33 Odo 901/2005 — Nejvyšší soud

33 Odo 901/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2006 Spisová značka:33 Odo 901/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.901.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 901/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobců a) Ing. P. H., b) V. D.-H., proti žalovaným 1) M. F., a 2) H. R., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných S. b. d. Z. M. o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 210/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.února 2005, č. j. 19 Co 19/2005-203, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení, které získali neoprávněným užíváním části jejich obytného domu č. p. 1106 v P. 2. Každý ze žalovaných jako člen S. b. d. Z. M. v P. 10 (dále jen „vedlejší účastník“) užívá na základě nájemní smlouvy ve sporném domě bytovou jednotku, ke které je v katastru nemovitostí zapsáno věcné břemeno užívání ve prospěch vedlejšího účastníka. Po vydání kolaudačního rozhodnutí odborem výstavby ONV v P. 2, č. j. 1888/78-Jíl/NL-d-1106-12, ze dne 18. 1. 1978 žalovaní obsadili půdní prostor nad jimi užívanými byty, který se nachází těsně pod střechou domu a vytvořili si z něj obyvatelný prostor, jenž u prvního žalovaného představuje plochu o výměře 64,3 m2, a u druhé žalované plochu o výměře 35,3 m2. Protože na nezkolaudované prostory se již věcné břemeno nevztahuje, každý z žalovaných se bezdůvodně na úkor žalobců obohacuje; výši bezdůvodného obohacení žalobci odvozují z právní úpravy výpočtu nájemného. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 9. září 2004, č. j. 17 C 210/98-184, tak, že žaloba je co do základu nároku „po právu“ s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vzal za prokázané, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, na kterém vázne věcné břemeno zřízené podle § 28d zák. č. 42/1992 Sb. ve prospěch vedlejšího účastníka, a v němž se ve 4. patře nacházejí dvě bytové jednotky. Členy družstva a nájemci těchto bytových jednotek jsou žalovaní. Půdní prostory nacházející se nad oběma byty byly upraveny bez stavebního povolení a nebyly zkolaudovány. Na kartě domu není žádný záznam o zřízení těchto půdních vestaveb. Z kolaudačního plánu půdorysu 4. patra – vestavby z dubna 1977 vyplývá, že půdorysy obou bytů odpovídají kolaudačnímu rozhodnutí, přičemž vnitřní schodiště, která v případě obou bytů nyní spojují byty s půdními prostory, v něm vyznačena nejsou; pasporty obou bytů z roku 1997 již odpovídají současnému skutečnému stavu. Z tohoto skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že věcné břemeno svědčí vedlejšímu účastníkovi jen v tom rozsahu, v jakém korespondují bytové jednotky s vydaným kolaudačním rozhodnutím, a již se nevztahuje na podkrovní prostory, nacházející se nad oběma byty. Pokud tyto horní prostory žalovaní užívají, aniž by žalobcům za užívání cokoliv platili, vzniká tím na jejich straně bezdůvodné obohacení. K námitce nedostatku pasivní legitimace soud prvního stupně uvedl, že vydání bezdůvodného obohacení se žalobci mohou domáhat přímo vůči tomu, komu se plnění z jejich majetku dostává. Nemusí přitom žalovat rovněž manžele žalovaných s ohledem na § 511 obč. zák. za situace, kdy na straně dlužníků jde o pasivní pluralitu, neboť z povahy plnění vyplývá oprávnění věřitelů (žalobců) požadovat plnění po kterémkoliv z dlužníků, jež mají plnit společně a nerozdílně. Z data podání žaloby a období, za které žalobci požadují vydání bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně dovodil nedůvodnost žalovanými vznesené námitky promlčení a jako nelogickou shledal námitku vydržení věcného břemene užívání dvou bytových jednotek zahrnujících i podkrovní prostory nad oběma spornými byty. Skutečnost, zda sporné půdní prostory jsou samostatnou věcí či nikoli, sama o sobě nemá vliv na existenci a vznik bezdůvodného obohacení přesto, že tyto prostory nemohou žalobci samostatně užívat a přístup do těchto horních místností je možný pouze přes byty žalovaných. To proto, že bezdůvodné obohacení vzniká na základě jedné ze skutkových podstat uvedených v § 451 odst. 1 obč. zák. Podle soudu prvního stupně žalovaní získali bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního úkonu. Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 16. února 2005, č. j. 19 Co 19/2005-203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně z úplně zjištěného skutkového stavu věci vyvodil přiléhavé závěry o tom, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb. věcné břemeno pouze ke dvěma bytům tvořícím půdní vestavbu, zatímco k nezkolaudovaným prostorám nad těmito byty nemá stavební družstvo ani žalovaní žádný právní titul. Při vymezení bytů, ke kterým svědčí družstvu věcné břemeno, správně soud prvého stupně vyšel z § 118 odst. 2 obč. zák. zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, včetně prováděcí vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu, rovněž tak i z ustálené rozhodovací praxe soudů. Každý ze žalovaných je tak oprávněn k užívání bytu, který představuje soubor místností účelově určených k trvalému bydlení podle pravomocného kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, odvolací soud uzavřel, že existence takového rozhodnutí je předpokladem, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů. Za správnou proto považoval úvahu soudu prvního stupně, že žalovaní faktickým užíváním nezkolaudovaných prostor nacházejících se nad jimi užívanými byty, se bezdůvodně na úkor žalobců obohacují. Nepřisvědčil však závěru, že žalovaní získali bezdůvodné obohacení jako plnění z neplatného právního úkonu, neboť správně jde o plnění bez právního důvodu. Pokud jde o námitky žalovaných o nedostatku jejich pasivní legitimace, o rozsahu věcného břemena, o námitku promlčení, odvolací soud pro stručnost odkázal na správné závěry soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní (dále jen „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání přitom opírají obsahově o § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítli, že i když soudy vzaly za prokázané, že podkrovní prostory netvoří samostatnou věc a stavebně souvisí s oběma byty, nezohlednily ten fakt, že spodní bytové prostory byly postaveny funkčně jako jeden byt s horními nebytovými prostory a jsou takto vcelku využívány rodinami dovolatelů. Za důležité proto považují řešení právní otázky, zda horní nebytové prostory jsou součástí bytů jako věci hlavní ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., i když bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu pouze na bytovou část. Tím zpochybňují správnost závěru odvolacího (ale i prvostupňového) soudu, že jen ke spodní zkolaudované bytové části vzniklo vedlejšímu účastníkovi věcné břemeno se zřetelem k § 28d zákona č. 42/1992 Sb. přesto, že obě části (horní i dolní prostory) byly stavěny současně jako celek. Zásadní právní význam podle dovolatelů má další otázka, zda věcné břemeno podle § 28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. vzniklo k celému bytu, tj. ke spodní bytové části, ale i k horní nebytové části jako celku podle § 151n a násl. obč. zák. Navrhli proto, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci navrhli zamítnutí dovolání, jelikož rozhodnutí obou soudů považují za věcně správná. Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovolání