33 Cdo 805/2014 — Nejvyšší soud

33 Cdo 805/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2014 Spisová značka:33 Cdo 805/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.805.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Smlouva o půjčce Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 657 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 5. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 805/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. S., zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 343/3, proti žalované MUDr. V. M., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 114 EC 157/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2013, č. j. 18 Co 269/2013-139, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2013, č. j. 18 Co 269/2013-139, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. března 2013, č. j. 114 EC 157/2011-109, ve znění opravného usnesení ze dne 6. května 2013, č. j. 114 EC 157/2011-119, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že tuto částku žalované půjčil na stavební práce. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 12. března 2013, č. j. 114 EC 157/2011-109, ve znění opravného usnesení ze dne 6. května 2013, č. j. 114 EC 157/2011-119, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce v srpnu 2008 předal částku 250.000,- Kč jednomu ze zahraničních dělníků, kteří pracovali pro žalovanou při rekonstrukci jejího domu. Neuvěřil žalobci, že tak učinil poté, kdy jej žalovaná telefonicky požádala o zapůjčení 250.000,- Kč s tím, nechť peníze předá stavebním dělníkům, kteří její nemovitost rekonstruovali. Dne 15. 4. 2009 sepsala žalovaná „Potvrzení o dlužné částce“, které opatřila svým úředně ověřeným podpisem; v listině uvedla, že dluží žalobci 250.000,- Kč za stavební práce a že dluh uhradí poté, co prodá své nemovitosti, nejpozději do 31. 12. 2010, a že v případě její smrti dluh uhradí její syn MUDr. R. S. (na listinu bylo ručně dopsáno číslo účtu a poznámka „po dodání faktury“). Dne 26. 1. 2011 vystavila obchodní společnost žalobce TMSA s.r.o., označená jako dodavatel, žalované coby odběrateli fakturu na 250.000,- Kč za stavební práce; žalovaná ji vrátila zpět s požadavkem rozepsání položek. Na praktiky společnosti TMSA s.r.o. pak žalovaná podala stížnost České obchodní inspekci. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce s žalovanou uzavřeli smlouvu o půjčce podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Akcentoval, že tvrzení žalobce o půjčce bylo podpořeno pouze výpověďmi svědků S. S. (syna žalobce), O. S. (manželky žalobce) a E. T. (ukrajinského dělníka pracujícího na stavbě žalované), kteří mají k žalobci příbuzenský, popř. přátelský vztah, a nejsou tudíž dostatečně věrohodní. Že šlo o půjčku, nelze dovodit z pouhého předání peněz dělníkům, kteří pro žalovanou pracovali, neboť tito nepotvrdili, že by účastníci řízení při té příležitosti uzavřeli ústní smlouvu o půjčce. Listinu označenou jako „Potvrzení o dlužné částce“ soud prvního stupně neposoudil jako platné uznání dluhu žalované z titulu půjčky (§ 558 obč. zák.) se zdůvodněním, že z ní nelze dovodit důvod dluhu. Vyjádřil názor, že skutková zjištění nasvědčují spíše tomu, že žalobce pro žalovanou prováděl stavební práce, resp. prostřednictvím své společnosti TMSA s. r. o., se sídlem v Klecanech, Na Vršku 41/8, identifikační číslo 264 73 399, se na některých stavebních pracích u žalované podílel a ostatním dělníkům na stavbě radil. Ve prospěch takové spekulace podle něj svědčí skutečnost, že společnost TMSA s. r. o. vystavila žalované fakturu na 250.000,- Kč za stavební práce. Vzhledem k tomu, že v řízení vyšlo najevo, že žalobce na pokyn žalované částku 250.000,- Kč blíže neurčené osobě na stavbě předal, poučil ho soud prvního stupně podle § 118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, aby doplnil rozhodné skutečnosti a navrhl důkazy, neboť jeho žalobní požadavek může být posouzen po právní stránce jinak. Žalobce však setrval na tvrzení, že žalované 250.000,- Kč půjčil. Protože existence půjčky nebyla prokázána, a protože věc nelze na základě zjištěného skutkového stavu posoudit po právní stránce jinak, soud žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2013, č. j. 18 Co 269/2013-139, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. Rovněž on dovodil, že listinou označenou jako „Potvrzení o dlužné částce za stavební práce“ ve spojení s následnou fakturou za stavební práce nelze prokázat existenci půjčky, neboť vše nasvědčuje tomu, že žalobce pro žalovanou prováděl stavební práce, jejichž zaplacení se domáhal pomocí tvrzení o půjčce, popř. že zaplatil za žalovanou odměnu zahraničním dělníkům, kteří pracovali na stavbě jejího domu. Protože žalobce nedoplnil tvrzení tak, aby nárok mohl být posouzen jako cena díla, popř. bezdůvodné obohacení, nezbylo než žalobu zamítnout. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká svévoli při hodnocení věrohodnosti a pravdivosti výpovědí svědků S. S., O. S. a E. T. Připomíná, že jeho tvrzení o půjčce přitom bylo podpořeno právě svědkem T., který vypověděl, že byl přítomen telefonátu, v němž si účastníci půjčku sjednali. Srozuměn není ani se způsobem hodnocení listiny „Potvrzení o dlužné částce“. Nebyla při něm respektována judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 776/2004). Oproti odvolacímu soudu a v intencích judikatury Nejvyššího soudu prosazuje, že pokud mezi stranami existuje jediný dluh, stačí pro závěr o platnosti jeho uznání pouze vymezení předmětu dluhu (v posuzované věci „stavební práce“) a osob věřitele a dlužníka. V pochybnostech je pak třeba dát přednost výkladu v neprospěch původce právního jednání. I pokud by „Potvrzení o dlužné částce“ nebylo platným uznáním dluhu, jedná se o významný důkazní prostředek, z něhož vyplývá, že mu žalovaná v dubnu 2009 dlužila 250.000,- Kč. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2012, žalobce namítá, že právní posouzení nároku není věcí účastníků řízení, nýbrž soudu. Bylo proto na soudu, aby na základě zjištěného skutkového stavu posoudil důvodnost uplatňovaného nároku z hlediska všech v úvahu přicházejících hmotněprávních norem; soudy tuto zásadu nerespektovaly a odchýlily se od judikatury Nejvyššího soudu i v tomto směru. Žalobce je přesvědčen, že věc bylo možné posoudit jako kombinaci půjčky a poukázky (§ 535 obč. zák.), popř. jako bezdůvodné obohacení (plnění za jiného) nebo kombinaci bezdůvodného obohacení a poukázky. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že třetí (věřitelem nebo dlužníkem) označená osoba může figurovat jak na straně věřitele, tak na straně dlužníka; půjčené peníze lze předat třetí osobě (podle pokynu žalované dělníkům na její stavbě). Na závěr odvolacímu soudu vytýká, že nepřípustně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení v jeho neprospěch, tedy nad rámec toho, čeho se dožadoval v odvolání. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Má za to, že žalobce v dovolání nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ačkoliv se jedná o podstatnou náležitost dovolání. Nadto nesouhlasí ani s dovolacími námitkami, k nimž se podrobně vyjadřuje. Zdůrazňuje, že žalobci se v řízení nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce a že svá skutková tvrzení nedoplnil tak, aby bylo možné posoudit věc po právní stránce jinak. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění