4 Tdo 567/2018 – Nejvyšší soud

4 Tdo 567/2018-34 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2018 o dovolání obviněného M. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 61 To 209/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 100/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 3 T 100/2016 uznal obviněného M. Š. vinným přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že jako vedoucí referátu kontrolního oddělení pro nepřímé daně Finančního úřadu pro Prahu 5, se sídlem Praha 5, Peroutkova 263/61, tedy jako úřední osoba podílející se na správě daní, vykonával svoji činnost v rozporu s ust. § 1 odst. 2 a ust. § 2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. 12. 2010, a dále v rozporu s pracovní náplní pro výkon své funkce, a to tím, že dne 5. 8. 2010 odsouhlasil (potvrdil a parafoval) věcnou, početní a legislativní správnost závěru učiněného referentem referátu kontrolního oddělení pro nepřímé daně J. M. v tzv. Zprávě o výsledku vytýkacího řízení pod č. j.: 333244/10/005936109612, kde se uvádí, že uskutečněným šetřením nebyly zjištěny rozdíly oproti podanému daňovému přiznání daňového subjektu CI Košíře a. s. za měsíc květen 2010 a že nárokovaný odpočet DPH ve výši 101 403 680 Kč je oprávněný, ačkoliv měl a mohl vzhledem ke svým zkušenostem, znalostem a svému služebnímu zařazení vědět, že závěr učiněný J. M. je nesprávný a v rozporu s platnou legislativou, a že na nadměrný odpočet DPH ve výši 101 403 680 Kč nemá daňový subjekt nárok, neboť tento nadměrný odpočet měl vzniknout převážně uplatněním nároku na odpočet daně ze 2 faktur vystavených v souvislosti s převodem areálu P. K., P., a to ze strany prodávajícího obchodní společnosti Surtido spol. s r. o., IČ: 27608255, se sídlem Davle, Na Javorce 179 na kupujícího, kterým byla obchodní společnost CI Košíře a. s., IČ: 29039991, se sídlem Praha 5, Bozděchova 1840/7, když k tomuto převodu došlo jednak po lhůtě dle ust. § 56 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a tudíž se jednalo o plnění osvobozené od daně, nikoli plnění zdanitelné, a nadto součástí kupní smlouvy ze dne 15. 4. 2010, která souvisí s prodejem zmiňovaného areálu a která byla ze strany daňového subjektu doložena k předmětnému řízení a pozemku, ke kterým se vztahuje ust. § 56 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. (osvobozená plnění od daně bez nároku na odpočet daně), přičemž posléze byla tato zpráva elektronicky podepsána ze strany V. B., která byla pověřena vedením kontrolního oddělení, a dne 5. 8. 2010 bylo vystaveno interní sdělení s příkazem vystavit platební výměr, který byl ze strany vyměřovacího oddělení vystaven ještě tentýž den pod č. j.: 334328/10/005511109149, a následně dne 9. 8. 2010 byla tato částka převedena bezhotovostně na účet, vedený na CI Košíře a. s., čímž zajistil této společnosti prospěch a zároveň zapříčinil vznik škody ve výši 101 400 000 Kč na úkor České republiky, neboť oprávněně byl společností CI Košíře a. s. uplatněn nadměrný odpočet pouze ve výši 3 680 Kč. Za to byl obviněnému podle § 330 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku soud obviněnému uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu ve výši 161 428,50 Kč, kterou trestným činem způsobil. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání na finančních úřadech po dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla též soudem obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České republice, Generálnímu finančnímu ředitelství, se sídlem Praha 1, Lazarská 15/7, škodu ve výši 161 428,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika, Generální finanční ředitelství, se sídlem Praha 1, Lazarská 15/7, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Oproti tomu Obvodní soud pro Prahu 5 týmž rozsudkem podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžalovaného J. M. obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 14. 11. 2016 sp. zn. 2 ZT 203/2016, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. Š. odvoláním a na jeho podkladě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 61 To 209/2017 podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl a obviněnému M. Š. podle § 330 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Českou republiku, Generální finanční ředitelství, se sídlem Praha 1, Lazarská 7 odkázal se svým nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Tento rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný podal toto dovolání prostřednictvím svého obhájce dne 27. 12. 2017, tedy v poslední den lhůty určené v § 265e odst. 1 tr. ř., a to formou blanketní s dovětkem, že přesné odůvodnění dovolacího důvodu bude doplněno a upřesněno v přiměřené době po detailní poradě s klientem. Takové odůvodnění dovolání bylo podáno až dne 13. 3. 2018, v němž je vyjádřeno přesvědčení, že zavinění obviněného je postaveno na subjektivním názoru soudu prvního stupně, kdy obviněnému přičítá více povinností, znalostí a zkušeností, než by odpovídalo jeho pracovní náplni i rozsahu kontrolní činnosti v rámci vytýkacího řízení … atd. Obviněný se proto domnívá, že skutková podstata uváděného přečinu z jeho strany nebyla naplněna a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 61 To 209/2017 zrušil a poté podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a zprostil obviněného obžaloby z daného skutku. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§ 265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že je sporné, zda k doplnění dovolání vůbec lze v dovolacím řízení přihlížet. Doplnění dovolání bylo evidentně učiněno až po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř., když rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno dne 27. 10. 2017 a doplnění dovolání bylo zpracováno téměř tři měsíce poté, kdy bylo podáno první neúplné dovolání. Ze spisového materiálu, který má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nelze zjistit, zda samosoudce soudu prvního stupně dodržel postup podle § 265h odst. 1 tr. ř. Dovolání v podobě učiněné podáním ze dne 27. 12. 2017 nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a nebylo způsobilé být podkladem k přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Podatel totiž v rámci formálně označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuvedl jakoukoliv konkrétní argumentaci. Není přitom povinností dovolacího soudu, aby v případě nekonkrétně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sám z vlastní iniciativy přezkoumával ze všech možných hledisek správnost právní kvalifikace skutku nebo správnost jiných v úvahu přicházejících hmotněprávních posouzení. Též vzhledem ke konkrétním okolnostem je sporné, zda lze na uvedenou věc vztáhnout závěry ze Zprávy o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003 (zveřejněna pod R 36/2004). Obhájce totiž vědomě podal dovolání in bianko bez řádného odůvodnění s tím, že přislíbil dovolání doplnit „v přiměřené lhůtě“. Učinil tak ale až po téměř třech měsících, tj. po době delší než je celá dovolací lhůta. Přichází tedy v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání. Vzhledem k výše uvedenému postupu obhájce by takové rozhodnutí stěží bylo možno považovat za nespravedlivé i v případě, že by samosoudce důsledně nepostupoval ve smyslu § 265h odst. 1 tr. ř. Dále se státní zástupce vyjádřil i k věcné argumentaci dovolatele stran otázky jeho zavinění. On sám konstatovanou formu nevědomé nedbalosti považuje za zcela správnou a přiléhavou včetně použité argumentace nalézacího soudu. Námitky dovolatele nejsou blíže specifikovány a navíc jeho výklad povinností správce daně se jeví jako naprosto nepřijatelný. Dovolatel z titulu své pracovní náplně nesl odpovědnost za početní a věcnou správnost zpracovávaných spisů. Je nutno konstatovat, že dovolatel potřebnou míru opatr