazku podle § 572 odst. 2 obč. zák. Má za to, že dissoluce se nemůže týkat celé smlouvy (nemůže ji zrušit) a ani závazku postupitele, protože ten byl splněn okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž jen nesplněného závazku postupníka zaplatit odměnu. Dodatek lze posoudit toliko jako neplatné odstoupení od smlouvy. Dále dovolatel namítá, že mu nebylo oznámeno zpětné postoupení pohledávky na žalobkyni a že v době podpisu uznání dluhu nevěděl o jeho promlčení. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dohoda uzavřená mezi ní a žalovaným je platná a účinná a ztotožnila se s právním posouzením dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek odvolacím soudem. Má za to, že skutečnosti uváděné v dovolání nebyly v řízení před soudy obou stupňů ani tvrzeny a ani prokázány. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání – přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – důvodné není. Protože vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namít