33 ICdo 184/2023 – Nejvyšší soud

KSHK 42 INS 2140/2021 42 ICm 2675/2021 33 ICdo 184/2023-145 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, zastoupené JUDr. Ervínem Perhenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované Ing. Simoně Volencové, se sídlem v Otovicích 90, bytem v Chrásti, Nad Višňovkou 254, zastoupené JUDr. Petrem Prunnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Plachého 1818/2, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 ICm 2675/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. 42 ICm 2675/2021, 103 VSPH 377/2022-112 (KSHK 42 INS 2140/2021), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. 42 ICm 2675/2021, 103 VSPH 377/2022-112 (KSHK 42 INS 2140/2021) se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2022, č. j. 42 ICm 2675/2021-85, zamítl žalobu o určení, že pohledávky žalobkyně za žalovanou, konkrétně - pohledávka č. P22/1 ve výši 92 277,01 Kč, - pohledávka č. P22/2 ve výši 73 123 Kč, - pohledávka č. P22/3 ve výši 148 819 Kč, - pohledávka č. P22/4 ve výši 115 229,59 Kč, - pohledávka č. P22/5 ve výši 75 901 Kč, - pohledávka č. P22/6 ve výši 172 968 Kč, - pohledávka č. P22/7 ve výši 93 546,90 Kč, - pohledávka č. P22/8 ve výši 60 059 Kč, - pohledávka č. P22/9 ve výši 101 817 Kč, - pohledávka č. P22/11 ve výši 13 539 Kč, - pohledávka č. P22/12 ve výši 7 304 Kč byly přihlášeny jako nezajištěné a nevykonatelné do insolvenčního řízení po právu. Dále určil, že část pohledávky č. P22/7 žalobkyně za dlužnicí ve výši 18 733,76 Kč byla do insolvenčního řízení přihlášena po právu jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (věřitelka) uzavřela s žalovanou (dlužnicí) postupně čtyři smlouvy – dne 12. 9. 2017 revolvingovou podnikatelskou zápůjčku č. 9200103124, dne 12. 2. 2018 revolvingovou podnikatelskou zápůjčku č. 9200115520, dne 11. 6. 2018 revolvingovou podnikatelskou zápůjčku č. 9200110052 a dne 26. 9. 2018 podnikatelskou zápůjčku č. 9200103124, na jejichž základě jí poskytla postupně částky 110 000 Kč, 100 000 Kč, 80 000 Kč a 30 000 Kč. Všechny tyto smlouvy byly uzavřeny jako podnikatelské, měly formulářovou podobu a konstrukce podmínek zesplatnění úvěru a ujednání o smluvních pokutách byly obsahově totožné. Úroky byly sjednány v sazbě 51,45 % ročně a pokud jde o smluvní pokutu byla dohodnuta pro případ, kdy nebudou uhrazeny řádně a včas dvě splátky podle splátkového kalendáře nebo pro případ, že se dlužník dostane do prodlení s úhradou splátky déle než 60 dnů; bylo ujednáno, že automaticky dojde k zesplatnění zápůjčky (jistiny i úroků). V čl. 8.1, resp. 6.1 smluv se uvádí, že v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dnů vzniká dlužníkovi povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné částky a dále v případě prodlení delšího než 30 dnů vzniká povinnost zaplatit další smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné částky. Podle čl. 8.5, resp. 6.5 smluv pokud dlužník po zesplatnění zápůjčky nezaplatí částku odpovídající nové jistině do 10 dnů od zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit (nad rámec pokut dle čl. 8.1 pokut) i smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše nové dlužné jistiny; podle čl. 8.7 nebude-li zaplacena nová jistina v den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo, vzniká dlužníkovi povinnost zaplatit další smluvní pokutu ve výši 0,1% z nové jistiny za každý den prodlení až do zaplacení, a to i v případě, že vzniklo právo na smluvní pokutu podle čl. 8. 5, resp. 6.5. Žalovaná se dostala do problémů s úhradou měsíčních splátek; na první zápůjčku uhradila 113 230 Kč, na druhou 67 532 Kč, na třetí 42 093 Kč a na čtvrtou 44 384 Kč. Na podkladě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy žalovaná (dlužnice) v právním vztahu vystupovala mimo oblast svého vlastního podnikání a smlouvy o zápůjčce byly uzavírány adhezním (formulářovým) způsobem, je na místě poměřovat je korektivem dobrých mravů ve smyslu § 547, § 588 a § 1800 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Ujednání o smluvních pokutách shledal (absolutně) neplatnými pro rozpor s dobrými mravy, neboť díky kumulacím docházelo k neúměrnému navýšení dluhů i v případě krátkého prodlení se splácením. V rozporu s dobrými mravy shledal i ujednání o úrocích. Zatímco v období od září 2017 do září 2018 (kdy byly smlouvy postupně uzavřeny) se úrokové sazby u úvěrů poskytovaných živnostníkům při 5leté fixaci pohybovaly v intervalu od 4,28 % do 5,2 % p. a., v posuzovaných smlouvách byly sjednány úroky v sazbě 51,45 % ročně, tj. smluvená sazba úroků ve srovnání s těmito sazbami byla desetinásobná. Spravedlivému uspořádání práv a povinností stran přitom odpovídají úroky v sazbě maximálně 26 % p. a., což představuje pětinásobek úroků, za něž poskytovaly banky v rozhodné době úvěry živnostníkům. Části pohledávek P22/1, P22/4 a P 22/7 uznané dlužnicí a dluh na jistině a zákonné úroky z prodlení v součtu soudem vypočtenou částku převyšují; žalobu o určení popřené části pohledávek proto zamítl. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. 103 VSPH 377/2022-112, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalobkyně má za dlužnicí v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSHK 42 INS 2140/2021 nezajištěné a nevykonatelné pohledávky č. P22/1 ve výši 92 277,01 Kč, č. P22/2 ve výši 73 123 Kč, č. P22/3 ve výši 148 819 Kč, č. P22/4 ve výši 115 229,59 Kč, č. P22/5, č. P22/6 ve výši 172 968 Kč, č. P22/7 ve výši 93 546,90 Kč, č. P22/8 ve výši 60 059 Kč, č. P22/9 ve výši 101 817 Kč, č. P22/11 ve výši 13 539 Kč, a č. P22/12 ve výši 7 304 Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že předmětné smlouvy byly uzavřeny jako podnikatelské, nikoli jako spotřebitelské, neboť peněžní prostředky byly žalované poskytnuty pro investice do jejího podnikání (v oblasti zemědělství) a žalovaná neprokázala, že se žalobkyně dopustila nátlaku, aby úvěrové smlouvy uzavřela jako podnikatelské. Smlouvy poměřoval ustanovením § 2395 o. z. Akcentoval, že žalovaná uzavřela všechny smlouvy v průběhu jednoho roku s vědomím, že bude povinna měsíčně splácet dohodnuté splátky, jejichž výši, stejně jako výši požadovaných úroků znala. Pokud žalovaná v rozporu se smlouvami použila prostředky k jinému účelu (úvěrem saturovala vlastní potřeby), lze to přičítat k její tíži; žalobkyni tím uvedla v omyl. S odkazem na závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, odvolací soud připustil že se ustanovení § 433 o. z. může výjimečně uplatit i ve vztazích mezi podnikateli vystupujícími při výkonu svého podnikání (tedy, že slabší stranou závazkového vztahu může být i podnikatel), neshledal však, že v posuzovaném případě byly naplněny předpoklady pro aplikaci uvedené právní normy; žalobkyně při uzavření smluv nezneužila tísně druhé strany (žalované), její nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti a nezneužila ani své postavení nebo kvalitu odborníka, nedala sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Proces uzavírání jednotlivých smluv probíhal standardně, žalovaná, která je vysokoškolsky vzdělaná osoba, nejednala v tísni, byla schopna před uzavřením smluv provést jednoduchou ekonomickou analýzu, z níž by mohla usoudit, zda bude schopna úvěry z výnosů svého podnikání splácet. Pokud úvěry použila k jinému účelu než k podnikání, lze to přičítat výlučně k její tíži. Použití § 1796 o. z. o lichvě a neúměrném zkrácení odvolací soud vyloučil s odůvodněním, že žalovaná nebyla při sjednávání smluv vystavena takové situaci, jež by umožnila žalobkyni využít její určité subjektivní slabosti. Smluvní pokuty představovaly jediný způsob zajištění závazků z úvěrových smluv. Námitce žalované, že na projednávanou věc mělo být aplikováno novelizované ustanovení § 122 zákona č. 186/2020 Sb., o spotřebitelském úvěru, odvolací soud nepřisvědčil proto, že k prodlení žalované došlo před účinností tohoto zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje v přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na následně formulovaných otázkách hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny: 1) zda je v rozporu s dobrými mravy smluvní ujednání, na jehož základě je dlužník povinen v důsledku prodlení s úhradou jistiny v řádu desítek tisíc korun českých hradit úroky a sankce ve výši v řádu tisíců procent dlužné jistiny (konkrétně v daném případě 2594 % dlužné jistiny), 2) zda j