4 Tdo 1591/2018

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2019 o dovoláních, které podali obvinění J. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Pankrác a V. M. O., nar. XY v XY, státní příslušník Rumunska, trvale bytem XY, naposledy v České republice hlášen XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 To 28/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 2/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. O. odmítá.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 45 T 2/2017, byl obviněný J. M. společně se spoluobviněným R. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem I.)] a obviněný J. M. zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem II.)]. Obviněný V. M. O. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [správně zločinu, skutek I.)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

Obžalovaný R. S. v přesně nezjištěné době počátkem měsíce března 2016, s úmyslem vyřešit ve svůj prospěch občanskoprávní spor s poškozeným R. E., nar. XY o zaplacení částky 1.450.000 Eur s příslušenstvím, požádal obžalovaného J. M. o zajištění osoby, která by mu pomohla, za užití blíže nespecifikovaného násilí, které by mohlo vést až k příp. fyzické likvidaci poškozeného R. E., či pohrůžky násilí vůči poškozenému a jeho rodinným příslušníkům, získat od poškozeného originál Smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi obžal. S., společností Vasa Invest s.r.o. a poškozeným E. ze dne 25. 2. 2014 a současně jej donutit, aby uzavřel ve lhůtě do 1 měsíce s obžal. S. Dohodu o narovnání, kterou podepíše před notářem, v níž se zřekne všech majetkových nároků vůči obžalovanému S. a spol. Vasa Invest, s.r.o., vyplývající z uvedené Smlouvy o smlouvě budoucí a poté, co obžalovaný J. M. zajistil osobu, která by dle jeho názoru byla schopna toto zařídit, občana Rumunska, obžalovaného V. M. O., který vystupoval jako bezpečnostní expert s kontakty na bezpečnostní složky Ruské federace a dalších zemí, se všichni obžalovaní společně sešli na schůzce v blíže neztotožněné restauraci v Praze 5 – Zbraslavi, kde jej S. seznámil se svými požadavky a současně mu předal připravenou písemnou „Dohodu o narovnání“ mezi R. E. jako věřitelem a obžalovaným S. a společností VASA INVEST, s.r.o., jako dlužníky, a k jejímuž podpisu měl být poškozený E. donucen a listiny označené jako „Memorandum, základní zpráva“, které obsahovaly výsledky sledování a šetření k osobě poškozeného R. E. včetně jeho bydliště a rodinných příslušníků a poté, co obžalovaný V. M. O. souhlasil s požadavkem obžal. S. a předstíral, s úmyslem získat pro sebe od S. finanční prostředky, že je schopen zajistit osoby, které „přesvědčí“ poškozeného E. podepsat uvedenou dohodu před rumunským notářem, kterého sám obstará, seznámil obžal. S. s tím, že celá věc bude něco stát, přičemž žádal okamžitou úhradu částky 60.000,- Eur a další peníze ve výši celkem 8 mil. Kč zaplatit po realizaci prostřednictvím účtu vedeném na blíže nezjištěném ostrově, a takto vylákanou částku ve výši ekvivalentu 60.000 Eur, v českých korunách, tj. cca 1.622.100 Kč, mu obžalovaný S. ještě téhož dne v odpoledních hodinách při schůzce na stejném místě, opětovně za přítomnosti všech obžalovaných, předal bez jakéhokoli dokladu v hotovosti a přislíbil vyplacení dalších 8.000.000 Kč po provedení a z předaných peněz po skončení schůzky předal obžalovaný O. obžalovanému M. částku 25.000 Kč za zprostředkování zakázky a současně jej zavázal mlčenlivostí o předaných penězích a následně obžalovaní M. a S. opakovaně urgovali obžal. O. o splnění jejich objednávky, k čemuž však nikdy nedošlo pro nečinnost obžalovaného O., který si ale ponechal vylákanou částku 60.000 Eur, aniž by učinil cokoli pro její splnění, přičemž vynuceným podpisem předmětné Dohody o narovnání by se poškozený R. E. vzdal v té době jasně určeného nároku vyplývajícího z Rozhodčího nálezu z 18. 12. 2015, pod č. j. Rsp 998/14, ze kterého vyplývala povinnost obžal. S. a Vasa Invest s.r.o. uhradit poškozenému finanční plnění ve výši 1.450.000 EUR, zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.282.728 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 693.100,10 Kč, ze sporu vedeného u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, a došlo by k zániku pohledávky poškozeného E. a vydáním originálu Smlouvy o smlouvě budoucí by se poškozený vzdal rozhodujícího důkazu potvrzujícím jeho nárok v žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 8/2016 ze dne 19. 1. 2016, jíž se obžalovaný R. S. domáhá zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu, ke škodě R. E.,

v době, kdy mu již bylo známo, že obžalovaný V. M. O. nesplnil objednávku obžal. S., aby za použití blíže nespecifikovaného násilí, které by mohlo vést až k fyzické likvidaci poškozeného R. E., či pohrůžky násilí vůči poškozenému příp. jeho rodinných příslušníků, získal od poškozeného originál Smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi obžal. S., společností Vasa Invest s.r.o. a poškozeným E. a současně jej donutil, aby uzavřel ve lhůtě do 1 měsíce se S. Dohodu o narovnání, kterou podepíše před notářem, v níž se zřekne všech majetkových nároků vůči obžalovanému S. a spol. Vasa Invest, s.r.o., vyplývající z uvedené Smlouvy o smlouvě budoucí (bod I.) se ve dnech 29. 9. 2016 na benzinové pumpě XY v XY a 4. 10. 2016, v restauraci XY v XY, setkal na schůzkách s poškozeným R. E., nar. XY kterému potvrdil informaci již předtím sdělenou dne 19. 9. 2016 V. H., že se připravuje fyzická likvidace poškozeného, ohledně které mu sdělil i určité podrobnosti včetně okolnosti, že obžalovaný S. vyplatil za jeho likvidaci zálohu ve výši 1.650.000 Kč a slíbil doplatek ve výši 8.000.000 Kč, že na tuto likvidaci přijedou osoby z Rumunska či bývalé Jugoslávie, že chce zlikvidovat nejen poškozeného, ale i celou rodinu, že mu však nemůže říci, jakým způsobem, ale tyto osoby, které to mají realizovat, jsou schopné všeho, opakovaně mu zdůrazňoval, že celá věc spěchá a být na jeho místě, tak by se bál nejen o sebe, ale i o děti okolo, přičemž výhrůžky násilím využil proti poškozenému, kterému současně nabídl, že se zná s osobou, které obžal. S. k tomuto účelu sjednal, je s ní v kontaktu a má na ni vliv a pokud E. zaplatí částku 500.000 Kč, je schopen celé věci zabránit, přičemž v úmyslu umocnit v poškozeném strach o jeho život a zdraví a život a zdraví rodinných příslušníků, mu vyprávěl jak byl v obdobném případě mučen a usmrcen jeho známý D. z XY, včetně údajů o sekání rukou, zavírání do chladnic apod., a poté, co mu E. sdělil, že tolik peněz nemá, zaslal mu dne 5. 10. 2016 SMS ve znění „Pane, mám to plně potvrzené od toho S. pána. Minimálně padesát procent složit do pátku, tj. 7. 10. a zbytek do 7. 11. 2016“ a následně určil, že první část této hotovosti ve výši 250.000 Kč mu poškozený předá dne 7. 10. 2016 v 10:00 hod., v prostoru nákupního centra XY, Praha 9 a dalších 250.000 Kč v určeném termínu, ale k předání finančních prostředků nedošlo, neboť obžal. M. byl dne 7. 10. 2016 zadržen PČR poté, kdy se dostavil na jím určené místo schůzky pro převzetí peněz, přičemž informace obžalovaného u poškozeného vyvolaly obavy o život a životy jeho dětí, jež posléze vedly k nutnosti začít se léčit na psychiatrii, a následně u něho byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, jejíž léčení dosud trvá.

Za uvedené trestné činy Městský soud v Praze uložil obviněnému J. M. podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněnému V. M. O. byl uložen podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Spoluobviněnému R. S. byl uložen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byla obviněnému J. M. uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. uhradit jako nemajetkovou újmu poškozenému R. E., nar. XY, bytem XY částku 436 588 Kč a podle § 228 odst. 1 tr. ř. poškozené České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, Vyšehradská 2, Praha 2, částku 50 000 Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 45 T 2/2017, podali všichni obvinění odvolání směřující do výroku o vině a trestu (obviněný J. M. navíc i do výroku o náhradě škody) a státní zástupkyně odvolání v neprospěch obviněných R. S. a J. M. směřující do výroku o vině a trestu a poškozený R. E. do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2018 sp. zn. 8 To 28/2018 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání všech obviněných a poškozeného R. E. zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. M. byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný V. M. O. byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a spoluobviněný R. S. přípravou zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 20 odst. 1 a § 175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

obžalovaný S. v přesně nezjištěné době do 3. března 2016, s cílem vyřešit ve svůj prospěch občanskoprávní spor s poškozeným R. E., nar. XY o zaplacení částky 1.450.000 Eur s příslušenstvím, požádal obžalovaného M. o zajištění osoby, která by mu pomohla použitím blíže nespecifikovaného násilí nebo jeho pohrůžky získat od poškozeného originál Smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 25. 2. 2014 mezi obžalovaným R. S., společností VASA INVEST, s.r.o. a poškozeným R. E., a současně jej donutit, aby ve lhůtě do 1 měsíce uzavřel s obžalovaným S. dohodu o narovnání, kterou podepíše před notářem a ve které se zřekne všech majetkových nároků vůči obžalovanému R. S. i společnosti VASA INVEST, s.r.o., vyplývajících z uvedené Smlouvy o smlouvě budoucí, načež obžalovaný J. M. oslovil obžalovaného O., který vystupoval jako bezpečnostní expert s kontakty na bezpečnostní složky Ruské federace a dalších zemí, o kterém se domníval, že je schopen „takovou „zakázku“ realizovat, a všichni obžalovaní se společně sešli na schůzce v blíže neztotožněné restauraci v Praze 5 – Zbraslavi, kde obžalovaný S. obžalovaného O. seznámil se svými požadavky a současně mu předal připravenou písemnou „Dohodu o narovnání“ mezi R. E. jako věřitelem a obžalovaným S. a společností VASA INVEST, s.r.o. jako dlužníky, k jejímuž podpisu měl být poškozený donucen a listiny označené jako „Memorandum, základní zpráva“, které obsahovaly výsledky sledování a šetření k osobě poškozeného R. E. včetně údajů o jeho bydlišti a rodinných příslušnících, a obžalovaný O. ve snaze vylákat od obžalovaného S. finanční prostředky předstíral, že je schopen zajistit osoby, které „přesvědčí“ poškozeného E. podepsat uvedenou dohodu před rumunským notářem, kterého sám obstará, a požádal obžalovaného S. o okamžitou úhradu částky 60.000 Eur s tím, že po realizaci „zakázky“mu obžalovaný S. zaplatí dalších 8 000 000 Kč na blíže nespecifikovaný účet, načež obžalovaný S. ještě téhož dne v odpoledních hodinách při schůzce na stejném místě za přítomnosti obžalovaného M. předal obžalovanému O. v hotovosti bez jakéhokoli dokladu 60.000 Eur v ekvivalentu českých korun (tj. cca 1 622 100 Kč), a přislíbil vyplacení dalších 8.000.000 Kč po provedení slíbeného úkolu a obžalovaný O. z těchto peněz po skončení schůzky vyplatil obžalovanému M. za zprostředkování „zakázky“ částku 25.000 Kč a současně se mu zavázal mlčenlivostí o předaných penězích, následně obžalovaní M. a S. opakovaně urgovali obžalovaného O. o splnění jejich objednávky, ten ale žádné kroky pro její splnění neučinil a vylákanou finanční hotovost si ponechal,

přičemž vynuceným podpisem předmětné „Dohody o narovnání“ by se poškozený R. E. vzdal svého v té době jasně určeného nároku vyplývajícího z Rozhodčího nálezu z 18. 12. 2015, pod č. j. Rsp 998/14, kterým byli obžalovaný S. a VASA INVEST, s.r.o., zavázáni k tomu, aby poškozenému zaplatili 1.450.000 EUR, poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.282.728 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 693.100,10 Kč, a došlo by k zániku jeho pohledávky vůči jmenovaným dlužníkům, a vydáním originálu Smlouvy o smlouvě budoucí by se poškozený vzdal rozhodujícího důkazu potvrzujícího jeho nárok, který byl zpochybněn žalobou podanou dne 19. 1. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 65 C 8/2016, v níž se obžalovaný R. S. domáhá zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu,

v době, kdy mu již bylo známo, že obžalovaný V. M. O. nesplnil objednávku obžalovaného S., aby za použití blíže nespecifikovaného násilí či pohrůžky násilí vůči vůči poškozenému, popř. vůči jeho rodinným příslušníkům, získal od poškozeného originál Smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi obžalovaným S., společností VASA INVEST, s.r.o. a poškozeným E. a současně jej donutil, aby uzavřel ve lhůtě do jednoho měsíce se S. Dohodu o narovnání, kterou podepíše před notářem, v níž se zřekne všech majetkových nároků vůči obžalovanému S. a spol. VASA INVEST, s.r.o., vyplývající z uvedené Smlouvy o smlouvě budoucí (bod I.) se ve dnech 29. září 2016 na benzinové pumpě XY v XY a 4. října 2016, v restauraci XY v XY, setkal na schůzkách s poškozeným R. E., kterému potvrdil informaci již předtím sdělenou 19. září 2016 V. H., že se připravuje fyzická likvidace poškozeného, ohledně které mu sdělil i určité podrobnosti včetně okolnosti, že obžalovaný S. vyplatil za jeho likvidaci zálohu ve výši 1 650 000 Kč a slíbil doplatek ve výši 8.000.000 Kč, že na tuto likvidaci přijedou osoby z Rumunska či bývalé Jugoslávie, že chce zlikvidovat nejen poškozeného, ale i celou jeho rodinu, že mu však nemůže říci, jakým způsobem, ale tyto osoby, které to mají realizovat, jsou schopné všeho, opakovaně mu zdůrazňoval, že celá věc spěchá a být na jeho místě, tak by se bál nejen o sebe, ale i o lidi okolo, přičemž výhrůžky násilím využil proti poškozenému, kterému současně nabídl, že se zná s osobou, které obžalovaný S. k tomuto účelu sjednal, je s ní v kontaktu a má na ni vliv, a pokud E. zaplatí částku 500.000 Kč, je schopen celé věci zabránit, přičemž v úmyslu umocnit v poškozeném strach o jeho život a zdraví a život a zdraví rodinných příslušníků, mu vyprávěl, jak byl v obdobném případě mučen a usmrcen jeho známý D. z XY, včetně údajů o sekání rukou, zavírání do chladnic apod., a poté, co mu E. sdělil, že tolik peněz nemá, zaslal mu dne 5. 10. 2016 SMS ve znění „Pane, mám to plně potvrzené od toho S. pána. Minimálně padesát procent složit do pátku, tj. 7. 10. a zbytek do 7. 11. 2016“ a následně určil, že první část této hotovosti 250.000,Kč mu poškozený předá dne 7. 10. 2016 v 10:00 hod., v prostoru nákupního centra XY, Praha 9 a dalších 250.000 Kč v určeném termínu, ale k předání finančních prostředků nedošlo, neboť obžal. M. byl dne 7. 10. 2016 zadržen PČR poté, kdy se dostavil na jím určené místo schůzky pro převzetí peněz, přičemž informace obžalovaného u poškozeného vyvolaly obavy o život a životy jeho dětí, jež posléze vedly k nutnosti začít se léčit na psychiatrii, a následně u něho byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, jejíž léčení dosud trvá.

Za uvedený trestný čin Vrchní soud v Praze uložil obviněnému J. M. podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněnému V. M. O. uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu tomuto obviněného podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let.

Spoluobviněnému R. S. uložil podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byla obviněnému J. M. uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozené České republice zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, Vyšehradská 2, Praha 2, částku 50 000 Kč na náhradu škody a poškozenému R. E., nar. XY, bytem XY, částku 679 882,60 Kč jako peněžní satisfakci za nemajetkovou újmu. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byl poškozený R. E. se zbytkem svého nároku na náhradu škody uplatněného vůči obviněnému J. M. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. E. se svým nárokem na náhradu škody uplatněným vůči obviněnému R. S. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 To 28/2018, podali obvinění J. M. a V. M. O. prostřednictvím zvolených obhájců dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Dovolatel J. M. nejprve konstatuje (bod I. dovolání), v jakém jednání měla spočívat spáchaná trestná činnost. Uvádí, že se nepodílel na žádném jednání směřujícím k zajištění osoby, která měla pomoct spoluobviněnému R. S. získat originál Smlouvy o smlouvě budoucí od poškozeného za použití blíže nespecifikovaného násilí nebo pohrůžky násilí. Zdůrazňuje, že z uvedeného jednání by neměl žádný prospěch a toto nebylo prokázáno ani provedenými důkazy.

Následně polemizuje s tím, zda je popsaný skutek trestným činem z hlediska všech hmotněprávních podmínek trestnosti obecné a zvláštní části tr. zákona. Připravované vydírání poškozeného je soudy nižších stupňů vyvozováno z jedné společné schůzky všech obviněných, přičemž obviněný připouští, že se skutečně jedenkrát obchodně setkali, když ovšem rozhodně popřeli, že by se hovořilo o vydírání. Podle jeho názoru se soudům nepodařilo prokázat opak. Obviněný namítá, že z provedeného dokazování nevyplynulo, zda skutečně obviněný V. M. O. obdržel určitou finanční částku, včetně účelu obdržení. Zdůrazňuje, že on sám se až v rámci dokazování měl dozvědět o požadavku spoluobviněného R. S. na vracení několika desítek tisíc EUR od V. M. O. Konstatuje, že výrok o proběhnuté schůzce je nepřezkoumatelný, když jsou použity výrazy použití blíže nespecifikovaného násilí a pohrůžky.

Namítá, že měl vzhledem k mezinárodním zkušenostem obviněného V. M. O. s obchodem za to, že tento může přispět k zjednání dohody s poškozeným, neboť on sám nedisponuje znalostí obchodních praktik při mimosoudním řešení sporů. Současně odkazuje na provedený záznam telekomunikačního provozu ze dne 5. 10. 2016, ze kterého je patrna jeho neznalost pravidel mezinárodního obchodu. Odmítá, že by cíleně zkontaktoval V. M. O. a seznámil ho se spoluobviněným R. S. jako vykonavatele vydírání. Rovněž popírá, že by požadoval po V. M. O. zařízení rumunských občanů k zajištění odstoupení od předmětné smlouvy. Rozhodnutí soudu druhého stupně neobsahuje žádné skutkové okolnosti týkající se jeho vědomosti o tom, že by se mělo jednat o použití násilí či pohrůžky násilí vůči poškozenému.

Obviněný nesouhlasí ani se způsobem hodnocení soudů nižších stupňů konceptu dohody. Dohoda je obecně postupně upravována do vzájemného konsensu stran, přičemž obviněný o dohodě ví pouze to, že měla být podepsána u notáře. Nebylo prokázáno, že by mělo jít o rumunského notáře a zároveň upozorňuje, že soud se dopouští nevhodné generalizace, když hodnotí notáře rumunské národnosti jinak, než by patrně hodnotil notáře českého.

Soud druhého stupně podle názoru obviněného přebírá postup soudu prvního stupně podle své potřeby, v rozporu s pravidly v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a vybírá si libovolně dílčí skutková zjištění umožňující vyslovení jeho viny, aniž by bral v potaz ty, které výrok o vině vyvracejí nebo nepotvrzují. Obviněný tvrdí, že neúplnými skutkovými zjištěními, vadným právním posouzením skutku, nedodržením zásady presumpce neviny bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Nebylo prokázáno, že by se na trestné činnosti spoluobviněných nějak podílel. Rozhodnutí soudů je tak zcela nepodložené a založené pouze na spekulacích a domněnkách.

Dále namítá, že i kdyby připustil, že došlo k přípravě zvlášť závažného zločinu vydírání, tak soud druhého stupně pochybil, když odmítl aplikaci § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku o zániku trestnosti přípravy v důsledku dobrovolnosti upuštění od pokračování v trestném činu. Zdůrazňuje, že soudy nebylo prokázáno, že by on a spoluobviněný R. S. urgoval a upomínal obviněného V. M. O. za účelem vydírání poškozeného. Spoluobviněný R. S. upomínal obviněného V. M. O. pouze za účelem vrácení peněz, které mu zapůjčil. Kontakt mezi nimi byl pouze nahodilý a žádný důkaz nenasvědčuje, že by příprava trestného činu v době podání trestního oznámení trvala, ba naopak.

Obviněný ve vztahu ke druhému skutku kladenému mu za vinu (bod II. dovolání) vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazuje na skutečnost, že objasnil, že působil jako zprostředkovatel ve věci dohody o narovnání mezi poškozeným a spoluobviněným R. S., přičemž při osobní schůzce zjistil, že poškozený se nachází ve skutkovém omylu, jejž vyvolal svědek V. H. Ovlivnění poškozeného R. E. svědkem V. H. je patrné z pořízených odposlechů. Omylu poškozeného se rozhodl impulzivně využít a řešit tak svoji finanční situaci a proto poškozeného utvrzoval v jeho omylu, že existuje nebezpečí vůči jeho osobě a že je schopen určité skutečnosti ovlivnit a využil tak rozpor mezi představou poškozeného a skutečností.

Poškozený byl natolik ovlivněn svědkem V. H., že se sám začal bát o svůj život. Jednání poškozeného R. E. bylo vedeno s vědomím, že je odposloucháván, že má strach o svoji dceru, ačkoliv o tom žádný z obviněných nehovořil. Zdůrazňuje, že ovšem k vyvolání omylu u poškozeného nepřispěl, tento jen využil a chtěl se obohatit o částku 500.000 Kč (dvakrát 250.000 Kč). Navrhuje proto, aby trestný čin vydírání byl překvalifikován na podvod podle § 209 tr. zákona. Vyjadřuje přesvědčení, že ve věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi závěry soudů a zjištěnými skutkovými okolnostmi, neboť z provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by došlo k vydírání nebo že by poškozeného nutil k vydání peněžních prostředků.

Současně vyslovil názor, že poškozený je osobou psychicky narušenou a nevznikla mu žádná nemajetková újma ani těžká újma na zdraví. Upozorňuje na skutečnost, že stav poškozeného R. E. byl zhodnocen znaleckým posudkem, který je v rozporu se zprávou detektivní kanceláře, ze které je zřejmé, že poškozený je vysoce psychicky narušenou osobou, když se léčil na psychiatrii a pokusil se o sebevraždu. Vyjadřuje přesvědčení, že závěr soudu druhého stupně ohledně nemajetkové újmy je v extrémním rozporu s provedenými okolnostmi. Znalecký posudek konstatuje, že psychický stav poškozeného byl ovlivněn vysoce stresovou situací, ale již nebylo prokázáno, že taková stresová situace má původ v jeho jednání. Znalecký posudek zkoumá psychický stav až po spáchání trestného činu, nelze vyloučit, že psychický stav poškozeného byl poznamenán ještě předtím blížícím se soudním jednáním s obviněným R. S.

Obviněný dále spatřuje vadu v napadeném rozhodnutí v právním posouzení přípustnosti záznamu o sledování osob ze dne 19. 9. 2016 (bod III. dovolání). Z tohoto záznamu není totiž zřejmé, kdy orgány činné v trestním řízení požádaly o povolení ke sledování svědka V. H. a kdy bylo vydáno dodatečné povolení podle § 158d odst. 5 tr. ř. Proto takto získané informace považuje za nezákonné. Uvádí, že policejní orgán zahájil sledování svědka V. H. dne 19. 9. 2016 v 8:30 hod., přičemž není patrno, že by ukončil sledování tohoto svědka k 19. 9. 2016 k 9:30 hod. Není také zřejmé, že by policejní orgán neprováděl sledování tohoto svědka i posléze, kdy neměl řádné povolení k výkonu sledování.

Dále namítá, že rovněž protokoly o odposleších na základě příkazu k odposlechu ze dne 22. 9. 2016 jsou nezákonné, když uvedený příkaz neodůvodňuje dobu, účel a nezbytnost zásahu do soukromí osob, což je v rozporu s § 88 odst. 2 tr. ř. Odůvodnění příkazu je nedostatečné. Obdobně namítá nezákonnost protokolu o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1 tr. ř. na základě příkazu ze dne 26. 9. 2016, když příkaz by měl směřovat do minulosti, nikoliv do budoucnosti, jak se tomu stalo v dané věci (do 20. 12. 2016). Nadto uvádí, že příkaz nebyl řádně odůvodněn ohledně doby, nezbytnosti a účelu vydání. Pokud soud odůvodňuje vydání příkazu nutností ztotožnění osoby jménem P., tak s tím nelze souhlasit, neboť celé jméno bylo zjištěno již z trestního oznámení. Institut § 88a lze podle názoru obviněného uplatnit nejpozději ke dni vydání příkazu a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 4 Pzo 5/2011.

Tvrdí, že taktéž protokoly z odposlechů na základě příkazu ze dne 30. 9. 2016 podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. jsou nezákonné, protože se týkal období 3 dnů před vydáním příkazu. Absentuje řádné odůvodnění doby, důvodu, účelů a nezbytnosti zásahu do soukromí - pouze obsahuje, že má objasnit zvlášť závažný zločin osob pracujících konspirativním způsobem a často měnících telefonní čísla. Obviněný upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 4 Pzo 10/2015 vymezující základní náležitosti příkazu k odposlechu. V projednávaném případě dle mínění obviněného chybí zjištění nezbytnosti zásahu do soukromí dotčených osob.

V závěru podaného dovolání obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018 sp. zn. 8 To 28/2018 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. 45 T 2/2017 ve vztahu k jeho osobě a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl v novém senátu.

Dovolatel V. M. O. uvádí, že si je vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, ovšem rozhodnutí soudu druhého stupně považuje za špatné a má za to, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Následně namítá, že soudy prvního a druhého stupně došlo k porušení obžalovací zásady, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017. Zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů je mu kladeno za vinu, že se snažil podvodně vylákat finanční prostředky od spoluobviněného R. S. V tomto směru připomíná, že tyto se nikdy nenalezly. Poukazuje na několikrát změněné výpovědi spoluobviněných ohledně doby předání finančních prostředků. Současně odkazuje na změnu popisu skutku od podání obžaloby až po pravomocné rozhodnutí, kdy bylo několikrát měněno kdy a zda došlo k předání peněz. Má za to, že nebyla zachována totožnost jednání či následku a v důsledku toho jednotnost jednání. Pokud orgány činné v trestním řízení nebyly schopny ustanovit datum převzetí finančních prostředků a on spáchání trestné činnosti popírá, nemohl být pro takový skutek odsouzen. Soudy také neprovedly výslech navrhovaných svědků P. B. a D. G., jejichž prohlášení byla v řízení předložena.

Dále obviněný tvrdí, že provedené důkazy jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními soudů a právními závěry, když soud druhého stupně výslovně tvrdí, že výpovědi spoluobviněných jsou ohledně předání peněz od počátku trestního řízení shodné. Potvrzený výběr peněz ve výši 1.550.000 Kč dne 18. 2. 2016 z účtu společnosti FASPRO s. r. o., neprokazuje, že tyto finanční prostředky byly předány jeho osobě. Obviněný má za to, že hodnocení důkazů je zkreslováno a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1095/15).

V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018 sp. zn. 8 To 28/2018 a společně s napadeným rozhodnutím bylo zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně navrhl, aby věc byla přikázána soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1069/2018, nejprve shrnul rozhodnutí soudů nižších stupňů, posléze uplatněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřují obvinění jeho naplnění. Státní zástupce uvádí, že oba obvinění v podstatě jen opakují obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se soudy logicky a správně vypořádaly.

Následně státní zástupce konstatuje, že převážná část uplatněné argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obvinění namítají vadné hodnocení provedených důkazů. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, kdy opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v předchozích fázích řízení, se kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle tohoto rozhodnutí by postačilo odkázat na příslušné pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se vypořádaly s podstatnou částí uplatněných dovolacích námitek. Posléze vymezuje podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a roli dovolacího soudu.

Následně konstatuje, že námitky obviněného V. M. O. pod žádný dovolací důvod podřadit nelze, protože napadá pouze hodnocení provedených důkazů a dovozuje nesprávnost skutkových zjištění. Podstatou jeho dovolání je jen zpochybnění závěru soudů o převzetí finanční hotovosti od spoluobviněného R. S. V této souvislosti je podle jeho názoru namístě poukázat na to, že faktické převzetí finanční hotovosti obviněným V. M. O. z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo (viz výpovědi spoluobviněných, SMS komunikace, skutečnost, že spoluobviněný R. S. měl uvedenou částku k dispozici) a odkazuje na konkrétní důkazy, které odůvodňují závěr, že na oplátku se obviněný zavázal „vyřešit“ záležitost spoluobviněného R. S. s poškozeným za ponechané peníze.

Pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod nespadá ani výhrada obviněného V. M. O. procesní povahy ohledně totožnosti skutku a porušení zásady obžalovací. K první námitce uvádí, že bylo zachováno jak jednání, tak následek i přes skutečnost ne zcela přesného časového určení. Úpravy v popisu skutku ve vztahu k postupnému upřesnění momentu převzetí finanční hotovosti byly pouze drobného charakteru. Důležité je, že v tomto období došlo k dohodě obviněných R. S. a J. M. a v návaznosti na to také k poskytnutí peněžních prostředků obviněnému V. M. O. K odkazu obviněného na usnesení Nejvyššího soudu o nerespektování obžalovací zásady se vyslovil tak, že spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak může tomu tak být pouze v situaci přímého a bezprostředního dopadu na konečné právní posouzení jednání obviněného, pokud má zásadní hmotněprávní dopad. O takový případ se v dané věci nejednalo.

K námitce extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy uvádí, že soudy provedly obsáhlé dokazování a důkazy hodnotily v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., když skutkový stav z provedených důkazů logicky vyplývá. Obviněný V. M. O. zcela pomíjí tu okolnost, že soud prvního stupně důkaz čtením prohlášení svědků P. B. a D. G. provedl a žádný ze soudů netvrdí, že k předání peněz došlo právě dne 18. 2. 2016.

Ve vztahu k dovolání obviněného J. M. je státní zástupce názoru, že část námitek obviněného pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný v převážné míře jen zpochybňuje hodnocení důkazů soudy, namítá procesní nevyužitelnost některých důkazů. Uvádí výčet námitek obviněného stojících mimo jakýkoli dovolací důvod. Ohledně námitek procesní povahy, jejichž prostřednictvím vytýká nezákonnost konkrétních návrhů, povolení a příkazů, zdůrazňuje, že jde o opakované a ryze účelové námitky obviněného M., se kterými se vypořádaly oba soudy.

Pod vytýkaný dovolací důvod by bylo podle státního zástupce možno podřadit dva okruhy námitek, a to zánik trestnosti a posouzení jednání popsané pod bodem II., které mělo být podle obviněného posouzeno jako trestný čin podvodu. Obě však státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné.

Konstatuje, že aplikace § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nepřichází u obviněného do úvahy, neboť nebyl naplněn primární požadavek dobrovolného upuštění od dalšího jednání. K dokonání činu nedošlo výlučně vlivem překážky nezávislé na vůli obviněných R. S. a J. M. Touto překážkou bylo zajištění osoby, která sice vyinkasovala finanční prostředky, avšak obviněné tahala za nos a pouze předstírala ochotu „přesvědčit“ poškozeného R. E. násilím či pohrůžkou násilí k podpisu připravených listin.

Státní zástupce dále vyjádřil souhlas s kvalifikací jednání pod bodem II. jako dílčího útoku pokračujícího trestného činu vydírání. Obviněný totiž jen plynule navázal na první skutek a již bez účasti spoluobviněného R. S. v podstatě pokračoval v realizaci předem pojatého vyděračského úmyslu, když poškozeného utvrzoval o hrozícím nebezpečí a své schopnosti za částku 500.000 Kč hrozbě fyzické likvidace ze strany třetí osoby zabránit. Takové jednání je namístě označit za pohrůžku násilím, která byla vedena snahou získat od poškozeného R. E. peněžní částku. Důsledkem jednání obviněného byl vznik těžké újmy na psychickém zdraví poškozeného, což bylo prokázáno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného J. M. bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného V. M. O. bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

Na vyjádření státního zástupce v replice zareagoval obviněný J. M. sám dne 3. 12. 2018 tak, že ve své podstatě jen zopakoval a rozvedl námitky uplatněné již v rámci podaného dovolání. Obviněný především namítá, že vyjádření je naprosto nicotné, nepravdivé a účelové. Rozhodnutí soudů nižších stupňů podle jeho názoru trpí důkazní nouzí. Nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce, že opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů a se kterou se tyto podle jeho názoru vypořádaly. Zdůrazňuje, že v rámci odvolání poukazoval na podstatné procesní nedostatky a soud druhého stupně se těmito vůbec nezabýval. Následně pak velmi podrobně rozvádí namítané procesní vady a uvádí, že soudy řadu důkazů vůbec nehodnotily či zcela pominuly. V závěru zdůrazňuje, že nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce a s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, když chce, aby se věc řešila veřejně. Pokud by k takovému postupu ze strany Nejvyššího soudu došlo, znamenalo by to, že jsme se vrátili před rok 1989.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím jejich obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly ve smyslu § 265e tr. ř. zachovány.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovoláním obviněných.

Obviněný J. M. naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje jednak ze způsobu hodnocení provedených důkazů, v tvrzení o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy a v zániku trestnosti ve smyslu § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (skutek 1). Ve vztahu ke skutku pod bodem 2 uvádí, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu, když současně tvrdí, že nebylo prokázáno, že by poškozeného nutil k tomu, aby mu vydal peněžní prostředky. Dále namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy, když zpochybňuje vznik těžké újmy na zdraví u poškozeného a v existenci extrémního rozporu ve vztahu k přiznané nemajetkové újmě u poškozeného a v porušení zákonných ustanovení § 158d tr. ř., § 88 tr. ř. a § 88a tr. ř., jenž má za následek nepoužitelnost důkazů získaných na základě těchto institutů.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek obviněného J. M. lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem podstatnou část jím namítaných vad pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Většina vznesených námitek totiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný J. M. nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Právně relevantním způsobem obviněný uplatnil námitky týkající se zániku trestnosti podle § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a námitku nenaplnění znaku, že by poškozeného pod pohrůžkou násilí k něčemu nutil a námitku právní kvalifikace jednání pod bodem 2 rozsudku soudu druhého stupně.

Z pohledu námitek uplatněných obviněným J. M. v podaném dovolání, které sice nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod a které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Uvedený soud podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného, ale i ostatních spoluobviněných, za vyvrácenou, a které důkazy je usvědčují, když je třeba zdůraznit, že tento soud prováděl ve věci rozsáhlé dokazování, opakovaně k věci vyslýchal obviněné, poškozeného a další svědky a prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 75-82, bod 126. – 134. rozsudku). Soud druhého stupně se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, když současně ovšem sám doplnil dokazování (opětovný výslech svědka V. H.) a následně pouze provedl jistou úpravu skutkových zjištění ohledně bodu 1 ve prospěch obviněných a změnu právní kvalifikace v bodě 2 (viz str. 11-16, bod 36. – 59. rozhodnutí), když se zároveň vypořádal s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání (viz str. 11-16, body 37. – 57. rozsudku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.

Bez ohledu na shora naznačené závěry je třeba zdůraznit, že obviněný J. M. ve vztahu k hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a vyjadřuje přesvědčení, že soudy se s jeho obhajobou nevypořádaly a provedené důkazy hodnotily jednostranně a nezabývaly se všemi provedenými důkazy, aniž by ovšem blíže specifikoval kterými, takže své námitky řádně neodůvodnil (viz bod I. 2-6 dovolání). Z pohledu této dovolací argumentace považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržel ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž na rozdíl od obviněného provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Soudy nižších stupňů srozumitelným způsobem odůvodnily, zejména soud prvního stupně, na základě jakých důkazů formulovaly skutkové závěry, ke kterým dospěly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že vychází nejen z výpovědí poškozeného R. E., ale i výpovědi spoluobviněných, když soud prvního stupně poukazuje na opakované rozpory v jejich výpovědích, které nedokázali logicky v průběhu řízení vysvětlit, ale rovněž z výpovědi svědků (viz výpověď svědka V. H.) a z listinných důkazů (zejména protokolu o záznamu telekomunikačního provozu, protokolu o sledování osob a věci), když hodnotí i logiku celého jednání obviněných z pohledu všech provedených důkazů. Nejvyšší soud pro stručnost v tomto směru odkazuje na úvahy soudů nižších stupňů, se kterými se zcela ztotožňuje a které odpovídají požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Zde se sluší poznamenat, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009) a těmto požadavkům rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá.

S ohledem na výše naznačené závěry je rovněž zcela lichá argumentace obviněného J. M. ohledně nesprávného posouzení konceptu dohody, které měla být uzavřena mezi poškozeným a obviněným R. S. a firmou Vasa Invest s. r. o. (bod I. 5. dovolání). Provedeným dokazováním bylo zcela řádně a správně prokázáno, že dohoda měla být podepsána pod pohrůžkou blíže nespecifikovaného násilí vůči poškozenému (viz např. výpověď obviněného V. M. O. v přípravném řízení, když ho měl spoluobviněný R. S. přesvědčovat, aby poškozeného přinutili podepsat notářsky ověřené odstoupení od pohledávky). Za takové situace by ztratil podpis dohody prvek dobrovolnosti. Poškozený by dohodu nepodepsal z vlastní vůle, svobodně ani dobrovolným způsobem, nýbrž pod pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Ve vztahu k námitce ohledně národnosti notáře obviněný neuvedl žádnou relevantní argumentaci, která by ospravedlňovala jeho tvrzení o tom, že soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily rozdíl mezi notářem českým a rumunským a je tak nepřezkoumatelná. Navíc bylo by zcela logické, aby doložku ověřil český notář, když jak poškozený, tak i spoluobviněný pobývali na našem území a oba mají české občanství.

Obviněný dále ve vztahu ke skutku pod bodem 1 vyjadřuje přesvědčení, že nebylo dostatečně prokázáno, že by předmětem činnosti spoluobviněného V. M. O. mělo být vydírání poškozeného R. E. (viz I. bod 7. dovolání). Byť by se navenek mohlo jevit, že uplatněná argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když by se mohlo zdát, že obviněný zpochybňuje srozumění s tím, že poškozený bude nucen násilím či pohrůžkou násilí k podpisu předmětné dohody, tak je třeba mít za to, že obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které na rozdíl od tvrzení obviněného J. M., ale i spoluobviněných dospěly ke skutkovému závěru, že spoluobviněný V. M. O. měl zajistit podpis předmětné dohody o narovnání za použití blíže nespecifikovaného násilí či pohrůžky násilí vůči poškozenému. Takto pojatá námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že soudy obou stupňů se otázkou, jak měl být získán předmětný podpis na dohodě o narovnání od poškozeného, zabývaly (viz str. 76-79, str. 127-130 rozsudku soudu prvního stupně, str. 12-13, str. 41-46 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž na podkladě provedených důkazů dospěly k závěru, že obviněný J. M., ale i spoluobviněný R. S. byli srozuměni, že se tak stane za použití násilí. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil, když odpovídá zásadám formální logiky. V tomto směru nelze skutečně pominout, že ke kontaktu mezi všemi obviněnými došlo poté, co spoluobviněný R. S. měl podle Rozhodčího nálezu ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. Rsp. 998/14 uhradit poškozenému R. E. 1.450.000 EUR, včetně poplatku za řízení a nákladů řízení, což jak vyplývá z provedených důkazů, bylo pro spoluobviněného R. S. v podstatě likvidační a tento spoluobviněný chtěl průběh řízení zvrátit, když podal proti citovanému rozhodčímu nálezu žalobu k soudu. Pokud obviněný J. M. tvrdí, že cílem jednání mezi spoluobviněnými bylo projednat obchody mezi nimi a že spoluobviněný V. M. O. měl zajistit podpis na dohodě o narovnání tzv. dobrovolně, tak je třeba odkázat na opakované rozpory ve výpovědích všech tří obviněných týkajících se průběhu schůzky v restauraci v Praze-Zbraslavi, na které poukazují soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, ale zejména na výpověď svědka V. H., kterému se obviněný J. M. svěřil s tím, že spoluobviněný R. S. v souvislosti s problémy s hotelem v Rakousku najal nějakého rumuna, kterému dal peníze a že jsou schopni poškozenému a jeho rodině ublížit, popřípadě je zabít. Zde je třeba podotknout, že obviněný J. M. při hovoru se svědkem V. H. zkomolil jméno poškozeného, takže nevěděl, že hovoří o osobě, kterou svědek zná. Navíc je třeba zdůraznit, že na celé věci nebyl tento svědek nijak zainteresován a jeho výpověď potvrdilo následné jednání obviněného J. M. vůči poškozenému R. E. (skutek II). Navíc při srozumění obviněného s použitím násilí či pohrůžky násilí vůči poškozenému nelze pominout skutečnost, že na zajištění podpisu byla spoluobviněnému V. M. O. tzv. dopředu předána záloha ve výši 60.000 EUR a po zajištění podpisu mu měla být vyplacena další částka ve výši 8.000.000 Kč. Již z výše této částky je nepochybné, že všem zúčastněným bylo zřejmé, že zajištění podpisu nebude probíhat standardně a že se bude jednat o protiprávní jednání. Současně nelze pominout, že ani obviněný, ale i spoluobvinění nedokázali logicky vysvětlit, jak by podpis poškozeného mohl být zajištěn dobrovolně, když tento vyhrál rozhodčí soud a předložený koncept dohody o narovnání pro něho nebyl nijak výhodný, když se měl vzdát všech nároků vyplývajících z rozhodčího nálezu a neměla mu být poskytnuta žádná odpovídající satisfakce, např. v podobě úhrady části přiznaného nároku.

Jak již bylo naznačeno, právně relevantním způsobem podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod obviněný J. M. uplatnil námitku vztahující se k zániku trestnosti podle § 20 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [skutek I.)]. Obviněný namítá, že došlo k dobrovolnému upuštění od přípravy uvedeného trestného činu. Obecně stran námitek zániku trestní odpovědnosti za přípravu zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná, že s touto námitkou se vypořádaly již soudy nižší instance a ztotožňuje se s jejich závěry (viz str. 80, bod 132. rozsudku soudu prvního stupně, str. 14, bod 49. rozsudku soudu druhého stupně). Podle § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k jeho spáchání a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho zvlášť závažný zločin je uskutečnitelný (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti čin dokonat v souladu se svými představami a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu. Dobrovolnost vyžaduje, aby pachatel ustoupil od další činnosti směřující k dokonání činu z vlastního podnětu, a toto ustoupení musí být trvalé (srov. B 1/1986-10).

Z provedeného dokazování vyplynulo, že k dokonání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku nedošlo nikoliv z důvodu dobrovolného upuštění obviněných od jeho spáchání, nýbrž výhradně vlivem překážky nezávislé na vůli obviněného J. M. a spoluobviněného R. S. Spoluobviněný V. M. O. totiž pouze předstíral ochotu trestný čin spáchat a nechal si za své jednání zaplatit finanční odměnu, přičemž neměl v úmyslu se o trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku ani pokusit. Byť tedy k vydírání poškozeného R. E. spoluobviněným V. M. O. nedošlo, nelze hovořit o tom, že by ze strany obviněného J. M. a R. S. došlo dobrovolném upuštění od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku a že by odstranili nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. Je tomu tak proto, že k uskutečnění daného trestného činu nedošlo pouze a jedině vlivem jednání spoluobviněného V. M. O. Za dobrovolné upuštění od přípravy nelze považovat ani skutečnost, že spoluobviněný R. S. poté, co zjistil, že spoluobviněný V. M. O. uzavřenou dohodu nesplní, naléhal, aby spoluobviněný poskytnutou zálohu vrátil. Lze tedy uzavřít, že od vydírání poškozeného nebylo upuštěno na základě dobrovolného jednání obviněného J. M., nýbrž z důvodů nezávislých na vůli obviněného, neboť k dokonání tohoto zvlášť závažného zločinu nedošlo pouze z důvodu, že spoluobviněný V. M. O. uzavřenou dohodu nesplnil a poskytnuté finanční prostředky na trestnou činnost si ponechal bez jakéhokoliv dalšího jednání vůči poškozenému R. E.

Ohledně námitky obviněného, že v případě skutku pod bodem II. bylo jeho jednání nesprávně právně kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku (II. 2. – 4. dovolání), je třeba uvést, že obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku a tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Podstata dovolací argumentace obviněného spočívá v tom, že obviněný tvrdí, že využil skutkového omylu poškozeného ohledně toho, že má být zlikvidován k tomu, aby se obohatil a proto mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Jak již bylo naznačeno, tato dovolací argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, byť část námitek směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a tato část argumentace jako taková nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Jedná se o tvrzení obviněného J. M., že poškozený jednal ve skutkovém omylu, do kterého ho uvedl svědek V. H. a že on sám vůči poškozenému v rámci rozhovorů s ním nepoužil žádné pohrůžky násilí. Obviněný z pohledu těchto námitek v podstatě předestírá vlastní verzi události, která je v rozporu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Uvedené soudy dospěly k závěru, že to byl právě obviněný, který sdělil informaci o přípravě fyzické likvidace poškozeného R. E. nejprve svědkovi V. H. a následně právě tento obviněný na schůzkách s poškozeným tomuto sdělil, že byla ze strany spoluobviněného R. S. složena záloha za jeho likvidaci, včetně informace o výši slíbeného doplatku za splnění tohoto úkolu, když ho informoval i o státní příslušnosti osob, které mají úkol realizovat a popsal mu čeho jsou tyto osoby schopny, když mu zároveň sdělil, že by se poškozený měl bát nejen o sebe, ale i osoby mu blízké a aby posílil jeho obavy, tak mu sděloval podrobnosti ohledně likvidace jeho známého D. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud na úvahy soudů nižších stupňů týkající se zjištěného skutkového stavu (viz str. 81-82, bod 134. rozsudku soudu prvního stupně, str. 54-55, bod 53. – 57. rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nejsou založeny pouze na výpovědi poškozeného R. E. a svědka V. H., nýbrž dalších důkazech, které jejich výpovědi potvrzují. Jedná se především o záznamy odposlechu telekomunikačního provozu a zvukové záznamy, které byly pořízeny v rámci sledování osoby a věci podle § 158d tr. ř.

Ve vztahu k právně relevantním způsobem uplatněným námitkám je třeba uvést, že obviněný J. M. především uplatnil námitku týkající se naplnění všech znaků zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku. Obviněný totiž namítá, že se nemohl dopustit uvedeného zvlášť závažného zločinu, když nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu. Jinak řečeno, obviněný zpochybňuje, že jím vyslovená slova mohl poškozený vnímat jako pohrůžku násilí (bod II. bod 4. dovolání). Z pohledu této argumentace je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Samotný čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 883/2015 ze dne 29. 7. 2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1172/2016 ze dne 25. 10. 2016). Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979). Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Vždy musí jít o jednání neoprávněné. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Lze tedy uzavřít, že v soudní praxi je pojem pohrůžky násilí vykládán z pohledu konkrétních situací. V předmětné věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný J. M. měl vůči poškozenému použit pohrůžku násilí.

Z pohledu shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti uplatněné argumentace a shledal, že tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná. V projednávané věci měl obviněný J. M. poškozeného pohrůžkou násilí nutit, aby něco konal, konkrétně aby mu zaplatil částku 500.000 Kč za to, že zajistí, aby se poškozený a jeho rodina nestaly obětí trestné činnosti, neboť zná osobu, která byla sjednána na realizaci kontraktu vůči osobě poškozeného a jeho rodině a na tuto má vliv. Z pohledu posouzení skutečnosti, zda se jednalo o pohrůžku násilí vůči poškozenému a tento pod jejím vlive