33 Cdo 3451/2023 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3451/2023-180 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Český spotřebitel s.r.o., se sídlem Praha 1, Staré Město, Haštalská 795/1, identifikační číslo osoby 01398491, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Malá Strana, Thunovská 192/27, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o 163 836,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 76 C 83/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 35 Co 77/2023-131, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 631,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Němce. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 35 Co 77/2023-131, potvrdil rozsudek ze dne 7. 2. 2023, č. j. 76 C 83/2022-80, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 163 836,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 23. 12. 2021 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 2. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v návaznosti na závazný právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 20 Cdo 2869/2018-238, byla usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 5. 2019, č. j. 28 EXE 527/2017-253, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, č. j. 26 Co 146/2019-376, s právní mocí ke dni 25. 10. 2019, zastavena exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. , vedená u soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla na základě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 24. 1. 2017, č. j. 102 Rozh 7715/2016-7 (coby exekučního titulu), a to z důvodu absence zkoumání úvěruschopnosti dlužníka v rozporu se zákonnými principy na ochranu spotřebitele a celkové nemravnosti smluvních plnění a sankcí stanovených ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9101030008 ze dne 8. 6. 2016, na základě které byl právnímu předchůdci žalobkyně (postupiteli a úvěrovanému M. H.) poskytnut úvěr ve výši 23 000 Kč. Přitom neplatnost podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se vztahuje na úvěrovou smlouvu a na rozhodčí doložku k této smlouvě, na jejímž základě vydal JUDr. Jiří Kolařík příslušný rozhodčí nález. Před zastavením exekuce soudní exekutor z celkového vymoženého plnění vyplatil žalované coby exekučně oprávněné částku 193 065,90 Kč. 3. Odvolací soud s poukazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1503/2016) a Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1536/21 a sp. zn. II. ÚS 2833/21) shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dotyčný rozhodčí nález – byť formálně nezrušený, o němž však bylo pravomocně deklarováno, že byl vydán na základě úvěrové a rozhodčí smlouvy neplatné pro lichevní povahu, nemravnost a rozpor s principy ochrany spotřebitele, což také vedlo k zastavení exekuce k vymožení jím přiznaného plnění – nelze považovat ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. za spravedlivý důvod k plnění vymoženému v zastavené exekuci. Tedy žalovaná je povinna vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 2991 odst. 2 o. z.), a to ve výši 163 836,74 Kč (částka odpovídající celkovému vymoženému plnění snížená o jistinu a zákonný úrok z prodlení). 4. S odkazem na § 619 odst. 1, § 621, § 629 odst. 1 o. z. a judikatorní závěry Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 630/2002, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017 a sp. zn. 20 Cdo 1227/2019) odvolací soud dovodil, že teprve s právní mocí usnesení o zastavení exekuce (tj. v souzené věci od 25. 10. 2019) mohla žalobkyně či její právní předchůdce důvodně uplatnit žalobu. Učinila-li tak žalobkyně dne 7. 6. 2021, uplatnila ji včas - v tříleté subjektivní lhůtě podle § 629 odst. 1 o. z. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. 6. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1784/2022) při řešení otázky „zda v projednávané věci skutečnost, že nikdy nedošlo ke zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 24. 1. 2017, č. j. 102 Rozh 7715/2016-7, postupem podle zákona č. 216/1994 Sb., má za následek, že řízení v projednávané věci je stiženo překážkou rei iudicate (věci pravomocně rozhodnuté), a dále, zda veškerá přijatá plnění na základě tohoto rozhodčího nálezu jsou plněním přijatým na základě existujícího právního titulu a jejich přijetím nevzniká bezdůvodné obohacení“. S odkazem na § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“) a § 159a o. s. ř. prosazuje, že pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález (který nebyl zrušen), na základě něhož přijal od právního předchůdce žalobkyně žalovanou částku, je právním důvodem pro přijetí plnění, a proto nejsou naplněny zákonné předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení. Zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, nikoliv bezdůvodným obohacením. Právnímu předchůdci žalobkyně nic nebránilo, aby podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb. (ve lhůtě podle § 32 odst. 1); „i po vydání rozhodčího nálezu zůstal pasivní a promeškal veškeré lhůty, tak není možné nyní v nalézacím řízení rozhodčí nález přehlížet. To by zásadně narušilo právní jistotu a legitimní očekávání“. 7. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 306/2005, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016, sp. zn. 28 Cdo 3796/2019 a sp. zn. 31 Cdo 3309/2011) při řešení otázky „vzniku bezdůvodného obohacení a počátku běhu promlčecí doby“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že teprve s právní mocí usnesení o zastavení exekuce (tj. v souzené věci od 25. 10. 2019) mohla žalobkyně či její právní předchůdce důvodně podat žalobu. S odkazem na § 619, § 621 a § 2991 o. z. prosazuje, že pokud právní předchůdce žalobkyně věděl, že na základě nicotného rozhodčího nálezu plnit nemá, pak se měl domáhat vydání uhrazeného plnění od okamžiku, kdy tuto vědomost získal či získat měl a mohl. Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací (k tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3796/2019). Rozhodné pro uplatnění práva je, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty a „rovněž výslovně“ i kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Právní předchůdce žalobkyně při vynaložení péče, kterou lze po osobě v jeho postavení požadovat podle § 4 odst. 1 nebo § 5 odst. 1 o. z., „by již tyto okolnosti mohl zjistit, a v okamžiku jednotlivých plateb v souladu s § 621 o. z. započala subjektivní promlčecí lhůta (629 odst. 1 o. z.) svůj běh. Veškeré potřebné informace již měl, resp. měl se a mohl se o nich dozvědět, již v průběhu exekučního řízení – a také se to dozvěděl, když návrh na zastavení exekuce podal před téměř 5 lety“. Nejpozději ke dni 21. 7. 2017, kdy byl podán návrh na zastavení exekuce, „měl veškeré informace ve smyslu § 621 o. z.“ a žalobu na zaplacení tvrzeného bezdůvodného obohacení mohl podat „již v průběhu exekučního řízení, spolu s tím i logicky“ návrh na zastavení a odklad exekuce. Právním důvodem pro oprávněnost držení plnění zde není samotná exekuce, nýbrž závazkový smluvní vztah – smlouva o úvěru, tedy hmotněprávní závazek. Na podporu své argumentace poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3870/19, sp. zn. III. ÚS 2127/21 a odbornou literaturu. 8. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. 9. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 11. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 12. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovo