4 Tdo 1219/2015 — Nejvyšší soud

4 Tdo 1219/2015 citace  Název judikátu:Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 10. 2015 Spisová značka:4 Tdo 1219/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1219.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti Dotčené předpisy:§ 147 odst. 1,2 tr. zákoník Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 1. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 24.1.2016III.ÚS 260/16JUDr. Radovan Suchánekodmítnuto25.10.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 1219/2015-43 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání obviněné S. C., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 10 To 35/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 163/2013, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 1 T 163/2013, byla obviněná S. C. uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že: „ dne 19. 8. 2011 kolem 21:00 hod v K., v ulici O., ačkoliv si byla vědoma toho, že její pes plemene rotvajler může fyzickou zdatností a stavbou těla ohrozit zdraví či život člověka, jeho nedostatečným zajištěním vědomě porušila ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, a též ustanovení čl. 7 odst. 1 Vyhlášky města Kladna č. 11/10/01 o čistotě a pořádku ve městě tím, že svého psa nechala volně bez upevnění na vodítku a bez nasazeného náhubku pobíhat, přičemž zmiňovaný pes za domem ve výše uvedené ulici agresivně napadl náhodného kolemjdoucího M. V., kterému způsobil poranění – tržnou ránu velikosti 5 cm na palcové straně levého zápěstí, zasahující do podkoží, dvě drobné tržné rány na palcové straně dolní části levého předloktí, zasahující do podkoží, otevřenou tříštivou více úlomkovou zlomeninu dolního konce levé kosti loketní na hranici jejího těla a dolního výběžku s tržnou ranou na malíkové straně dolní části levého předloktí velikosti 3 cm, zasahující do podkoží, přičemž tato poranění si vyžádala hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení a operační řešení zlomeniny loketní kosti spočívající v zavedení zevní kovové konstrukce na malíkovou stranu dolní části levého předloktí a levého zápěstí, v důsledku čehož byl M. V. podstatně omezen v běžném způsobu života po dobu čtrnácti týdnů a tří dnů vyřazením levé horní končetiny z obvyklých denních činností a z jakékoli, i běžné zátěže“. Za uvedené jednání byla obviněná S. C. odsouzena podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná povinna nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem V Praze 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518 škodu ve výši 47.554,38 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. V. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 1 T 163/2013, podala obviněná S. C. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 10 To 35/2015 tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 10 To 35/2015, podala obviněná S. C. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení a dále opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněná namítá, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti. Tvrdí, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nelze rozpoznat, co konkrétně soud považuje za porušení povinností, když soud nekonkretizuje žádnou právní povinnost stanovenou právním předpisem, kterou měla obviněná porušit. Obviněná od samého počátku přípravného řízení a v hlavních líčeních opakuje, že byla svědkem incidentu, při kterém přiběhnuvším rotvajlerem byl napaden vlčák poškozeného a ten při snaze ochránit svého psa a psy od sebe odtrhnout, vložil svou ruku mezi psy, následně vykřikl a doběhnuvší majitelka rotvajlera si ho odvedla. Obviněná je tak s útočícím psem spojovaná způsobem, který nejen nebyl nijak osvědčen, ale který je pouze účelovým jednostranným spojením nepřímých a vytržených hodnocení. Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení celé věci proto, že nebylo prokázáno, že pes, který způsobil poškození, je v jejím vlastnictví. Argumenty soudu prvního stupně a potažmo Krajského soudu v Praze o důvodech, které spojují obviněnou a škodícího psa, jsou založeny pouze na tvrzení poškozeného. Byla tak spojena se psem škůdcem jen ze zcela nesouvislých závěrů osob, které nejen že nebyly incidentu přítomny, ale tyto závěry dedukovaly z předchozích domněnek a ne ze svých vlastních poznatků. Pokládá za skandální posuzovat skutek jako její zavinění a její odpovědnost pouze z tvrzení poškozeného, který za 5 měsíců ode dne incidentu údajně obviněnou poznal při zmateční rekognici jako tu, co odtrhávala psa. Je přesvědčena o tom, že poškozený si své zranění zavinil tím, že do rvačky psů zasahoval. Závěrem dovolání uvádí, že v řízení navrhovala a předložila řadu důkazů, které nebyly provedeny, respektive byly zaznamenány, aniž by se soud s jejich neprovedením jakkoli vypořádal v rozsudku, čímž byla porušena procesní práva obviněné. Rozhodnutí tak bylo vydáno v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí. Z uvedených důvodů proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 1 T 163/2013, a aby sám rozhodl o zproštění obviněné obžaloby. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněná na podporu důvodu dovolání opět uplatňuje argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. Jednání obviněné bylo přitom prokázáno výpovědí poškozeného M. V., která koresponduje s dalšími provedenými důkazy. K tomu je třeba uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněné se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněná uplatnila již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se obviněná v dovolací argumentaci výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněná uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Obviněná však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důka