33 Cdo 866/2010 — Nejvyšší soud

33 Cdo 866/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2010 Spisová značka:33 Cdo 866/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.866.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák. § 34 odst. 14 předpisu č. 136/1985Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 6. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 866/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručení Územní pracoviště Střední Čechy, náměstí Republiky 3, Praha 1, proti žalovaným 1) J. Š. a 2) M. Š., zastoupeným Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 536/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č. j. 31 Co 422/2006-85, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č. j. 31 Co 422/2006-85, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. března 2006, č. j. 11 C 536/2005-24, pokud jím byla každému z žalovaných uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 7. 1. 2006 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 11 C 536/2005-24, uložil každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% od 9. 11. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní s právním předchůdcem žalobkyně (ONV Praha-východ) uzavřeli dne 18. 10. 1989 smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši 120.000,- Kč, ve které se mimo jiné zavázali dokončit stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Vrácení příspěvku pro případ nesplnění podmínek smlouvy bylo zajištěno omezením převodu nemovitostí. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci až 5. 2. 2002. Žalovaní požádali žalobkyni dopisem ze dne 15. 4. 2004, aby podmínky smlouvy byly považovány za splněné, přičemž odpovědí jim byl dopis žalobkyně ze dne 22. 6. 2004, kterým bylo od vymáhání příspěvku upuštěno. Korespondenci účastníků řízení končící dopisem, jímž žalobkyně žalovaným sdělila, že upouští od vymáhání příspěvku, nepovažoval soud prvního stupně za kontraktační proces ústící v uzavření dohody podle § 574 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), neboť rozhodnutím o upuštění od vymáhání vrácení státního příspěvku nevznikl dvoustranný právní úkon. Dovodil, že výkon práva žalobkyně na vrácení příspěvku neodporuje dobrým mravům, neboť žalovaní si museli být vědomi podmínek, za kterých smlouvu o příspěvku na individuální bytovou výstavbu uzavírali, včetně povinnosti příspěvek vrátit při jejím porušení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2006, č. j. 31 Co 422/2006-42, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Jestliže pod č. j. SPH/1249/2004/V, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Střední Čechy, odbor odloučené pracoviště Praha-východ, účinně upustil od vymáhání příspěvku na základě § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. ve znění vyhlášky č. 385/2000 Sb., je žalobkyně tímto úkonem vázána a její žaloba nemůže obstát. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. dubna 2009, č. j. 33 Cdo 890/2007-65, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2006, č. j. 31 Co 422/2006-42, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neshledal správným právní závěr odvolacího soudu, podle něhož upustila-li žalobkyně (prostřednictvím své organizační složky) od vymáhání pohledávky vzniklé porušením podmínek smlouvy o poskytnutí příspěvku, je tímto právním úkonem vázána a nemůže se úspěšně domáhat jejího zaplacení. Zdůraznil, že na rozdíl od jednostranného upuštění od vymáhání pohledávky podle § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. a § 35 zákona č. 219/2000 Sb. zaniká závazek dlužníka podle § 574 odst. 1 obč. zák. dohodou o prominutí dluhu. Rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 31 Co 422/2006-85, Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že žalobu zamítl v části, jíž se žalobkyně domáhala po každém ze žalovaných úroků z prodlení ve výši 10% z částky 60.000,- Kč od 9. 11. 1999 do 6. 1. 2006, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o poplatkové povinnosti. Na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, uzavřel, že mezi účastníky nebyla sjednána dohoda o prominutí dluhu, na jejímž základě by došlo k zániku závazku dlužníků vrátit poskytnutý příspěvek v důsledku porušení smluvní podmínky. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že je v rozporu s dobrými mravy výkon práva žalobkyně na zaplacení části úroků z prodlení za dobu od 9. 11. 1999 do 6. 1. 2006. Až do doručení žaloby dne 6. 1. 2006 měli totiž žalovaní na základě dopisu ze dne 22. 6. 2004 důvodně zato, že vrácení příspěvku nebude požadováno. Jelikož úroky z prodlení jsou sankcí za nesplacení dluhu včas, neměla by jít k tíži žalovaných skutečnost, že žalobkyně svůj postoj k jejich závazku následně změnila. V dovolání směřujícímu proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu žalovaní (dále též „dovolatelé“) odvolacímu soudu vytýkají zejména nesprávnou aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže jím poměřil pouze výkon práva na zaplacení části příslušenství z žalované částky 120.000,- Kč a nikoliv již požadavek na zaplacení samotné jistiny. S přihlédnutím k tomu, že dopisem ze dne 22. 6. 2004, č. j. SPH/1249/2004/P, který považují za správní rozhodnutí, žalobkyně upustila od vymáhání příspěvku, hodnotí výkon práva na jeho vrácení za rozporný s dobrými mravy. Jednání žalobkyně, která nejprve s odkazem na § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. ve znění vyhlášky č. 385/2000 Sb. upustí od vymáhání příspěvku, neboť splnili podmínku získání pravomocného kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 13 let ode dne uzavření smlouvy, a následně svůj postoj změní a prohlásí za „neúčinné“ rozhodnutí ze dne 22. 6. 2004, č. j. SPH/1249/2004/P, odporuje principu výkonu „dobré správy“. Soudy se dostatečně nezabývaly tím, že ač byl návrh na kolaudační rozhodnutí podán již 23. 1. 2002, rozhodnutí stavebního úřadu nabylo právní moci teprve 5. 4. 2002. Nezohlednily náležitě ani to, že stavební povolení jim bylo prodlouženo až do konce července 2002, což žalobkyně „akceptovala“ dopisem ze dne 14. 6. 2004, v němž podmiňovala nevymáhání pohledávky předložením kolaudačního rozhodnutí s doložkou právní moci s odůvodněním, že „lhůta pro dokončení stavby (…) byla prodloužena pouze do 31. 7. 2002“. Dovolatelé zdůrazňují, že příspěvek použili k účelu odpovídajícímu smluvním podmínkám. S tímto odůvodněním navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a bylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro neúplnost právního posouzení věci Žalovaní nenamítají, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní obsahově vymezili. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Otázkou aplikace § 3 odst. 1 obč. zá