33 Cdo 479/2025 – Nejvyšší soud

33 Cdo 479/2025-217 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobců a) F. H. a b) A. H., zastoupených JUDr. Miroslavem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalovanému R. K., zastoupenému Mgr. et Mgr. Romanem Košutem, advokátem se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, o určení neexistence služebnosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 23/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, č. j. 26 Co 223/2024-163, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 16 C 23/2023-103, zamítl žalobu na určení, že na nemovitých věcech, a to: - pozemcích p. č. st. XY, p. č. st. XY, - pozemcích p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, - budově č. p. 36 stojící na pozemcích p. č. st. XY, a p. č. st. XY, vše v k. ú. XY, obci XY, vše zapsáno na LV č. XY (dále jen „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“ či „sporné nemovitosti“), nevázne služebnost – věcné břemeno pro žalovaného spočívající v právu výše uvedené nemovitosti včetně jejich příslušenství doživotně a bezplatně užívat (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, č. j. 26 Co 223/2024-163, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že na předmětných nemovitostech nevázne služebnost – věcné břemeno pro žalovaného spočívající v právu nemovitosti včetně jejich příslušenství doživotně a bezplatně užívat; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soudy vzaly za prokázané, že notářským zápisem ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. NZ 431/2007, N 449/2007 (dále jen „notářský zápis ze dne 16. 7. 2007“) žalobci jako budoucí kupující a žalovaný s jeho manželkou E. K. jako budoucími prodávajícími uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě kupní (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“) a smlouvu o zřízení věcného předkupního práva ke sporným nemovitostem. Notářským zápisem ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. NZ 84/2008, N 97/2008 (dále jen „notářský zápis ze dne 15. 2. 2008“) označeným jako dodatek č. 1 ke smlouvě o smlouvě budoucí a smlouvě o zřízení věcného předkupního práva obsažených v notářském zápise ze dne 16. 7. 2007 se účastníci dohodli na změně původní smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy o zřízení věcného předkupního práva k nemovitostem. Dne 26. 12. 2016 uzavřel žalovaný jako dárce a jeho syn P. K. jako obdarovaný darovací smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti. Ve smlouvě si její účastníci sjednali zřízení služebnosti k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaného doživotního a bezplatného užívání nemovitostí. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 6. 2021, č. j. 7 C 78/2019-100, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2021, č. j. 30 Co 102/2021-133, byla žalovanému P. K. uložena povinnost převést sporné nemovitosti na žalobce za částku 3 280 000,- Kč. Stalo se tak v důsledku porušení předkupního práva žalobců uzavřenou darovací smlouvou ze dne 26. 12. 2016; usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, č. j. 23 Cdo 642/2022-160, bylo dovolání P. K. odmítnuto. Jeho ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2270/22, odmítnuta. Podle odvolacího soudu, pokud si účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednali povinnost žalovaného zajistit, aby v okamžiku uzavření realizační kupní smlouvy na nemovitostech mimo jiné nevázlo žádné věcné břemeno, potom žalovaný tuto povinnost porušil tím, že se svým synem v souvislosti s darovací smlouvou uzavřel smlouvu o zřízení služebnosti bezplatného doživotního užívání předmětných nemovitostí. Je zřejmé, že tato právní zátěž vzhledem ke svému časovému určení existovala v jakékoli době, ve které mohli žalobci přistoupit k realizaci předkupního práva. Nepoctivý záměr žalovaného – pokračuje odvolací soud – lze spatřovat v tom, že darovací smlouvu i smlouvu o zřízení věcného břemene uzavíral s úmyslem zbavit se svého závazku převést nemovitosti na žalobce tím, že jim ztíží přístup k vlastnictví nemovitostí nutností se mimosoudně či soudně domoci realizace retraktu, případně tím, že je od jeho realizace odradí tím, že nemovitosti zatíží služebností, která by žalobce vyloučila z realizace vlastnického práva, pokud by k případnému retraktu přistoupili. Ačkoli je uzavření smlouvy o zřízení služebnosti formálně platným právním jednáním, představuje současně i porušení smluvní povinnosti nezatížit právně sporné nemovitosti. Takové jednání odvolací soud považuje za rozporné s dobrými mravy, neboť vede ke zřejmě nespravedlivému a nepoctivému výsledku tím, že žalovanému umožňuje vyhnout se ztrátě části svého nemovitého majetku v důsledku splnění povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy o věcném předkupním právu. Nepoctivý úmysl je dán i u syna žalovaného, který si musel být vědom existence věcného předkupního práva zapsaného v katastru nemovitostí v okamžiku darování předmětných nemovitostí. Podle odvolacího soudu smlouva o zřízení služebnosti je právním jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy, a jako takové je absolutně (od samého počátku) neplatné; služebnost bezplatného doživotního užívání nemovitostí nevznikla. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že: 1) neposoudil otázku, zda závazek vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní, na jehož porušení založil své právní posouzení, trval i v okamžiku uzavření darovací smlouvy, když mohly být dány okolnosti ve smyslu § 50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), na základě kterých smlouva o budoucí smlouvě kupní již v minulosti zanikla; 2) vyhodnotil odlišně obsah důkazního prostředku (notářského zápisu ze dne 16. 7. 2007), aniž jej v odvolacím řízení v souladu s ustanovením § 213 o. s. ř. zopakoval; 3) nepoučil účastníky řízení o jejich povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní podle § 118a o. s. ř. ohledně těch skutkových okolností, které považoval za významné z hlediska rozhodnutí o věci samé, tj. porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní; 4) dospěl k nesprávnému závěru o absolutní neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy. Ve vztahu k dovolací otázce ad 1) dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, zda závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní v okamžiku uzavření darovací smlouvy existoval či nikoliv, neboť povinnost uzavřít realizační kupní smlouvu byla limitována datem 31. 8. 2007. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1746/2022, a ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3379/2014, vytýká odvolacímu soudu neúplnost právního posouzení věci. V rámci dovolací otázky ad 2) dovolatel namítá, že odvolací soud nezopakoval listinný důkaz - notářský zápis z 16. 7. 2007 a přesto z něj učinil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně. Takový postup je podle jeho přesvědčení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu představovanou jeho rozsudky ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4789/2009, ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2769/5024, ze dne 29. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3317/2023, a usnesením ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1496/2006. Při řešení v dovolání předložené otázky ad 3) dovolatel prosazuje názor, že odvolací soud nedostál své povinnosti poskytnout mu poučení podle § 118a o. s. ř. v situaci, kdy dospěl k závěru, že věc lze po právní stránce posoudit jinak. Měl jej proto vyzvat, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností (např. k trvání závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní). V důsledku toho považuje dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé. V tomto procesním postupu odvolacího soudu spatřuje dovolatel tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, a ze dne 2. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1746/2022, má dovolatel za to, že odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o absolutní neplatnosti části darovací smlouvy ze dne 26. 12. 2016, v níž byla ve prospěch dárce R. K.. zřízena obdarovaným P. K. služebnost doživotního a bezplatného užívání sporných nemovitostí včetně jejich veškerého příslušenství [dovolací otázka ad 4)]. V odůvodnění rozsudku odvolací soud přitom argumentuje § 580 o. z. – pojedn