4 Tdo 628/2019 — Nejvyšší soud

4 Tdo 628/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:10. 7. 2019 Spisová značka:4 Tdo 628/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.628.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Úřední osoba Zneužití pravomoci úřední osoby Dotčené předpisy:§ 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku § 127 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku § 127 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:21. 9. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 628/2019-226 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání obviněného V. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 7 To 22/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 152/2018, takto: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 7 To 22/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 12. 2018 sp. zn. 2 T 152/2018. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hodoníně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 3. 12. 2018 sp. zn. 2 T 152/2018 uznal obviněného V. S. vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 26. 8. 2017 kolem 05:30 hodin při výkonu funkce myslivecké stráže Mysliveckého spolku XY, v katastrálním území města XY, v trati zvané XY, na kraji remízku zastřelil v rozporu s jeho oprávněními podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, volně pobíhajícího psa plemenné rasy krátkosrstý německý ovčák jménem César, stáří 6 let, barvy černá s pálením, s obojkem na krku, který je zařazen do skupiny ovčáckých plemen, v době, kdy se majitel tohoto psa P. B., narozen XY, trvale bytem XY, nacházel asi ve vzdálenosti 20 m od tohoto psa na druhé straně remízku a při venčení psa jej v těchto místech pustil z vodítka. Za to obviněnému uložil podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku stanovil jednu denní sazbu ve výši 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce myslivecké stráže na dobu tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného P. B., nar. XY, trvale bytem XY, s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 7 To 22/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl. Obviněný proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 7 To 22/2019 podal dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání pak konkrétně namítá, že se trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nemohl dopustit, jelikož v inkriminovanou dobu nebyl v honitbě za účelem výkonu funkce myslivecké stráže, nýbrž za účelem lovu srnce, na kterého sem chodil pravidelně. Nejednal tak v pozici úřední osoby, ale vykonával toliko své právo jako „obyčejný myslivec“. Byť byl obviněný v souladu se zákonem o myslivosti ustanoven mysliveckou stráží (čímž byl naplněn jeden ze znaků úřední osoby podle § 127 odst. 1 tr. zákoníku), ostatní dva znaky, a tedy plnění úkolů státu nebo společnosti a používání při tom svěřených pravomocí, ze strany obviněného při činu naplněny nebyly. Obviněný totiž v honitbě vykonával toliko své právo myslivosti a nevystupoval v pozici myslivecké stráže. V praxi se totiž běžně stává, že myslivec, který je současně mysliveckou stráží, vůbec nemusí mít u sebe průkaz stráže a služební odznak (ale ostatní dokumenty k lovu ano), přesto se může v honitbě pohybovat a lovit, přičemž v tomto okamžiku funkci myslivecké stráže vykonávat z podstaty věci nemůže a obviněný ji ani nevykonával. Je tak nutno oddělit, kdy osoba jedná jako myslivecká stráž, a kdy osoba vykonává toliko právo myslivosti jako „obyčejný“ myslivec a úkoly státu pomocí zákonem svěřených pravomocí přitom nevykonává. Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“) ve svém § 14 výslovně stanovuje oprávnění myslivecké stráže a v § 15 pak zákonné povinnosti myslivecké stráže. Z tohoto jasně vyplývá, že stráž je při své činnosti povinna prokázat se průkazem myslivecké stráže a nosit služební odznak. Služební odznak je stráž povinna nosit na viditelném místě, aby mohla být za mysliveckou stráž dalšími osobami identifikována. V tomto případě však bylo prokázáno, a to i svědeckou výpovědí poškozeného, že obviněný u sebe v době činu neměl ani jeden z výše popsaných dokladů prokazující jeho příslušnost k myslivecké stráži a ani se jako myslivecká stráž neidentifikoval. Za daleko závažnější ale obviněný považuje to, že soudy nezohlednily, že obviněný v inkriminované době nevykonával zákonem svěřené pravomoci stanovené v § 14 zákona o myslivosti. Důvodem usmrcení psa poškozeného totiž byla skutečnost, že tento pes na obviněného zaútočil a obviněný jej pak v krajní nouzi usmrtil, kdy se nejednalo o situaci uvedenou v § 14 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti. Při určité míře zjednodušení a při užití analogie lze říci, že postavení obviněného při činu odpovídá např. postavení strážníka obecní policie „mimo službu“. Podobně jako strážník obecní policie se osoba myslivecké stráže „stává“ pro účely nadepsaného trestného činu úřední osobou toliko při výkonu úkolů (práv a povinností), které pro něj vyplývají z příslušných ustanovení, která jsou stanovena zvláštními právními předpisy. Soudy ve svých rozhodnutích též uvedly, že člověk je ustanoven mysliveckou stráží napořád a pokud se nachází v honitbě, pro níž byl mysliveckou stráží ustanoven, je mysliveckou stráží bez ohledu na to, jakou činnost zde vykonává. Tento závěr je však v rozporu s § 127 tr. zákoníku, který stanovuje, že pro účely tr. zákoníku se za úřední osobu považuje toliko osoba, která splňuje kumulativně několik uvedených znaků. Jak však vyplývá ze shora uvedeného, obviněný splňoval v době činu pouze první uvedenou podmínku, a to k tomu, aby byl pro účely trestního zákoníku považován za úřední osobu, nepostačuje. V další části pak obviněný opětovně zdůrazňuje, že psa usmrtil ve stavu krajní nouze, kdy se na něj chystal zaútočit. Ze strany obviněného byl naplněn jak předpoklad subsidiarity, tak předpoklad proporcionality. Útok psa totiž nešlo zastavit jiným způsobem a hrozící následky byly zcela zjevně závažnější než způsobený následek. Tvrzení obviněného přisvědčuje zejména závěr vyhotovené balistické zprávy, z níž vyplývá, že pes byl zastřelen zepředu ve vzdálenosti 20 – 250 cm od ústí hlavně, což napovídá závěru o rychlosti, jakou se pes blížil, a to obviněný chápal jako ohrožení. Obviněný též poukazuje na vyjádření znalce Ing. Františka Bezděka, který připustil, že v určitých případech se pes může zachovat způsobem popsaným obviněným. Je pak irelevantní, zda by pes na obviněného zaútočil. Hodnotícím kritériem zde totiž je posouzení, zda jednání psa bylo způsobilé vyvolat u obviněného důvodnou obavu o jeho zdraví. Soudy nižších stupňů také neměly brát v úvahu výpověď poškozeného, že jeho pes byl klidné povahy. Tato informace je zcela irelevantní a navíc je zřejmé že poškozený chtěl při výpovědi nějaké povahové vlastnosti svého psa zveličit, kdy toto ani není podloženo nějakými dalšími důkazy. Není tak důležité, jak se pes choval obvykle, ale jak se choval v této dané konkrétní situaci. Soudy také v odůvodnění svých rozhodnutí na jednu stranu tvrdí, že obviněný nejednal ve stavu krajní nouze, avšak na druhou stranu obviněnému vytýkají, že neodvrátil útok psa jiným způsobem. Podle obviněného působí tato argumentace značně rozporuplně. Soudy totiž mají v řízení dosáhnout zjištění materiální pravdy, čehož v tomto případě dosaženo nebylo. V závislosti na výše uvedeném, obviněný v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019