4 Tdo 217/2017 — Nejvyšší soud

4 Tdo 217/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:28. 3. 2017 Spisová značka:4 Tdo 217/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.217.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ublížení na zdraví úmyslné Výtržnictví Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 6. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 3.7.2017II.ÚS 2078/17JUDr. Milada Tomkováodmítnuto9.8.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 217/2017-37 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2017 o dovolání obviněného P. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. 3 To 535/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 158/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2016 sp. zn. 3 T 158/2015 byl obviněný P. Š. uznán vinným „dvojnásobným“ přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že „dne 23. 11. 2014 v době od 4:00 hodin do 5:00 hodin v obci L., okr. Č. B., před budovou kulturního domu a před větším počtem přítomných osob po předchozí slovní rozepři ohledně hlasitosti hudby vycházející z vozidla Mazda 6, řidiče J. F., úmyslně a bezdůvodně fyzicky nejprve napadl jediným úderem pěstí do obličeje směrem na levou stranu D. Š., který po úderu pěstí upadl na zem na záda, a následně rovněž stejným způsobem fyzicky napadl P. M., který se snažil pomoci D. Š., když tímto svým jednáním oběma poškozeným způsobil zranění s nutností ošetření na traumatologické ambulanci Nemocnice České Budějovice, a. s., a následnou hospitalizací u poškozeného D. Š., od 23. 11. 2014 do 26. 11. 2014, a u poškozeného P M., s hospitalizací od 25. 11. 2014 do 27. 11. 2014, přičemž dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství utrpěl D. Š., oděrky v oblasti levé očnice a na levém spánku, otřes mozku a podvrtnutí krční páteře, kdy ze soudně-lékařského hlediska jde o poranění lehké, a P. M., utrpěl oděrku na temeni hlavy vlevo, podkožní krevní výron v oblasti levé očnice, podspojivkový krevní výron levého oka, podspojivkový krevní výron nad levou čelistní dutinou, podspojivkový krevní výron nad levou čelní dutinou, podkožní krevní výron v krajině levého klíčku, otřes mozku, zlomeninu zevního konce levé klíční kosti bez posunu, zlomeninu zevního konce levé klíční kosti bez posunu a zlomeninu levého čelistně-lícního komplexu, kdy ze soudně-lékařského hlediska jde rovněž o poranění lehké“. Za to mu byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost, aby na náhradě škody a nemajetkové újmě zaplatil Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Žižkova 22, České Budějovice, částku ve výši 28 046 Kč; D. Š., trvale bytem L., částku ve výši 133,90 EUR a 11 553,76 Kč; a P. M., trvale bytem L., částku ve výši 559 136 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poté P. M. odkázal se zbytkem jeho uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu odvolání. Z tohoto podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. 3 To 535/2016 podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody vůči poškozeným D. Š. a P. M., načež podle § 259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit nemajetkovou újmu D. Š. v částce 10 553,76 Kč a P. M. v částce 549 096 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak tyto poškozené odkázal se zbytky jejich uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Tento rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého zvoleného obhájce v celém rozsahu dovoláním v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle jeho názoru jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odůvodňuje přezkumnou povinnost ohledně skutkových zjištění ze strany Nejvyššího soudu i v rámci deklarovaného dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 7 Tdo 789/2015). Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je podle judikatury Ústavního soudu porušením principu řádného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská Úmluva“ – pozn. NS). K tomu odkázal na četná rozhodnutí Ústavního soudu – sp. zn. II. ÚS 2804/10, I. ÚS 564/08, III. ÚS 751/06, III. ÚS 3590/11, II. ÚS 2464/11, IV. ÚS 2825/10, II. ÚS 855/08 a Pl. ÚS-st. 38/14. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně uvedl, že odvolací soud zjevně porušil zásadu volného hodnocení důkazů a princip nestrannosti soudu, když zdůraznil rozpory ve výpovědích obviněného z přípravného řízení a hlavního líčení, a naopak bagatelizoval rozpory ve výpovědích obou poškozených M. a Š. i ve výpovědi svědkyně K. – přítelkyně poškozeného M. (sic! správně K. – pozn. NS). Soudy obou stupňů se podle obviněného nevypořádaly s rozpory ve výpovědi této svědkyně, a to zejména v otázkách, zda údery obviněného měly být vedeny rukou či nohou, kolik úderů bylo apod. V takovém případě měly soudy v souladu se zásadou in dubio pro reo přisvědčit obhajobě obviněného v tom, že jednal v nutné obraně. Závěry soudů o věrohodnosti zmíněných svědků jsou nepřezkoumatelné. Na druhou stranu nalézací soud odmítl výpověď svědka S. s tím, že jde o přítele obviněného. Všichni svědci, včetně svědka S., přitom byli poučeni ohledně trestních následků křivé výpovědi, ale soudy touto skutečností podpořily toliko věrohodnost výpovědí poškozených a svědkyně K. (K.), nikoliv věrohodnost svědka S. Poškozený M. byl navíc v minulosti na rozdíl od svědka S. trestán pro majetkovou trestnou činnost. Soud prvního stupně pak vyvrátil argument obviněného spočívající v tom, že jednal v nutné obraně pouze tím, že podle jeho názoru mohl místo kdykoliv bezpečně opustit. Takovou povinnost však obviněný neměl a ani judikatura týkající se této problematiky nenutí osobu opouštět místo před útočníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1197/2013). Odvolací soud k tomu pouze doplnil, že poškození byli prokazatelně zraněni, zatímco obviněný zůstal „nezasažen“. Tento argument je podle obviněného nepřípadný, neboť podle takové představy soudu by měl obviněný nejprve nechat poškozené dokončit útok a až poté se bránit, což je absurdní a v rozporu s dosavadní judikaturou, např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1283/2014. Jelikož se soudy nevypořádaly jak s námitkou obviněného ohledně jednání v nutné obraně, tak s námitkou obviněného v odvolání spočívající v tom, že poškozený M. a jeho přítelkyně svědkyně K. (K.) jejich výpověďmi sledují majetkový prospěch, postupovaly tak v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1464/13, uveřejněném pod č. 152/2013 Sb. n. a u. ÚS, podle kterého je soud povinen vypořádat se s námitkami účastníků řízení způsobem odpovídajícímu míře jejich závažnosti (k tomu rovněž nález ÚS ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06, uveřejněný pod č. 175/2006 Sb. n. a u. ÚS). Z těchto důvodu obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. 3 To 535/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce se ve