4 Tdo 260/2025 — Nejvyšší soud

4 Tdo 260/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 4. 2025 Spisová značka:4 Tdo 260/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:4.TDO.260.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru Spolupachatelství Dotčené předpisy:§ 208 odst. 1 tr. zákoníku § 23 tr. zákoníku § 228 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:24. 6. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.08.2025IV.ÚS 2404/25 Zdeněk Kühn odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost12. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 260/2025-811 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovoláních obviněných 1. S. S., 2. J. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 8 To 244/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 97/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných S. S. a J. M. odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 1 T 97/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění S. S. a J. M. (dále jen „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „v době od 19. 4. 2020 do 5. 2. 2022 v Praze XY - XY, XY, vědomě, bez právního důvodu, užívali bytovou jednotku č. 10 ve 4. patře bytového domu, majitele V. T., a činili tak přesto, že jim bylo známo, že byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 9. 2019, č.j. 17 C 7/2014-202, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2020 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č.j. 53 Co 393/2019-233, zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, která byla obv. S. jako nájemci s účinkem ke dni 4. 11. 2013 dána listinou ze dne 1. 11. 2013, čímž pozbyl právní titul bytovou jednotku, kterou s ním obv. M. užívala jako člen domácnosti, nadále užívat, a byli seznámeni s na to navazující výzvou pošk. T. datovanou dnem 20. 3. 2020, kterou převzal obv. S. dne 3. 4. 2020, aby vyklidili byt do 15 dní od doručení výzvy a s ní doručeného potvrzení o zajištění přístřeší od 23. 3. 2020 na ubytovně XY, byt nevyklidili ani poté, co pošk. V. T. podal žalobu o vyklizení bytu, které bylo vyhověno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 8. 2020, č.j. 27 C 30/2020-71, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2021 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, č.j. 51 Co 351/2020-107, kterým byla stanovena povinnost vyklidit bytovou jednotku a vyklizenou ji předat poškozenému do 15 dnů od zajištění přístřeší, které bylo poškozeným T. opětovně zajištěno ke dni 1. 3. 2021 na ubytovně XY, a v návaznosti na to byla zahájena exekuce pro vyklizení bytové jednotky, a byt bez toho, aniž by za jeho užívání cokoli platili, takto užívali až do jejich vystěhování poškozeným, k němuž došlo dne 5. 2. 2022, čímž způsobili pošk. V. T. škodu na nákladech spojených s užíváním bytu a na ušlém nájemném za uvedené období“. 2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému S. S. podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 84 tr. zákoníku za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil a podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému zkušební dobu v trvání 18 měsíců za současného stanovení dohledu probačního úředníka nad obviněným. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil poškozenému V. T. škodu, kterou trestnou činností způsobil. Obviněné J. M. uložil stejný trest a shodnou přiměřenou povinnost. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně uložil obviněným povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili poškozenému V. T., škodu ve výši 421 176 Kč. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“), tak, že usnesením ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 8 To 244/2024, podle § 256 tr. ř. obě podaná odvolání zamítl. II. Dovolání a vyjádření k nim 5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 8 To 244/2024, podali oba obvinění prostřednictvím stejné obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 6. Oba dovolatelé nejprve předestřeli, jakým skutkem byli uznáni vinnými a jak byl skutek soudem prvního stupně právně kvalifikován. Připustili, že soud prvního stupně učinil správné skutkové zjištění stran toho, že došlo k výpovědi z nájmu, proti které obviněný brojil žalobou, včetně toho, jak o této žalobě bylo rozhodnuto v rámci civilního řízení. Podle obviněných nalézací soud učinil správné skutkové zjištění, že přístřeší, které zajistil poškozený, bylo na mužské ubytovně, kde ženy neubytovávali. 7. Podle obviněných napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když otázku, zda svým jednáním naplnili všechny znaky přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, je nutno posuzovat v kontextu toho, že základem posuzování předmětné věci je soukromoprávní vztah, založený na právní úpravě podle zákona č. 40/1964 Sb., původního občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), ve kterém jsou upraveny práva a povinnosti pronajímatele. Posouzení celé věci podle příslušných ustanovení obč. zák. je nutno považovat za předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. 8. Následně citují ustanovení § 711 odst. 3, 4, § 712 a § 712a obč. zák. Dovolatelé poté dovozují, že závěr soudů nižších stupňů, že byt v době od 19. 4. 2020 do 5. 2. 2022 užívali vědomě bez právního důvodu, je nesprávný a je v rozporu s příslušnými ustanoveními obč. zák. Namítají, že tvrzení soudů, že výpověď z nájmu byla dána platně a že nebyli nájemci předmětného bytu a že byt užívali bez právního důvodu, je v rozporu s ustanovením § 712a obč. zák., podle kterého je nájemce oprávněn byt užívat až do konce lhůty k vyklizení bytu. Jedná se tedy o nesprávný právní závěr. 9. Za další nesprávný právní závěr považují určení posledního dne lhůty k vyklizení bytu. Soud prvního stupně vycházel z toho, že výzva k vyklizení bytu byla obviněnému doručena dne 3. 4. 2020, takže podle tohoto soudu poslední den 15denní lhůty k vyklizení připadl na 18. 4. 2020. Od tohoto dne užívali podle soudu byt bez právního důvodu. Podle § 711 odst. 3 obč. zák. ovšem lhůta k vyklizení bytu neběží od doručení výzvy, ve které pronajímatel určil lhůtu k vyklizení bytu, nýbrž ode dne, kdy bylo zajištěno přístřeší. Proto podle obviněných soudy nesprávně určily poslední den lhůty k vyklizení bytu, když navíc akcentují, že vydané potvrzení z ubytovny XY P. H. jen znamenalo, že k datu 23. 3. 2024 měli volnou kapacitu, nejednalo se o žádnou závažnou rezervaci. Tímto byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 10. Dále obvinění konstatují, že i soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný byt užíval nejen obviněný S., ale i obviněná M., a to od roku 2011. Následně dovolatelé poukazují na bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stran toho, že poškozený zajistil přístřeší pro muže. Se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí a poukazují na ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák., ohledně toho, co se rozumí přístřeším. Současně odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 58/97 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 24/2008 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1289/11, která řeší, co se rozumí bytovou náhradou. Dovozují, že protože je přístřeší zvláštním druhem bytové náhrady, vztahuje se na něj § 712 odst. 2 obč. zák., kdy náhradním bytem se poskytuje ubytování nájemci a členům jeho domácnosti. Výklad § 712 odst. 5 obč. zák., podle kterého se přístřeší poskytuje jen nájemci, nikoliv členu jeho domácnosti tak považují za absurdní a odporující čl. 8 Úmluvy. Pokud tedy poškozený zajistil přístřeší jen obviněnému, nikoliv obviněné, bylo jeho jednání protiprávní. 11. Akcentují, že uvedené tvrdili již v rámci odvolání, ovšem odvolací soud názor so