4 Tdo 1261/2017 — Nejvyšší soud

4 Tdo 1261/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 10. 2017 Spisová značka:4 Tdo 1261/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1261.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy z nedbalosti Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 1. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.1.2018IV.ÚS 83/18JUDr. Jan Filipodmítnuto24.4.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 1261/2017-27 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2017 o dovolání obviněného I. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 7 To 560/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 84/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. Č. odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. 2 T 84/2016 uznal obviněného I. Č. vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku (v úmyslné formě), jehož se dopustil tím, že od února 2013 do června 2016 včetně v B., M. ani nikde jinde, nepřispíval vůbec na výživu svého nezletilého syna XXXXX *), ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině účinného do 31. 12. 2013 a občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 11. 2014 pod sp. zn. 13 Nc 242/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015 pod sp. zn. 14 Co 151/2015, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2015 mu bylo stanoveno s účinností od 1. 2. 2013 přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky L. D., a za rozhodné období dluží obžalovaný na výživném částku ve výši 41 000 Kč. Za to byl obviněnému podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo omezení (správně povinnost), aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné výživné. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním a na jeho podkladě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 7 To 560/2016 napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného I. Č. uznal vinným, že od února 2013 do června 2016 včetně v B., M. ani nikde jinde nepřispíval vůbec na výživu svého nezletilého syna XXXXX *), ač mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině účinného do 31. 12. 2013 a občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 11. 2014 pod sp. zn. 13 Nc 242/2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015 pod sp. zn. 14 Co 151/2015, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2015, mu bylo stanoveno s účinností od 1. 2. 2013 přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky L. D., přičemž s ohledem na výši svých příjmů byl schopen - od měsíce února 2013 do měsíce prosince 2013 hradit na výživném částku celkem 11 000 Kč - v roce 2014 hradit výživné v celkové výši nejméně 6 964 Kč, - v roce 2015 hradit výživné v celkové výši nejméně 6 721 Kč a - v roce 2016 do měsíce června včetně hradit výživné v celkové výši nejméně 2 340 Kč, čímž za rozhodné období dluží obviněný na výživném částku celkem ve výši nejméně 27 025 Kč. Toto jednání obviněného posoudil jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku v nedbalostní formě. Za to byl obviněnému podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné výživné. Obviněný proti cit. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 7 To 560/2016 podal dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně uvádí, že v daném trestním řízení nebylo rozhodnuto správně a spravedlivě. Rozhodující soudy nectily veškeré prvky tohoto velmi specifického případu, kdy nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem a těmito se ostatně ani nezabývaly. Soudy tak rozhodovaly, jako by těchto skutečností nebylo. Následkem tohoto pochybení došlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Předmětné obvinění tak bylo nesprávně právně posouzeno. Dále spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že Okresní soud v Břeclavi nezjišťoval majetkové poměry obviněného a jeho možnost na výživu poškozeného přispívat. To poté napravil Krajský soud v Brně, který se touto záležitostí již zabýval, nicméně k celé věci přistoupil čistě matematicky. Mimo tohoto propočtu se však dalšími podstatnými okolnostmi daného případu nezabýval. Sám obviněný nerozporuje fakt, že výživné ve výši 1 000 Kč určené rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 11. 2014 pod sp. zn. 13 Nc 242/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015 pod sp. zn. 14 Co 151/2015, v období od února 2013 do června 2016 neplatil. Takové jednání by za „běžných“ okolností patrně bylo shledáno jako jednání naplňující znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně v tomto konkrétním případě se o trestný čin nejedná, neboť takové jednání není společensky škodlivé, jelikož nezletilý XXXXX *) není jediným dítětem obviněného a L. D. Společně mají ještě tři nezletilé děti, které byly svěřeny do výchovy obviněného, a L. D. byla stanovena povinnost hradit na tyto děti výživné k rukám obviněného ve výši 1 500 Kč měsíčně. Tato povinnost ovšem ze strany L. D. není plněna řádně a včas. Je plněna pouze sporadicky a v nižší částce, než je stanovena soudem. Platil-li by tak obviněný částku jemu soudem stanovenou na výživu nezletilého XXXXX *) a L. D. nikoli, jednal by tak na úkor společných tří nezletilých dětí, které má v péči. Obviněný veškeré finanční prostředky vydává k uhrazení nákladů, které nesou potřeby tří nezletilých dětí jemu svěřených do péče. Matka dětí byla v minulosti opakovaně odsouzena pro spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soudy tedy samy dříve zjistily, že pro neplacení výživného ze strany matky byly tři nezletilé děti nacházející se v péči obviněného vystaveny nebezpečí nouze. Nelze tak po obviněném spravedlivě žádat, aby rodinný rozpočet, který je již tak nedostatečný, dále snižoval a jednal tak na úkor tří jemu do péče svěřených nezletilých dětí. Stav, kdy se obviněný, i podle zjištění soudu, řádně stará o tři společné nezletilé děti, kdy sice nehradí výživné na nezletilého XXXXX *), který je v péči matky, přičemž jeho příjmy nejsou natolik vysoké, aby případným placením tohoto výživného nejednal na úkor tří nezletilých dětí jemu svěřených do péče, nemůže být jednáním společensky škodlivým. Daná situace vznikla rovněž přičiněním opatrovnického soudu, kdy byla matce stanovena povinnost hradit na výživu tří nezletilých dětí svěřených do péče obviněnému 1 500 Kč měsíčně a obviněnému táž povinnost k nezletilému XXXXX *) ve výši 1 000 Kč měsíčně. Soudy tak nepostupovaly racionálně, kdy rozhodnutí o výživném ve svém závěru měla znít, že matka je povinna hradit výživné ve výši 500 Kč měsíčně k rukám obviněného a obviněný nic. Fakticky se tak jedná o částku rozdílu mezi vzájemně stanovenými povinnostmi. Je zcela absurdní představa, že se oba rodiče mohli trestní odpovědnosti ubránit vzájemným přeposíláním týchž finančních prostředků na bankovní účty (matka pak s doplatkem 500 Kč). Soudy byla opomenuta i druhá významná skutečnost, která vyplynula z provedeného dokazování. Je pravdou, že obviněný je biologickým otcem nezletilého XXXXX *). Ze spisů opatrovnického soudu ovšem jednoznačně vyplývá, že L. D. neměla jakýkoli zájem, aby obviněný byl za otce považován, byť o to usiloval. Souhlasné prohlášení o otcovství tak bylo učiněno až před opatrovnickým soudem v řízení o určení otcovství, které bylo iniciováno ze strany otce. L. D. sama nechce, aby se obviněný s nezletilým XXXXX *) stýkal, čemuž aktivně zabraňuje. Nechce, aby obviněný o nezletilého XXXXX *) jakkoliv pečoval, staral se a o jeho životě rozhodoval a jinak upla