4 Tdo 406/2024 — Nejvyšší soud

4 Tdo 406/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:22. 5. 2024 Spisová značka:4 Tdo 406/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.406.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neposkytnutí pomoci Dotčené předpisy:§ 151 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 406/2024-294 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného J. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 5 To 240/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 42/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 14 T 42/2023, byl obviněný J. T. uznán vinným ze spáchání přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „dne 4. 3. 2022 v době kolem 17:29 hod. na Praze, v ulici XY řídil osobní motorové vozidlo Hyundai i30, RZ XY ve směru od ulice XY, přičemž na úrovni domu č. p. XY se vozidlo řízené obžalovaným střetlo s poškozenou nezl. AAAAA (pseudonym) poté, kdy poškozená vstoupila do jízdního profilu vozidla a přecházela vozovku zprava doleva z pohledu řidiče, přičemž obžalovaný nebyl schopen s ohledem na vzdálenost poškozené a běžnou reakční dobu řidiče střetu zabránit, v důsledku čehož došlo k přejetí levé dolní končetiny poškozené pravým zadním kolem vozidla a pádu poškozené na vozovku, kdy poškozená utrpěla šikmou víceúlomkovou zlomeninu střední části (tj. diafýzy) kosti holenní s posunem kostních úlomků, příčnou zlomeninu střední části (tj. diafýzy) kosti lýtkové (s mezifragmentem a posunem kostních úlomků), s krevním výronem a otokem měkkých tkání bérce, poranění měkkých tkání hlezenního kloubu s otokem měkkých tkání a krvácením do kloubní dutiny hlezenního kloubu (tzv. hemartros), tedy zranění, které si vyžadovalo okamžitou lékařskou pomoc a poškozenou omezovalo citelně v obvyklém způsobu života zejména omezením funkce poraněné dolní končetiny po dobu delší než 6 týdnů, tedy těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, přičemž obžalovaný v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z § 47 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, neposkytl poškozené potřebnou pomoc a pokračoval dále v jízdě, ačkoliv s ohledem na přejetí překážky v bezprostřední časové souvislosti na výskyt poškozené ve vozovce, který registroval, musel být minimálně srozuměn s tím, že mohlo dojít ke střetu s poškozenou a zranění poškozené, zároveň mu nehrozilo žádné nebezpeční v souvislosti s poskytnutím pomoci poškozené“. 2. Za uvedené jednání byl obviněný J. T. odsouzen podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. 3. Podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 20 000 Kč (50 denních sazeb po 400 Kč). 4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 14 T 42/2023, podal obviněný J. T. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 5 To 240/2023 tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. 5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 240/2023, podal následně obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Tvrdí, že si nebyl vědom žádného nehodového děje. V řízení nebylo prokázáno, že by o dopravní nehodě věděl a že by snad odjel z místa, kde se stala, a to s úmyslem neposkytnout poškozené pomoc. Obviněný dále namítl zejména to, že odvolací soud bez přezkoumávání skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně vzal jím učiněná skutková a právní zjištění za správná, stejně tak pak jeho závěry právní, a to, aniž by v tomto směru provedl dokazování či jej doplnil, s čímž souvisí otázka subjektivní stránky. Obviněný konstatuje, že má za to, že se soud prvního stupně a následně ani soud odvolací nijak nevypořádal v rámci svých rozhodnutí se vzájemnou rozporností jednotlivých v řízení provedených důkazů. Tyto rozpory jsou podle obviněného velmi významné a zásadní v hodnocení naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný dále konstatuje, že znalecký posudek sice uvádí, že se poškozená měla střetnout s vozidlem řízeným obviněným a v důsledku toho upadnout za toto vozidlo, ale nevyjadřuje se k tomu, zda mohl obviněný zaregistrovat přejetí překážky v podobě nohy poškozené, neakcentuje specifický stav komunikace, kde k nehodovému ději došlo, a ani se nevyjadřuje k chování specifického typu vozidla řízeného obviněným na takovém typu komunikace. V řízení před soudy obou stupňů tak podle něj nebyl proveden žádný důkaz, který by jednoznačně a nepochybně vyvracel tvrzení konzistentně uplatňovaná v celém řízení, tj. že přejetí žádné překážky nezaregistroval. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2023, sp. zn. 5 To 240/2023 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. července 2023, sp. zn. 14 T 42/2023 podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám rozsudkem, jímž obviněného obžaloby zprostí, popřípadě aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že s námitkami obviněného se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil zejména v bodech 13–18 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 3–8 odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. S touto argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje. Uvádí dále, že dovolatel brojí jak proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, tak proti právnímu posouzení skutku. K právnímu posouzení skutku však neuvádí žádnou bližší argumentaci. Ze závěru bodu 9 a z bodu 14 dovolání je patrno, že dovolatel si není jist ani tím, jakou ze dvou variant tohoto dovolacího důvodu by měl uplatnit a čím by měl tento dovolací důvod odůvodnit. Ohledně skutkových zjištění uvádí dovolatel všechny tři varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by se některou z nich pokusil opřít o přiléhavé věcné důvody. Namísto toho, aby se opřel o konkrétní dovolací důvod, uvádí povšechné stesky proti dokazování, které žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Dovolací význam má však pouze „zjevný rozpor“, a to pouze mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Ostatní důkazní rozpory dovolací význam nemají. Nemají jej ani rozpory mezi jednotlivými důkazy, neboť ty mohou existovat v řadě trestních věcí, podstatné není, zda tyto rozpory existují či nikoliv, nýbrž zda se soudy s takovými rozpory řádně vypořádají – zda řádně vysvětlí, kterému důkazu a proč uvěřily či neuvěřily a jaký význam má ten který důkaz pro učiněné skutkové zjištění. Pokud dovolatel v bodu 10 a násl. svého dovolání nalézacímu soudu vytýká, že neuplatnil zásadu in dubio pro reo, státní zástupce připomíná, že pokud soud přiléhavě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí, proč pochybnosti nemá, důvod k užití zásady in dubio pro reo nemůže nastat. Pokud tedy dovolatel poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájc