4 Tdo 406/2024 – Nejvyšší soud

4 Tdo 406/2024-294 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného J. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 5 To 240/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 42/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 14 T 42/2023, byl obviněný J. T. uznán vinným ze spáchání přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „dne 4. 3. 2022 v době kolem 17:29 hod. na Praze, v ulici XY řídil osobní motorové vozidlo Hyundai i30, RZ XY ve směru od ulice XY, přičemž na úrovni domu č. p. XY se vozidlo řízené obžalovaným střetlo s poškozenou nezl. AAAAA (pseudonym) poté, kdy poškozená vstoupila do jízdního profilu vozidla a přecházela vozovku zprava doleva z pohledu řidiče, přičemž obžalovaný nebyl schopen s ohledem na vzdálenost poškozené a běžnou reakční dobu řidiče střetu zabránit, v důsledku čehož došlo k přejetí levé dolní končetiny poškozené pravým zadním kolem vozidla a pádu poškozené na vozovku, kdy poškozená utrpěla šikmou víceúlomkovou zlomeninu střední části (tj. diafýzy) kosti holenní s posunem kostních úlomků, příčnou zlomeninu střední části (tj. diafýzy) kosti lýtkové (s mezifragmentem a posunem kostních úlomků), s krevním výronem a otokem měkkých tkání bérce, poranění měkkých tkání hlezenního kloubu s otokem měkkých tkání a krvácením do kloubní dutiny hlezenního kloubu (tzv. hemartros), tedy zranění, které si vyžadovalo okamžitou lékařskou pomoc a poškozenou omezovalo citelně v obvyklém způsobu života zejména omezením funkce poraněné dolní končetiny po dobu delší než 6 týdnů, tedy těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, přičemž obžalovaný v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z § 47 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, neposkytl poškozené potřebnou pomoc a pokračoval dále v jízdě, ačkoliv s ohledem na přejetí překážky v bezprostřední časové souvislosti na výskyt poškozené ve vozovce, který registroval, musel být minimálně srozuměn s tím, že mohlo dojít ke střetu s poškozenou a zranění poškozené, zároveň mu nehrozilo žádné nebezpeční v souvislosti s poskytnutím pomoci poškozené“. 2. Za uvedené jednání byl obviněný J. T. odsouzen podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. 3. Podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 20 000 Kč (50 denních sazeb po 400 Kč). 4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 14 T 42/2023, podal obviněný J. T. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 5 To 240/2023 tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. 5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 240/2023, podal následně obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Tvrdí, že si nebyl vědom žádného nehodového děje. V řízení nebylo prokázáno, že by o dopravní nehodě věděl a že by snad odjel z místa, kde se stala, a to s úmyslem neposkytnout poškozené pomoc. Obviněný dále namítl zejména to, že odvolací soud bez přezkoumávání skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně vzal jím učiněná skutková a právní zjištění za správná, stejně tak pak jeho závěry právní, a to, aniž by v tomto směru provedl dokazování či jej doplnil, s čímž souvisí otázka subjektivní stránky. Obviněný konstatuje, že má za to, že se soud prvního stupně a následně ani soud odvolací nijak nevypořádal v rámci svých rozhodnutí se vzájemnou rozporností jednotlivých v řízení provedených důkazů. Tyto rozpory jsou podle obviněného velmi významné a zásadní v hodnocení naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný dále konstatuje, že znalecký posudek sice uvádí, že se poškozená měla střetnout s vozidlem řízeným obviněným a v důsledku toho upadnout za toto vozidlo, ale nevyjadřuje se k tomu, zda mohl obviněný zaregistrovat přejetí překážky v podobě nohy poškozené, neakcentuje specifický stav komunikace, kde k nehodovému ději došlo, a ani se nevyjadřuje k chování specifického typu vozidla řízeného obviněným na takovém typu komunikace. V řízení před soudy obou stupňů tak podle něj nebyl proveden žádný důkaz, který by jednoznačně a nepochybně vyvracel tvrzení konzistentně uplatňovaná v celém řízení, tj. že přejetí žádné překážky nezaregistroval. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2023, sp. zn. 5 To 240/2023 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. července 2023, sp. zn. 14 T 42/2023 podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám rozsudkem, jímž obviněného obžaloby zprostí, popřípadě aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že s námitkami obviněného se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil zejména v bodech 13–18 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 3–8 odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. S touto argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje. Uvádí dále, že dovolatel brojí jak proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, tak proti právnímu posouzení skutku. K právnímu posouzení skutku však neuvádí žádnou bližší argumentaci. Ze závěru bodu 9 a z bodu 14 dovolání je patrno, že dovolatel si není jist ani tím, jakou ze dvou variant tohoto dovolacího důvodu by měl uplatnit a čím by měl tento dovolací důvod odůvodnit. Ohledně skutkových zjištění uvádí dovolatel všechny tři varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by se některou z nich pokusil opřít o přiléhavé věcné důvody. Namísto toho, aby se opřel o konkrétní dovolací důvod, uvádí povšechné stesky proti dokazování, které žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Dovolací význam má však pouze „zjevný rozpor“, a to pouze mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Ostatní důkazní rozpory dovolací význam nemají. Nemají jej ani rozpory mezi jednotlivými důkazy, neboť ty mohou existovat v řadě trestních věcí, podstatné není, zda tyto rozpory existují či nikoliv, nýbrž zda se soudy s takovými rozpory řádně vypořádají – zda řádně vysvětlí, kterému důkazu a proč uvěřily či neuvěřily a jaký význam má ten který důkaz pro učiněné skutkové zjištění. Pokud dovolatel v bodu 10 a násl. svého dovolání nalézacímu soudu vytýká, že neuplatnil zásadu in dubio pro reo, státní zástupce připomíná, že pokud soud přiléhavě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí, proč pochybnosti nemá, důvod k užití zásady in dubio pro reo nemůže nastat. Pokud tedy dovolatel poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 9. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi proved