4 Tdo 1441/2018

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný K. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 12 To 84/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 13/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 9 T 13/2017, byl obviněný K. D. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku [skutek 1. a) – b)] a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (skutek 2), kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

1) v době od 29. 10. 2007 do 29. 6. 2016, jako osoba samostatně výdělečně činná, fyzická osoba K. D., IČ: XY, se sídlem XY, a jako poskytovatel zdravotních služeb na pracovišti zdravotnického zařízení s názvem Hematologické a transfuzní oddělení T., se sídlem XY, okr. XY, v úmyslu sám sebe obohatit a získat tak majetkový prospěch, zneužil svého postavení lékaře a za péči o nejméně 19 pojištěnců vyúčtoval Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha (dále též jen „VZP ČR“) k proplacení nákup léčivých přípravků FLEBOGAMMA 5%, OCTANINEE F 500 [správně OCTANINE F 500] a OCTANINEE F 1000 [správně OCTANINE F 1000] v množství, které nakoupeno nebylo, účtovanou částku neoprávněně navýšil oproti smluvně určené maximální ceně a k proplacení vykázal i aplikaci tohoto nenakoupeného léčivého přípravku, přičemž konkrétně

a)

- VZP ČR vyúčtoval a od zdravotní pojišťovny obdržel peněžité plnění za nákup léčivého přípravku FLEBOGAMMA 5% v rozsahu 334 ks dávek, které však od svých dodavatelů nenakoupil, a tím způsobil poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši nejméně 8.722.122,91 Kč,

- ve vztahu k těmto nenakoupeným balením léčivého přípravku FLEBOGAMMA 5% pak VZP ČR celkem ve 334 případech neoprávněně vyúčtoval náklady na jeho neuskutečněnou aplikaci pojištěncům VZP ČR, čímž poškozené zdravotní pojišťovně způsobil škodu ve výši 221.527,02 Kč,

- za nákup léčivého přípravku FLEBOGAMMA 5% vyúčtoval částku, kterou pro rozhodnou dobu stanovil Státní ústav pro kontrolu léčiv jako nejvyšší možnou za tento léčivý přípravek a o níž mu bylo známo, že ji jako maximální bude zdravotní pojišťovna ještě akceptovat, ačkoliv věděl, že tato cena je vyšší než cena, kterou byl oprávněn účtovat podle Smlouvy č. 7C39K003 o poskytování a úhradě zdravotní péče (pro diagnostickou péči), kterou s VZP ČR uzavřel dne 18. 12. 2007 na dobu sedmi let, a dle Smlouvy č. 5C39A090 a poskytování a úhradě hrazených služeb (pro ambulantní specializovanou péči), kterou s ní uzavřel dne 1. 9. 2015 pro dobu po 1. 1. 2016, a to včetně jejich dodatků, přičemž nedílnou součástí těchto smluv je podle jejich čl. XI, Ostatní ujednání, i příloha č. 3, a sice Metodika pro pořizování a předávání dokladů VZP ČR a Datové rozhraní VZP ČR, podle jejíhož bodu 2.3. jako poskytovatel zdravotních služeb byl po celé uvedené období oprávněn u tohoto léčivého přípravku zdravotních služeb byl po celé uvedené období oprávněn u tohoto léčivého přípravku zdravotní pojišťovně účtovat cenu, za kterou byl léčivý přípravek pořízen, nejvýše však do hodnoty maximální úhrady pojišťovnou, nebo za sjednanou úhradu, která však v daném případě sjednána nebyla, a tímto svým jednáním způsobil poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 497.118,48 Kč,

přičemž osobně pro účely vykázání a proplacení nákladů za nákup a aplikaci léčivého přípravku FLEBOGAMMA 5% vyhotovil veškeré potřebné podklady, včetně upravených údajů ohledně léčby 18 pacientů, kteří se v předmětné době tímto léčivem na pracovišti zdravotnického zařízení Hematologické a transfuzní oddělení T. léčili,

a celkem tak v souvislosti s léčivým přípravkem FLEBOGAMMA 5% způsobil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky celkovou škodu ve výši 9.440.768,41 Kč

b)

- VZP ČR vyúčtoval a od zdravotní pojišťovny obdržel peněžité plnění za nákup léčivého přípravku OCTANINE F 500 v počtu 1403 ks dávek a léčivého přípravku OCTANINE F 1000 v počtu 198 ks dávek, které však ve skutečnosti od svých dodavatelů nenakoupil, a tím způsobil poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši nejméně 8.610.915,81 Kč,

- ve vztahu k těmto nenakoupeným balením léčivého přípravku OCTANINEE F 500 [správně OCTANINE F 500] a OCTANINE F 1000 pak VZP ČR celkem 1601 krát neoprávněně vyúčtoval náklady na jeho neuskutečněnou aplikaci pojištěncům VZP ČR, čímž poškozené zdravotní pojišťovně způsobil škodu ve výši 274.435,27 Kč,

- za nákup léčivých přípravků OCTANINE F 500 a OCTANINE F 1000 vyúčtoval VZP ČR částky, které pro rozhodnou dobu stanovil Státní ústav pro kontrolu léčiv jako nejvyšší možné za tyto léčivé přípravky a o níž mu bylo známo, že ji jako maximální bude zdravotní pojišťovna ještě akceptovat, ačkoliv věděl, že tato cena, kterou byl oprávněn účtovat podle Smlouvy č. 7C39K003 o poskytování a úhradě zdravotní péče (pro diagnostickou péči), jíž s VZP ČR uzavřel dne 18. 12. 2007 na dobu sedmi let, a dle Smlouvy č. 5C39A090 o poskytování a úhradě hrazených služeb (pro ambulantní specializovanou péči), kterou s ní uzavřel dne 1. 9. 2015 pro dobu po 1. 1. 2016, a to včetně jejich dodatků, přičemž nedílnou součástí těchto smluv je podle jejich čl. XI, Ostatní ujednání, i příloha č. 3, a sice Metodika pro pořizování a předávání dokladů VZP ČR a Datové rozhraní VZP ČR, podle jejíhož bodu 2.3. jako poskytovatel zdravotních služeb byl oprávněn u uvedených léčivých přípravků zdravotní pojišťovně účtovat cenu, za kterou byl léčivý přípravek pořízen, nejvýše však do hodnoty maximální úhrady pojišťovnou, nebo za sjednanou úhradu, která však v daném případě sjednána nebyla, a tímto svým jednáním způsobil poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 1.594.280,48 Kč,

přičemž pro účely vykázání a proplacení nákladů za nákup a aplikaci léčivých přípravků OCTANINE F 500 a OCTANINE F 1000 osobně vyhotovil veškeré potřebné podklady, včetně upravených údajů ohledně léčby pacienta, který se v předmětné době tímto léčivem na pracovišti zdravotnického zařízení Hematologické a transfuzní oddělení T. léčil,

a tímto svým jednáním v souvislosti s léčivými přípravky OCTANINE F 500 a OCTANINE F 1000 způsobil poškozené zdravotní pojišťovně České republiky celkovou škodu ve výši 10.479.631,56 Kč,

celkem tak Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha, zastoupené regionální pobočkou pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, způsobil škodu v celkové výši 19.920.399,97 Kč.

2) V době od 30. 6. 2016 do 26. 9. 2016, jako osoba samostatně výdělečně činná, fyzická osoba K. D., IČ: XY, se sídlem XY, a jako poskytovatel zdravotních služeb na pracovišti zdravotnického zařízení s názvem Hematologické a transfuzní oddělení T., se sídlem XY, okr. XY, v úmyslu sám sebe obohatit a získat tak majetkový prospěch, zneužil svého postavení lékaře a za péči jednoho pacienta, na základě nepravdivých údajů, neoprávněně vyúčtoval Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha, celkem ve 14 případech dohromady 40 dávek léčivého přípravku OCTANINE F 1000 za částku, kterou pro rozhodnou dobu stanovil Státní ústav pro kontrolu léčiv za tento přípravek jako nejvyšší možnou, a o níž mu bylo známo, že ji jako maximální bude zdravotní pojišťovna ještě akceptovat, ačkoliv věděl, že tato cena je vyšší než cena, kterou byl zdravotní pojišťovně oprávněn účtovat podle Smlouvy č. 5C39A090 o poskytování a úhradě hrazených služeb (pro ambulantní specializovanou péči), kterou s ní uzavřel dne 1. 9. 2015 pro dobu po 1. 1. 2016, a to včetně jejích dodatků, přičemž nedílnou součástí této smlouvy je podle jejich Čl. XI, Ostatní ujednání, i příloha č. 3, a sice Metodika pro pořizování a předávání dokladů VZP ČR a Datové rozhraní VZP ČR, dle jejíhož bodu 2.3. byl jako poskytovatel zdravotních služeb oprávněn u uvedeného léčivého přípravku zdravotní pojišťovně účtovat cenu, za kterou byl pořízen, nejvýše však do hodnoty maximální úhrady pojišťovnou, nebo za sjednanou úhradu, která však v daném případě sjednána nebyla,

přičemž pro účely vykázání a proplacení nákladů za nákup léčiva OCTANINE F 1000 osobně vyhotovil veškeré potřebné podklady týkající se léčby pacienta, který se v předmětné době tímto léčivem na pracovišti zdravotnického zařízení Hematologické a transfuzní oddělení T. léčil,

čímž způsobil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha, zastoupené regionální pobočkou pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, škodu ve výši 118.955,60 Kč.

Za uvedené trestné činy uložil Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši po 4 000 Kč, tedy celkem 2 000 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pro případ, že by obviněným ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce 12 měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha, částku 12 246 822,20 Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 9 T 13/2017, podali obviněný a státní zástupkyně odvolání. Odvolání státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu. Odvolání obviněného směřovalo do výroků o vině, trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 12 To 84/2017 tak, že z podnětu podaného odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu trestným činem způsobenou a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněnému při nedotčených výrocích o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jakož i při nedotčených výrocích o uloženém úhrnném trestu odnětí svobody a trestu peněžitém, uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha 3, způsobenou majetkovou škodu ve výši 11 880 781,11 Kč. Odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 12 To 84/2017, podal obviněný dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. směřující do výroků o vině, trestu a výroku o náhradě škody v adhezním řízení.

Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítá, že v rozhodnutí soudu II. stupně chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání proti výroku a vině a výroku o trestu.

Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že výrok o náhradě škody, tak jak byl učiněn soudy I. a II. stupně, vychází z nedostatečných zjištění, v důsledku čehož došlo k právně chybným výrokům o vině a uloženém trestu, a tím k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Následně rozvádí, jaké částky měl podle rozhodnutí soudů nižších stupňů vyúčtovat neoprávněně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, s tím, že měl jednat úmyslně a měl způsobit škodu ve výši 20.039.355,56 Kč.

