33 Cdo 525/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 525/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2025 Spisová značka:33 Cdo 525/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.525.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Prodlení dlužníka Úroky z prodlení Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 1968 o. z. § 1970 o. z. § 2 odst. 3 o. z. § 8 o. z. § 3 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.01.2026I.ÚS 50/26 Jan Wintr Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 525/2025-185 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně R. P., zastoupené zast JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, Kpt. Jaroše 1922/3, o 214 150 Kč, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 33 C 321/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2024, č. j. 15 Co 56/2024-168, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 6. 11. 2023, č. j. 33 C 321/2022-90, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 214 150 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do 15 % úroků z prodlení z částky 214 150 Kč od 30. 11. 2022 do zaplacení (výrok II) a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení 59 649,60 Kč (výrok III). Rozsudkem ze dne 13. 8. 2024, č. j. 15 Co 56/2024-168, Krajský soud v Brně potvrdil ve výrocích I a III rozhodnutí soudu prvního stupně a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 470,80 Kč. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 214 150 Kč, která představuje úroky z prodlení z 3 860 000 Kč za dobu od 3. 7. 2022 do 15. 11. 2022. Žalovaný splnil dluh pozdě proto, že – oproti úpravě v § 222 odst. 1 občanského soudního řádu – vzal zpět odvolání v domnění, že rozsudek soudu prvního stupně nenabude právní moci do doby, než odvolací soud o (zpětvzetí) odvolání rozhodne. O situaci, kdy neplnil včas bez svého zavinění, nejde, takže za prodlení je odpovědný (§ 1968, § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). K obraně žalovaného, který tvrdil, že žalobkyně uplatnila právo na příslušenství v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 3 odst. 2, § 8 o. z.), odvolací soud uvedl, že nelze zohledňovat okolnosti spojené se vznikem dluhu, ale pouze okolnosti a důvody vedoucí k prodlení s jeho zaplacením. Žalobkyně podáním žaloby nezneužila právo, neboť nesledovala jiný cíl než úhradu úroků z prodlení; nedopustila se žádného nepoctivého jednání, a proto není důvod aplikovat ustanovení § 8 o. z. V dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný za otázky hmotného práva, které podle jeho názoru dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, považuje, zda uplatnění práva na zaplacení úroků z prodlení může být výkonem v rozporu s dobrými mravy a zda je významná skutečnost, že „žalující strana tento požadavek odvíjí od vlastnictví věci, kterou získala darem od strany žalované“. Dále má za to, že procesní otázka vzniku práva na zaplacení úroků z prodlení retroaktivně v důsledku zákonné fikce vyplývající z procesněprávního předpisu spojená s tím, zda si musel být toho vědom, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1828/2000. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Ze spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 29 C 43/2019 soudy zjistily, že rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 C 43/2019-153, soud prvního stupně zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitým věcem, které přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, jemuž výrokem pod bodem III uložil do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 3 860 000 Kč. Usnesením ze dne 30. 9. 2022, č. j. 13 Co 195/2022-190, Krajský soud v Brně poté, co žalovaný podáním z 10. 8. 2022 vzal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně zpět, zastavil odvolací řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci 2. 6. 2022, lhůta k plnění uplynula 2. 7. 2022 a vykonatelnost výroku III nastala 3. 7. 2022 (§ 160 odst. 1, § 161 odst. 1, § 222 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný povinnost splnil 16. 11. 2022. Při posuzování toho, zda žalobkyně v rozporu s dobrými mravy nezneužila práva na úhradu úroků z prodlení, vzal odvolací soud v úvahu darovací smlouvu z 23. 10. 2009, jíž žalovaný za trvání manželství daroval žalobkyni ideální polovinu nemovitostí, existenci manželství účastníků, které bylo rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov z 13. 5. 2010, sp. zn. 5 C 252/2017, rozvedeno a důvody, pro které v řízení o výživné mezi manžely Krajský soud v Brně rozsudkem z 10. 9. 2019, sp. zn. 13 Co 102, 103/2019, nepřiznal žalobkyni výživné. Za rozhodné nepovažoval tvrzení žalovaného, že se mohl důvodně domáhat vrácení daru. Stejně jako žalovaný nemá dovolací soud pochybnost o tom, že požadavek, aby zaplatil žalobkyni peněžní částku z titulu prodlení se splněním peněžitého dluhu, je uplatněním (výkonem) práva; proto nelze bez dalšího vyloučit ani možnost, že by mohlo jít o zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany (§ 8 o. z.). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným skutečnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). Ke shora citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 16