4 Tdo 460/2018 — Nejvyšší soud

4 Tdo 460/2018 citace  Název judikátu:Hanobení lidských ostatků Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:18. 4. 2018 Spisová značka:4 Tdo 460/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.460.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hanobení lidských ostatků Dotčené předpisy:§ 359 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 460/2018-29 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch obviněné P.   J.,  proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 7 To 106/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 30/2017, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 7 To 106/2017.     Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 4 T 30/2017, byla obviněná P.  J.  uznána vinnou ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve  skutkové větě výroku o vině citovaného rozsudku. Za uvedené jednání byla obviněná P.   J.   odsouzena podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 4 T 30/2017, podala obviněná P.   J.   odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 7 To 106/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná P.  J.   byla uznána vinnou ze spáchání přečinu hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „v přesně nezjištěné době od 25. června 2015 do 26. června 2015 v 10:00 hodin – 10:30 hodin v N., v okrese M., ulici B.  Č., v místě bydliště, po předchozím utajovaném těhotenství, ve 39. týdnu a počínajícím 40. týdnu těhotenství, bez jakékoli předchozí přípravy na porod a příchod dítěte a bez opatření si základních potřeb pro ošetření novorozence po porodu, poté co v ranních hodinách začala pociťovat první porodní bolesti, vyčkala až její druh odejde do práce a děti do školy, a v koupelně bytu porodila na ručník rozprostřený na podlaze mrtvé dítě mužského pohlaví nezjištěné váhy a délky, následně vypudila i placentu, pohledem zjistila, že dítě má pupečník omotaný kolem krku, je promodralé, ale teplé, a poté ho nechala po dobu patnácti až třiceti minut ležet bez ošetření na podlaze na ručníku, sama se vykoupala a převlékla, a poté tělíčko novorozence uložila i s placentou a neodděleným pupečníkem do igelitového pytle na odpadky černé barvy, pytel zabalila do svetru růžové barvy a následovně vše vložila do druhého igelitového pytle, přičemž při manipulaci s tělíčkem novorozence zaznamenala změnu jeho tělesné teploty, neboť bylo studené a mělo také tmavší modrou barvu, přičemž takto zabalené tělíčko novorozence odložila v předsíni, uklidila koupelnu bytu, vyprala použitý ručník se svým ošacením a hadrem na podlahu a následně balíček s tělíčkem odnesla do prázdného kontejneru na tuhý komunální odpad v ulici B.  Č., čímž jednala v rozporu s § 4 odst. 1 písm. e) zák. č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví“. Za uvedené jednání byla obviněná P.  J.  odsouzena podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 7 To 106/2017, podal následně nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uvedl, že závěry odvolacího soudu lze ve stručnosti shrnout tak, že ve shodě s nalézacím soudem vyšel ze skutkového zjištění, že se dítě narodilo mrtvé. Oproti soudu prvého stupně však nepovažoval za spolehlivě prokázaný úmysl obviněné dítě po porodu usmrtit, resp. nechat zemřít. Obhajobu obviněné v tom smyslu, že se dítě narodilo mrtvé a že obviněná to hned na počátku zjistila, považoval odvolací soud za nevyvrácenou a fakticky také nevyvratitelnou. Ze shromážděných důkazů pak dle závěrů odvolacího soudu sice nepochybně vyplývá, že obviněná další dítě do rodiny nechtěla, že těhotenství i před blízkými osobami tajila a nechovala se v jeho průběhu jako nastávající matka, jež se na dítě těší (nevyhledávala adekvátní lékařskou péči, nadále pracovala na rizikovém pracovišti), zároveň však z toho nelze dovodit, že by byla odhodlána živě narozené dítě usmrtit, resp. že by jí deklarovaný úmysl dítě umístit v tzv. baby-boxu nemohl odpovídat skutečnosti. Za tohoto stavu odvolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněné před porodem, při porodu a těsně po něm vůbec není jednáním deliktním. Za trestněprávně relevantní však odvolací soud považoval následující jednání obviněné, spočívající v tom, jakým způsobem naložila s mrtvým tělem dítěte, tedy že je vložila do igelitových pytlů a vhodila do kontejneru na komunální odpad. Dovodil přitom, že tím obviněná porušila předpisy o pohřebnictví a takové jednání je třeba právně posoudit jako přečin hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku. S výše uvedeným právním závěrem odvolacího soudu se však nelze ztotožnit.   Dále uvedl, že přečinu hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo z pohřebiště svévolně odejme lidské ostatky nebo s lidskými ostatky nakládá v rozporu se zákonem. Jde tedy o blanketní normu, která odkazuje na příslušnou právní úpravu v zákoně č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pohřebnictví“) a právní pojmy v této blanketní normě užité je proto třeba vykládat v souladu se zákonem o pohřebnictví. Podle § 2 písm. d) zákona o pohřebnictví jsou lidské ostatky definovány jako lidské pozůstatky po pohřbení. Pohřbením se podle § 2 písm. e) zákona o pohřebnictví rozumí uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na pohřebišti nebo jejich zpopelnění v krematoriu. Lidskými pozůstatky se pak podle § 2 písm. c) zákona o pohřebnictví rozumí tělo zemřelého a jiné lidské pozůstatky. Podle § 2 písm. a) zákona o pohřebnictví se tělem zemřelého rozumí mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud není za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použito pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům; tělem zemřelého je i tělo mrtvě narozeného dítěte. Jak přitom z citované skutkové podstaty přečinu hanobení lidských ostatků vyplývá, trestněprávně je sankcionováno pouze vymezené nakládání pachatele s lidskými ostatky, tj. s takovými lidskými pozůstatky, které již byly pohřbeny. Z popisu jednání obviněné je zřejmé, že uvedeným způsobem nakládala s tělem mrtvě narozeného dítěte, které předtím pohřbeno nebylo. Nemohlo se tak jednat o lidské ostatky ve smyslu § 2 písm. d) zákona o pohřebnictví, ale „toliko“ o lidské pozůstatky podle § 2 písm. c) zákona o pohřebnictví. Jednání obviněné tudíž pod objektivní stránku skutkové podstaty přečinu hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku podřadit nelze, neboť zde absentuje objekt i objektivní stránka tohoto přečinu. Současně však nelze přehlédnout, že obviněná tělo svého mrtvě narozeného dítěte zabalila do svetru a igelitových pytlů a následně je odhodila do kontejneru na tuhý komunální odpad. Tímto jednáním tak zjevně porušila § 4 odst. 1 písm. f) zákona o pohřebnictví, tedy zákaz zacházet s lidskými pozůstatky nebo lidskými ostatky způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění veřejnosti. Uvedené jednání by tak mohlo být příslušným správním úřadem považováno za přestupek podle § 26 odst. 1 písm. j) zákona o pohřebnictví, ve znění účinném do 15. 8. 2015. V