Dovolatel namítá, že vyčíslenou škodu nepovažuje za správnou, na což poukázal ve své výpovědi v rámci hlavního líčení. Zdůrazňuje, že proto navrhoval provedení dalšího dokazování, zejména zpracování znaleckého posudku k oprávněnosti výše škody, což nebylo prvostupňovým soudem akceptováno. Druhostupňový soud pouze přiznanou náhradu škody snížil o částku zaplacenou po vynesení rozsudku soudu I. stupně, avšak o další platby provedené před doručením obžaloby vzniklou náhradu škody neponížil a pouze odkázal na § 1933 občanského zákoníku a dvěma platbami se vůbec nezaobíral (částka 4.200.000 Kč a 600.000 Kč).

Obviněný dále rozděluje skutky na dvě části, a to případy, kdy se podvodu skutečně dopustil (účtoval přípravky, které nenakoupil a případnou lékařskou péči) a naopak, kdy se podvodného jednání nedopustil (týkající se jiné metodiky vyúčtování přípravků). Opakovaně připomíná, že má zájem uhradit veškeré položky skutkově skutečně zakládající zločin podvodu a jednat s poškozeným o úhradě těch položek, které sice zločin podvodu nezakládají, ale nárok poškozeného na jejich vrácení by byl odůvodněn. Ve vztahu ke škodě vzniklé aplikováním léčiva FLEBOGAMMA 5 % (obviněný v celém dovolání používá název FLEGOBAMA, ačkoliv se jednalo o léčivo s názvem FLEBOGAMMA), které nebylo nakoupeno, uvádí, že mu není známo, z jakých údajů policejní orgán vycházel, když si nevyžádal karty pacientů, z nichž mohl získat relevantní údaje, nýbrž vycházel pouze z faktur, které přijal on jako obviněný a z faktur VZP vyúčtovaných, přičemž bylo opomenuto, že nakupoval od dvou dodavatelů a péči pacientům věnoval i v případech, když lék nebyl pacientům aplikován nebo pouze v menším množství.

Ve vztahu k zúčtování léčiv FLEBOGAMMA 5%, OCTANINE F 500 a OCTANINE F 1000 (obviněný v celém dovolání používá názvy OCCITANINE, ačkoliv se jednalo o léčiva s názvem OCTANINE) uvádí, že léčivo se zadává číselným kódem do direktivně zadaného software. V případě, že VZP změní částku za jednotku před koncem měsíce, přepočítají se zadané údaje automaticky za celý měsíc bez ohledu na prvotní zadání. Jednání VZP s ohledem na zveřejňování číselníku je zcela netransparentní vydávají-li se se zpětnou platností. Obviněný je pouze uživatelem programu, nikoliv jeho tvůrcem. Nadto obviněný zdůrazňuje, ze zúčtování zasílané VZP je pojišťovnou ověřováno. Nemohl tedy nijak ovlivnit to, zda je účtována správná cena poškozené zdravotní pojišťovně.

Dále zpochybňuje aplikaci ustanovení § 1993 občanského zákoníku soudy nižších stupňů, neboť nebyl dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu, navíc soud má o existenci takového dluhu pochybnost. Zdůrazňuje, že podmínkou použití tohoto ustanovení je skutečnost, že dlužník je dlužen skutečně z několika závazků. Poukazuje na závěr odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, kdy vyplynulo, že poškozená se svým postupem bezdůvodně obohatila, pokud předepsala k úhradě i vrácení plnění za oprávněně realizované a zúčtované úkony. V tomto směru namítá, že chtěl uhradit jen existující závazky, nikoliv plnit něco co nedluží, takže poškozená společnost se neoprávněně obohatila, pokud mu připsala k úhradě vrácení plnění za oprávněně realizované a správně vyúčtované náklady, jak naznačil soud prvního stupně.

Obviněný dále vyjadřuje přesvědčení, že oprávněné pohledávky poškozené již v plném rozsahu vyrovnal a platba ve výši 2 000 000 Kč realizovaná po vynesení rozsudku odvolacího soudu mohla být nad oprávněný rozsah, byť podle existujícího exekučního titulu. Poukazuje na skutečnost, že v současné době je veden spor u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 408/2018 pro vrácení částky 7 339 846,42 Kč po poškozené zdravotní pojišťovně. Ohledně agendy výkaznictví uvádí, že do konce června 2009 tuto agendu spravovali manželé V., kteří byli navrhováni jako svědci, avšak jeho návrhu nebylo soudy vyhověno. Za chyby ve výkaznictví mohou tito nevyslechnutí svědci.

Rovněž namítá, že nebylo soudy vzato v úvahu, že léčebná péče byla poskytována i jeho zaměstnankyní V. V této souvislosti upozorňuje i na výpověď revizní lékařky K. Opětovně konstatuje, že není možné, aby si poškozená sama spočetla výši škody, a je-li škoda zpochybňována, měla být posouzena znaleckým posudkem. Dále namítá, že nebyly realizovány další navržené důkazy, a to výslech A. S., ustanovení znalců z oborů účetnictví, daňové evidence skladového hospodářství, zdravotnictví, IT programů, výpočetní techniky apod., a tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I. rozsudku Vrchního sodu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 12 To 84/2017 a v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 9 T 13/2017 a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení a vydání nového rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené rovněž požádal podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno a pokud by výkon trestu již probíhal, tak i přerušení výkonu trestu.

Své dovolání obviněný v dovolací lhůtě doplnil dodatkem k dovolání ze dne 20. 8. 2018. Zdůrazňuje, že důvody dovolání spatřuje v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěnými prvostupňového soudu a provedenými důkazy a v důsledku toho i v nesprávném právním posouzení skutku. K přiznání viny za skutky kladené mu za vinu uvádí, že se přiznal jen zčásti. Zároveň opakovaně uvádí, že v období 2012 až 2014 pro účely vykazování proplácení nákladů sice vyhotovoval podklady pro zdravotní pojišťovnu, ale že až do konce června 2009 agendu výkaznictví zajišťovali manželé V. Z pohledu zásady in dubio pro reo skutková zjištění soudů ohledně podvodného jednání ve vztahu k poškozené od 29. 10. 2007 do konce roku 2012 a od konce roku 2014 do 29. 6. 2016 nevyplývají z žádného z provedených důkazů. Rovněž se vyjadřuje k zásadě iura novit curia, kdy soud se nesmí povýšit na odborníka a arbitra v oblastech příslušející odbornému znaleckému posouzení, neboť oba soudy nižší instance konstatovaly, že jako osoba samostatně výdělečně činná v úmyslu sám sebe obohatit neoprávněně navýšil zúčtování ve vztahu k poškozené o částky v celkové výši 20 039 366,57 Kč, když se ovšem jedná o pouhou hypotézu bez provedení právně relevantního důkazu, když se soudy opírají o vyúčtování poškozeného subjektu. Konstatování extrémního nesouladu je i vadou právní. Rovněž namítá, že se nedopustil zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když vinu přiznal pouze za období mezi lety 2012 a 2014 a ve zbytku nebylo provedeno relevantní dokazování. Nesouhlasí tedy s uznáním viny ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť toto doloženo nebylo a soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem podle § 41 písm. j) a o) tr. zákoníku. Namítá, že i v případě konstatování jeho viny za období od roku 2012 do 2014, byly dány důvody pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jak navrhoval jeho obhájce v závěrečné řeči.

V rovině skutkové posléze poukazuje na svoji vůli s poškozenou zdravotní pojišťovnou řešit zjištěné chyby ve výkaznictví ještě před zahájením trestního stíhání a z její strany neumožnění provedení smírčího řízení. Opětovně poukázal na skutečnost výkonu léčebné péče V. a výpověď revizní lékařky K. a nemožnost spočtení škody samotnou poškozenou.

Extrémní rozpor spatřuje i v zúčtování léčiv FLEBOGAMMA 5%, OCTANINE F 500 a OCTANINE F 1000, když opakuje tvrzení z podaného dovolání ohledně principu přepočtu změněné ceny VZP za jednotku samotným softwarem na konci měsíce za celý měsíc a upozorňuje, že nařízení státního ústavu pro kontrolu léčiv ohledně léčiva FLEBOGAMMA platné od 1. 2. 2010 nevyšlo v žádné vyhlášce ani sbírce zákonů, ani nebyl upozorněn validovaným systémem VZP. K smlouvě s VZP uvádí, že v roce 2016 byl nesmluvním partnerem VZP a smlouva s datem srpna 2015 byla antedatována. Soudy při hodnocení tohoto vycházely pouze z výpovědi zaměstnance VZP B., což dle jeho názoru není správné a chybí odborné posouzení soudním znalcem jako osobou nezávislou.

Rovněž namítá, že soudy nevyvodily žádné právní důsledky z odmítnuté léčby P. N. poškozenou zdravotní pojišťovnou v rozsahu 10 600 000 Kč, když vzniklá škoda šla na jeho účet a nebylo mu za ni ničeho uhrazeno. Vzhledem k uvedenému posléze rozebírá rozdíly mezi lékařem předepisujícím léky k vyzvednutí v lékárně a jím, v čemž spatřuje nejzásadnější rozdíl v tom, že on musel za léky nejdříve zaplatit a pak je vyúčtovat a tím vznikla škoda především na jeho straně (výslovná citace).

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 1 NZO 888/2018 (tedy před koncem dovolací lhůty obviněného), nejprve shrnul průběh trestního řízení a uvedl, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění, včetně shrnutí obsahu dodatku dovolání obviněného ze dne 20. 8. 2018. Uvádí, že ve vztahu k námitce obviněného stran chybějícího výroku o odvolání obviněného podaného proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu I. stupně v rozsudku soudu II. stupně, není tato námitka důvodná, neboť v tomto rozsudku vrchního soudu žádný výrok nechybí či není neúplný. Z úpravy odvolacího řízení totiž vyplývá, že odvolací soud buď odvolání odmítne, zamítne anebo je shledá, byť zčásti důvodným a pak zruší rozsudek pouze v této části. Právní úprava tedy nepředvídá, že by v případě částečně důvodného jednoho opravného prostředku bylo vydáváno částečně vyhovující a částečně zamítavé rozhodnutí. Zamítnout či odmítnout lze odvolání pouze jako celek. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s trestním řádem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není ve věci dán.

K námitkám obviněného stran nedostatečných skutkových zjištění soudů uvádí, že takovéto námitky mohou být použity v rámci dovolání pouze v případě extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tedy zejména v případech, když zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, když zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení či když zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Dovoláním se jinak nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy I. a II. stupně, ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování či hodnocení důkazů. Státní zástupce následně uvádí, že v daném případě extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem není dán.

Státní zástupce následně konstatuje, že obviněný v dovolání do značné míry opakuje námitky, které uplatnil v předchozích řízeních. Vyjadřuje přesvědčení, že s těmito námitkami obviněného se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem zabýval už soud odvolací a vypořádal se s nimi. K určení výše způsobené škody uvádí, že již soud I. stupně se touto otázkou podrobně zabýval a uvedl, z čeho a proč vycházel, s čímž se ztotožnil i soud II. stupně shodně jako s důvody, proč soud I. stupně neprovedl další důkazy navrhované obviněným. Podle názoru státního zástupce nebyla výše náhrady škody uložená obviněnému k zaplacení poškozené zdravotní pojišťovně určena v rozporu se zákonem. Oba soudy se otázkou jednotlivých plateb obviněného poškozené společnosti podrobně zabývaly. Zdůraznil i skutečnost, že po vynesení rozsudku soudem II. stupně zaslal obviněný poškozené společnosti další 2 mil. Kč, přestože veškeré své pohledávky vůči poškozené považoval za splacené, což je nepochopitelné, pokud své závazky považoval za vyrovnané.

K námitce obviněného ohledně nedostatku úmyslu ve vztahu k chybnému zaúčtování léku poškozené společnosti, státní zástupce konstatuje, že obviněný musel velmi dobře znát cenu nakupovaných léčiv, ale i to, že zdravotní pojišťovna proplácí skutečně realizovanou lékařskou péči včetně proplacení ordinovaných léků v ceně nákladů, nikoliv jeho zisk z těchto léčiv. Nadto dodal, že soudy se dostatečně zabývaly otázkou úmyslného zavinění obviněného jak ve vztahu k účtování nenakoupených léků, tak ve vztahu k účtování nejvyšších možných cen na místo cen pořizovacích. Obviněný se snažil navýšit příjmy své lékařské praxe v řádech milionů Kč ročně, neboť další jím poskytovaná léčiva byla jinak jen v řádu několika set tisíc Kč ročně, a takto konal i po zahájení trestního stíhání, takže již není možné hovořit o nějakém „omylu“, nedbalosti či o neznalosti příslušné metodiky.

K trestu odnětí svobody uvádí, že byl obviněnému uložen při dolní hranici zákonné trestní sazby a soud I. stupně při jeho ukládání řádně zhodnotil okolnosti přitěžující i polehčující. Soud II. stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč není možné u obviněného uvažovat o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný netvrdí a tento není ve věci zjevně naplněn.

V závěru vyjádření navrhl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Obviněný následně ve své dovolací lhůtě dovolání doplnil o další dodatek k dovolání ze dne 27. 9. 2018, v němž nad rámec již uvedeného doplňuje, že důkazy proti jeho osobě nebyly založené na skutečně racionálních podkladech a do jisté míry se jednalo pouze o úvahy soudů na základě vyjádření poškozené zdravotní pojišťovny, a nikoliv řádně vypracovaného znaleckého posudku. Opětovně v rámci dovolacího řízení odkázal na podanou žalobu vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ze dne 10. 7. 2018 a nově na auditorskou zprávu od společnosti AA Tax-Audit s. r. o., kterou obdržel 17. 8. 2018 a jež vychází z jím poskytnutých dodacích listů, kdy nezávislý auditor vycházel z cen nákupních nikoliv cen číselníkových jako obviněný. Auditorskou zprávou dokládá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy dokládající chybný výrok rozsudku o vině a náhradě škody.

Na základě dodatku k dovolání obviněného ze dne 27. 9. 2018 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství doplnil své vyjádření ještě vyjádřením ze dne 9. 10. 2018 pod sp. zn. 1 NZO 888/2018 tak, že výše škody je dostatečně zadokumentována listinnými důkazy, kdy není důvod zpochybňovat předchozí skutková zjištění soudů, co se týče výše způsobené škody, když i sám obviněný uvádí, že auditor neměl potřebný spisový materiál. Státní zástupce setrval na předchozím stanovisku o odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V průběhu lhůty pro podání dovolání obviněný opětovně doplnil podané dovolání o dodatek k dovolání ze dne 10. 10. 2018. Poukazuje na žádost podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno a v případě výkonu trestu o jeho přerušení. Poukazuje na adhezní řízení a prováděnou exekuci soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, se sídlem Klatovy, Za Beránkem 836, 339 01 pod sp. zn. 120 EX 11511/18. Uvádí, které movité a nemovité věci byly vydanými exekučními příkazy postiženy. Konstatuje, že hodnota zajištěných nemovitostí zhruba dvanáctkrát převyšuje pravomocně přiznanou náhradu škody poškozené, což je důvodem pro návrh na zastavení, byť částečné, exekuce. K uhrazené škodě uvádí, že před doručením obžaloby, nahradil škodu v celkové výši 15 132 379,78 Kč a následně cituje revizní zprávu nezávislého auditora, z níž vyplývá chybnost výroku soudu I. stupně, a podanou žalobu. Na závěr požaduje odložení výkonu rozhodnutí Nejvyšším soudem. Domnívá se, že pouze správné a spravedlivé posouzení může být opravným podkladem pro exekuci v případě, že by svou uloženou povinnost i poté nesplnil.

Dne 22. 11. 2018 podal obviněný repliku k vyjádření státního zástupce, ve které konstatuje, že státní zástupce nevyvodil patřičné důsledky z podaných dovolacích námitek. Namítá, že soud II. stupně se musí vypořádat s odvoláním ve výrokové části (nelze odvolání státní zástupkyně zamítnout a na základě odvolání obviněného jen změnit výrok o náhradě škody). Opětovně se ohrazuje k nedostatečným zjištěním týkajícím se výroku o náhradě škody a shrnuje vyjádření soudů i státního zástupce k této otázce. Upozorňuje na provedené platby ze dnů 13. 7. 2017 a 20. 8. 2017, kterými se soudy nezaobíraly. Uvádí, že za situace, kdy ví, že se určitého podvodného jednání dopustil, nikoliv však v rozsahu kladeném mu za vinu, hradil platby raději ve větším rozsahu, než za jakou újmu poškozené společnosti odpovídá. Poukazuje na prohlášenou exekuci vedenou pro pohledávku ve výši 9 654 343,20 Kč soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy pod sp. zn. 120 EX 11511/18, když na základě výzvy soudního exekutora s pomocí přátel a obchodních partnerů dne 8. 10. 2018 uhradil 10 331 601,90 Kč (vymáhaná pohledávka a 50 % účtované odměny) a následně dne 19. 11. 2018 došlo ke zrušení exekuce. Za daného stavu uhradil poškozené společnosti náhradu stanovenou soudem II. stupně a navíc 15 132 379,78 Kč a 4 800 000 Kč, což nebylo nalézacími soudy zhodnoceno (obviněný měl zřejmě na mysli soudy nižší instance). Opětovně poukazuje na žalobu o částku 7 339 846,42 Kč, vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 3. Upozorňuje opět na nutnost rozdělení položek na škodu nespornou, dílčí spornou a zároveň na extrémně nesprávné skutkové zjištění nemající oporu v provedeném dokazování. Pokud soudy dospěly k závěru, že platbami shodujícími se s realizovanými předpisy nesnižoval své závazky, které byly důvodem pro podání obžaloby, namítá nesprávnost tohoto právního hodnocení. Namítá bezdůvodné obohacení poškozené společnosti vrácením plnění za oprávněně realizované a správně zúčtované úkony a chybnou aplikaci § 1993 občanského zákoníku, jakož i na své poškození v právu na spravedlivý proces neprovedením navrhovaných důkazů. Trvá na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný reagoval i na dodatek vyjádření státního zástupce ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. 1 NZO 888/2018 k jeho dovolání replikou ze dne 23. 11. 2018, v níž oponuje závěru státního zástupce o dostatečném zdokumentování výše škody listinnými důkazy. Odkazuje na revizní zprávu nezávislého auditora, jenž vypovídá o chybnosti výroku soudu I. stupně, a konstatuje, že nezávislý auditor nemohl dostat faktury, které se nacházely u orgánů činných v trestním řízení, a proto vycházel z poskytnutých dodacích listů. Navrhuje, aby závěrům auditorské zprávy na základě rozpisů č. 1, 2, 3 byla přiznána právní relevance, neboť tato zpráva potvrzuje porušení práva na spravedlivý proces. Trvá na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podáním ze dne 29. 11. 2018 pak obviněný opětovně zrekapituloval dovolací důvody a tyto rozvedl.

Na základě zaslané rekapitulace dovolacích důvodů připojil dne 17. 12. 2018 obviněný sdělení adresované Nejvyššímu soudu o podané žádosti o obnovu řízení Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 8. 2018 a uplatněném extrémním rozporu a přiložil doplnění návrhu na obnovu řízení ze dne 17. 12. 2018.

Obviněný následně po uplynutí lhůty k podání dovolání prostřednictvím svého obhájce doplnil své dovolání, sdělením ze dne 20. 12. 2018, ve kterém konkrétně uvádí, že bylo zjištěno jeho externí účetní I., že některá škoda vzniklá trestnou činností byla uhrazena duplicitně. Následně rozvádí jednotlivé učiněné platby, když od doby vynesení rozsudku soudu I. stupně do vynesení rozsudku soudu II. stupně bylo uhrazeno 717 528,63 Kč, nikoliv pouze 366 041,09 Kč. Celkový rozdíl ve výši újmy poškozené spatřuje v částce 7 339 846,31 Kč v souladu se základní dovolací námitkou extrémního rozporu. Opět konstatuje porušení práva na spravedlivý proces neprovedením jím navrhovaných důkazů (zejména znalecký posudek).

Stanoviskem k dodatku k vyjádření státního zástupce obviněný dne 23. 1. 2019 reaguje na dodatek státního zástupce k jeho dovolání tak, že byť nezávislý auditor neměl kompletní spisový materiál, upozorňuje na chybné skutkové závěry a opakuje závěry z předchozích podání ohledně náhrady škody poškozené. Nadto dodává, že daňové asistence jeho obhájce Ř. bylo I. sděleno, že v době kdy poškozená začala vykonávat revisi v rámci poskytnutých úkonů (před zahájením trestního stíhání) neuznané výkony odúčtovala z výnosů a snižovala o ně základ daně z příjmů fyzických osob. I. dospěla k závěru, že některé platby byly uhrazeny duplicitně. K tomuto ještě dodává, že ačkoliv okresní správa sociálního zabezpečení několikrát žádala poškozenou o zaslání revizních zpráv, aby je mohla vyhodnotit a postupovat podle nich, nikdy jí nebylo vyhověno obdobně jako obhájci. Ze všech uvedených důvodů se obviněný domnívá, že poškozená s vědomím jím neoprávněně zúčtování některých přípravků zneužila tohoto a předložila chybné výstupy, z nichž poté orgány činné v trestním řízení vycházely jako z výstupů správných. Na závěr uvádí, že by mělo být postupováno v souladu s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obhájce obviněného zaslal Nejvyššímu soudu dne 4. 2. 2019 vyjádření, v němž připomíná, že obviněný jako někdejší primář transfuzního oddělení nemocnice v T. je vysoce profesně erudován a svou lékařskou odbornou pomocí zachránil život více pacientům. Zmiňuje zamítnutí návrhu státního zástupce na zákaz činnosti obviněného, jakož i odvolání státní zástupkyně v projednávané věci. Upozorňuje, že neprodleným nařízením výkonu trestu bylo obviněnému znemožněno dostát povinnosti lékaře související s ukončením zdravotnické činnosti a předání veškeré dokumentace Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odboru zdravotnictví, oddělení zdravotní správy. Z důvodu ztráty bezúhonnosti podle § 16 odst. 1 písm. c) byla rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru zdravotnictví, oddělení zdravotní správy, č. j. KUJCK 134643/2018/OSVZ ze dne 1. 11. 2018 zrušena registrace obviněného pod č. XY, č. j. XY ze dne 1. 10. 1992. Odvolání obviněného bylo odmítnuto rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 94/2019-2/PRO ze dne 3. 1. 2019 a napadené rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje bylo potvrzeno. Posléze se obhájce obviněného vyjadřuje k vedení zdravotnické dokumentace. Upozorňuje rovněž na pokročilý věk obviněného (65 let) a prodělanou operaci před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, zhodnocuje zdravotní stav obviněného v současné době a polemizuje nad adekvátností uloženého trestu. Věří, že bude k jeho sdělení lidsky přihlédnuto.

Nejvyššímu soudu byly rovněž soudem II. stupně zaslány opakované žádosti obviněného o odklad výkonu trestu a žádosti o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů a potřebou ukončení obviněného své činnosti lékaře.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Nicméně na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. je možné pouze po dobu dovolací lhůty. Rozsah, v kterém je rozhodnutí dovoláním napadáno, se týká toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho část. Tento rozsah pak může být zúžen, nebo naopak rozšířen. Pokud jde o změnu důvodů dovolání, dovolatel je oprávněn nahradit stávající důvod nebo některý z nich jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. I po dodatečných modifikacích dovolání podle § 265f odst. 2 musí zůstat zachovány obligatorní obsahové náležitosti dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Změny dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. je dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle § 265e tr. ř. Změny provedené poté jsou bez jakéhokoli právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. S ohledem na uvedené, Nejvyšší soud nemůže přihlížet k podáním podaným obhájcem po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání dovolání, tj. po datu 16. 10. 2018.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V jeho rámci lze namítat, že rozhodnutí neobsahuje určitý výrok jako celek anebo některou jeho podstatnou náležitost, ačkoliv by podle zákona měla být ve výrokové části zahrnuta.

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Obviněný konkrétně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v existenci extrémního rozporu, v neprovedení všech požadovaných důkazů, v chybně stanovené výši škody i uznání viny přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v chybném výroku o povinnosti k náhradě škody. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že nebyla zamítnuta ta část jeho odvolání, v níž se rozsudek soudu I. stupně nerušil.

Ve vztahu k argumentaci týkající se naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uvést následující. Právně relevantním způsobem obviněný uplatnil námitku týkající se výroku o náhradě škody poškozené společnosti, když obviněný zpochybňuje způsob aplikace ustanovení § 330 odst. 1 obchodního zákoníku (do konce roku 2013) a ustanovení § 1933 občanského zákoníku (od 1. 1. 2014), tedy aplikaci jiného hmotněprávního předpisu. Ve vztahu k zbývající argumentaci je nutno uvést, že obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem I. a II. stupně, když zpochybňuje jejich skutkové závěry. Takto uplatněnou dovolací argumentací obviněný fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale toliko proti způsobu hodnocení důkazů. Proto takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přesto z pohledu jednotlivých námitek, které sice nenaplňují zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z pohledu práva na spravedlivý proces, jehož porušení je ze strany obviněného namítáno, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů. V tomto směru je třeba konstatovat, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Přes tento naznačený závěr je třeba zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Obecně platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Současně je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Z pohledu těchto naznačených závěrů je třeba konstatovat, že konkrétně uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný totiž ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudem I. a II. stupně, když v podstatě předestírá vlastní verzi události, pro něho příznivější. Na podkladě této vlastní verze pak shledává, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nemají oporu v provedených důkazech a že tedy nebylo prokázáno, že se dopustil uvedené trestné činnosti v rozsahu, jakým byl uznán vinným. Jak již bylo naznačeno, obviněný takto zvolenou dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Obviněný v podstatě nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zvolených trestných činů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přes shora formulované závěry považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud I. stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 5-21 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním ztotožnil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když odmítl námitky obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatnil obviněný v rámci podaného dovolání. Své úvahy i řádně rozvedl z pohledu skutečností, které vyplývají z provedených důkazů, takže se s námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, řádně vypořádal (viz str. 7-8, bod 10. – 15. rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto shledal, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, přičemž své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

Jinak řečeno, soud I. stupně své skutkové závěry opírá o komplexní hodnocení všech provedených důkazů, tyto nehodnotí izolovaně, nýbrž v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, se kterým se zcela ztotožňuje, když tento soud velmi podrobně odůvodňuje, jaké skutečnosti z provedených důkazů vyplývají. Nad rámec tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný zpochybňuje množství neoprávněně vyúčtovaného léčiva FLEBOGAMMA 5%, které mu nebylo dodáno a které následně vyúčtoval zdravotní pojišťovně [skutek 1. a)], když obviněný namítá, že nebylo vzato v úvahu, že tento lék odebíral od dvou dodavatelů, tak je třeba uvést, že tvrzení obviněného nemá oporu v provedených důkazech. Ze spisového materiálu je totiž nepochybné, že ve věci byly vyslechnuty zástupkyně společností, které měly předmětný lék firmě obviněného dodávat (firma JS Sano a Grifols), přičemž došlo k předložení faktur na tyto dodávky, takže soudu prvního stupně bylo známo, že dodávky léků měly realizovat dvě firmy a touto obhajobou se zabýval. Ohledně další námitky obviněného týkající se toho, že se pacientům věnoval vždy, i když snad lék aplikován nebyl, je třeba uvést, že pokud obviněný neměl uvedené léky k dispozici, tedy tyto nenakoupil, nemohl oprávněně účtovat náklady za jejich aplikaci, když tyto náklady, které požadoval po zdravotní pojišťovně, souvisely právě s aplikací těchto léků. Pokud tedy obviněný požadoval po zdravotní pojišťovně náklady za aplikaci tohoto léku, uváděl ji v omyl, když poskytnutí těchto náhrad bylo vázáno na skutečnost, že lék FLEBOGAMMA 5% byl pacientům poskytnut a jednalo se o odměnu za lékařský úkon vázaný přímo k aplikaci tohoto léku, nikoliv snad provedení nějakého jiného blíže nespecifikovaného vyšetření (viz tvrzení obviněného). Skutečnost, že lékařskou péči měla poskytovat i V. je pro posouzení věci nerozhodná. V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že léky, které fakticky nebyly do zařízení obviněného dodány, tedy toto zařízení je nemělo k dispozici, a tudíž nemohly být pacientům aplikovány, neoprávněně následně zdravotní pojišťovně vyúčtoval včetně jejich aplikace právě obviněný, který také záměrně účtoval nesprávnou cenu, jak vyplývá z provedeného dokazování. Proto lze uzavřít, že shora uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný dále shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly všechny jím požadované důkazy. Obviněný následně z neprovedení všech jím požadovaných důkazů dovozuje existenci extrémního nesouladu mezi dosud zjištěnými skutkovými zjištěními a skutkovými zjištěními, které bylo možno na podkladě dalších požadovaných důkazů učinit. Obecně lze ohledně otázky rozsahu požadovaného dokazování v trestním řízení uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců.

Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, jak již bylo naznačeno, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

Byť se obviněný výslovně nezmiňuje o tzv. opomenutých důkazech, je třeba mít za to, že obviněný existenci těchto tzv. opomenutých důkazů fakticky dovozuje. K použité argumentaci je možno konstatovat následující. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „[Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal]“. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).

Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).

Obviněný konkrétně namítá, že soudy nižších stupňů nenechaly vypracovat znalecký posudek ohledně výše způsobené škody a nevyslechnuly všechny navrhované svědky (zejména manžely V.). Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že oba soudy, jak soud I. stupně, tak soud II. stupně, reagovaly na důkazní návrhy obhajoby. Soud I. stupně v rozsudku velmi podrobně rozvedl, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést další navrhované důkazy obhajoby (viz str. 19-20 rozsudku soudu I. stupně), když neprovedení těchto důkazů odůvodnil jejich nadbytečností z pohledu požadavků na zjištění takového skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle § 2 odst. 6 tr. ř. Především řádně odůvodnil nadbytečnost znaleckého posudku pro určení výše způsobené škody, když uvedl, na základě jakých důkazů dospěl k přesvědčivému závěru o výši způsobené škody (str. 17 rozsudku). Rovněž řádně zdůvodnil nadbytečnost slyšení dalších navrhovaných svědků (A. S., J. R., V. V., manželé V.). I soud II. stupně neprovedení dalších požadovaných důkazů řádně odůvodnil, když odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně (viz str. 7-8, bod 12. rozsudku soudu druhého stupně). Současně je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů, zejména soud I. stupně, své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, kdy vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil. Je třeba zdůraznit, že smyslem dokazování není provést každý důkaz, který strany navrhnou, ale zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Této povinnosti soudy nižších stupňů dostály.

Ohledně námitky obviněného, že se nedopustil trestného činu podvodu v případech nesprávného vyúčtování léku zdravotní pojišťovně, když nevyúčtoval nákupní cenu, nýbrž nejvyšší částku stanovenou Státním ústavem pro kontrolu léčiv, je třeba konstatovat, že navenek by se mohlo jevit, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zavinění ve formě úmyslu se vztahuje k subjektivní stránce, která se týká předpokladů trestní odpovědnosti fyzické osoby. Přesto vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný jen fakticky zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů, konkrétně závěry soudů ohledně úmyslu obviněného záměrně vyúčtovat nesprávnou cenu předmětných léčiv. Takto formulované námitky mají procesní charakter a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je možno zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný ve vztahu k námitce účtování jednotlivých léčiv v rámci zadávání do daného softwaru uvádí, že se částka za jednotku léku před koncem měsíce sama přepočítala bez ohledu na prvotní zadání. Toto tvrzení obviněného bylo soudy nižších stupňů vyvráceno na základě provedených důkazů. Ze zprávy společnosti S. ohledně počítačového programu UNIS, který obviněný používal mimo jiné i při zadávání cen nakupovaných prostředků, vyplývá, že program je schopen aktualizace vzhledem ke změnám v úhradách péče o pacienty ze strany zdravotních pojišťoven a automaticky v daném okamžiku nabízí pojišťovnou nejvyšší akceptovatelnou cenu přípravku. Nicméně tuto cenu lze bez větších obtíží přepsat na hodnotu nákupu takového přípravku přesně tak, jak bylo smluvně dohodnuto mezi obviněným a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou prostřednictvím příslušných smluv. Proto za zcela nerelevantní je třeba považovat tvrzení obviněného, že cena se v počítačovém programu zadávala automaticky sama a že to nemohl nijak ovlivnit, neboť toto tvrzení bylo provedenými důkazy vyvráceno. Obviněný měl podle Metodiky pro pořizování a předávání dokladů, jež tvořila přílohu č. 3 uzavřených smluv, účtovat cenu pořizovací, tj. ve výši, v níž léčiva nakoupil, což mu muselo být jako dlouhodobému partnerovi Všeobecné zdravotní pojišťovny známo. Jestliže obviněný účtoval léčiva za nejvyšší možnou cenu, jakou mu zdravotní pojišťovna proplatí, nikoliv za cenu nákupní, nelze vinu přisuzovat softwaru nebo, jak obviněný opakovaně uvedl, jiným osobám (manželé V., V.). Zavinění ve vztahu k úmyslnému účtování nesprávné ceny léčiv za jednotku obviněným bylo bez pochybností pro