4 Tdo 73/2022 — Nejvyšší soud

4 Tdo 73/2022 citace  Právní věta:Návrat obviněného do státu, jehož je státním občanem, nelze bez dalšího považovat za akt, jímž se obviněný vyhýbá trestnímu řízení ve smyslu § 302 tr. ř., zvláště když je známa adresa jeho pobytu v domovském státě. Pokud soudy doručovaly obviněnému na adresu jeho pobytu v cizině např. obžalobu, předvolání k hlavnímu líčení a vyrozumění o konání veřejného zasedání k projednání odvolání přímo (tj. prostřednictvím provozovatele poštovních služeb), ačkoliv takový způsob doručování byl v rozporu s ustanovením § 43 odst. 1, 3 z. m. j. s., tak ani z bezúspěšného doručování těchto písemností nemohly vyvodit závěr, že jsou splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému. Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:24. 3. 2022 Spisová značka:4 Tdo 73/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.73.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Doručování Řízení proti uprchlému Dotčené předpisy:§ 302 tr. ř. § 43 odst. 1 z. m. j. s. § 43 odst. 3 z. m. j. s. Kategorie rozhodnutí:A EU Zveřejněno na webu:20. 6. 2022 Publikováno ve sbírce pod číslem:47 / 2022 Anotace:Rozsudkem nalézacího soudu byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku příslušný městský soud coby odvolací podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval ustanovený obhájce obviněného dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Předně namítl, že obecné soudy v rozporu se zákonem konaly hlavní líčení a veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, čímž došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, neboť postup podle § 302 tr. ř. zde nebyl namístě. Obhájce připomněl, že obviněný byl nejprve stíhán vazebně a ve fázi přípravného řízení byl propuštěn na svobodu. V součinnosti s obhajobou si okamžitě zajistil legalizaci pobytu v České republice a bydlení na ubytovně, účastnil se úkonu prostudování spisu po skončení vyšetřování u policejního orgánu a poté podal na příslušném odboru Ministerstva vnitra ČR žádost o vydání dlouhodobého pobytu na našem území, tak aby se mohl v trestním řízení i nadále hájit osobně. Poté, co již neměl finanční prostředky ani na zajištění základních potřeb, byl nucen odcestovat do místa svého trvalého bydliště na Ukrajinu. To, že se mu tam opakovaně nepodařilo doručit předvolání k soudnímu jednání, samo o sobě nemohlo vést k závěru o splnění podmínek pro vedení řízení proti uprchlému. Soudy měly nejprve důsledně a ve spolupráci s příslušnými ukrajinskými úřady zkoumat, proč obviněného nelze v místě trvalého bydliště zastihnout, což v potřebné míře neučinily. Nejvyšší soud se proto ve svém rozhodnutí zabýval dvěma otázkami. Předně tou, zda návrat obviněného do státu, jehož je státním občanem, nelze bez dalšího považovat za akt, jímž se obviněný vyhýbá trestnímu řízení ve smyslu § 302 tr. ř., zvláště když je známa adresa jeho pobytu v domovském státě, na tu odpověděl záporně. A dále pak tím, jestli když soudy doručovaly obviněnému na adresu jeho pobytu v cizině, např. obžalobu, předvolání k hlavnímu líčení a vyrozumění o konání veřejného zasedání k projednání odvolání přímo (tj. prostřednictvím provozovatele poštovních služeb), ačkoliv takový způsob doručování byl v rozporu s ustanovením § 43 odst. 1, 3 z. m. j. s., tak zda ani z bezúspěšného doručování těchto písemností nemohly vyvodit závěr, že jsou splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému. I na ni dal dovolací soud odpověď zápornou, tedy že nemohly. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 73/2022-327 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2022 o dovolání obviněného M. P., nar. XY, státního příslušníka Ukrajiny, trvale bytem XY, okres XY, ulice XY, XY, stíhaného jako uprchlého podle § 302 a násl. tr. ř., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 8 To 168/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 153/2019, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 8 To 168/2021, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2021 sp. zn. 3 T 153/2019 včetně řízení, které jejich vydání předcházelo. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2021 sp. zn. 3 T 153/2019 byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „o půlnoci ze dne 12. 6. 2019 na den 13. 6. 2019 v XY, v konečné stanici metra XY linka „XY“, v tam stojící vlakové soupravě, která měla následně vyjíždět ve směru stanice XY, ve čtvrtém vagónu soupravy č. XY, využil nepřítomnosti dalších osob a překonal odpor poškozené M. H., nar. XY, kdy proti její vůli ji chytil rukama a v pozici ve stoje jí sáhnul jednou rukou pod šaty, odsunul spodní prádlo a vsunul prsty do pochvy, následně poté, co poškozená ze soupravy vystoupila a opět do ní chtěla nastoupit, ji obžalovaný proti její vůli chytil za ruku a stáhl na nástupiště, držel ji svojí paží za horní část těla a přitom ji vlekl po nástupišti směrem k východu a pak, z důvodu zaregistrování jeho jednání dalšími osobami, jednání zanechal a odešel“. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 8 To 168/2021 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval ustanovený obhájce obviněného dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Předně namítl, že obecné soudy v rozporu se zákonem konaly hlavní líčení a veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, čímž došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Postup podle § 302 tr. ř. zde totiž nebyl namístě. Obhájce připomněl, že obviněný byl nejprve stíhán vazebně a dne 9. 10. 2019, tj. ve fázi přípravného řízení, byl propuštěn na svobodu. V součinnosti s obhajobou si okamžitě zajistil legalizaci pobytu v České republice a bydlení na ubytovně v Praze, účastnil se úkonu prostudování spisu po skončení vyšetřování u policejního orgánu a poté podal na příslušném odboru Ministerstva vnitra ČR žádost o vydání dlouhodobého pobytu na našem území, tak aby se mohl v trestním řízení i nadále hájit osobně. V prosinci 2019 však již neměl finanční prostředky ani na zajištění základních potřeb, a proto byl nucen odcestovat do místa svého trvalého bydliště na Ukrajinu ke své rodině. To, že se mu tam opakovaně nepodařilo doručit předvolání k soudnímu jednání, samo o sobě nemohlo vést k závěru o splnění podmínek pro vedení řízení proti uprchlému. Soudy měly nejprve důsledně a ve spolupráci s příslušnými ukrajinskými úřady zkoumat, proč obviněného nelze v místě trvalého bydliště zastihnout, což v potřebné míře neučinily. Pokud jde o samotný výrok o vině trestným činem znásilnění, obhájce připomněl, že obviněný svou vinu od počátku popírá. S poškozenou se předtím neznal a spatřil ji pouze krátce v metru, kdy jevila známky silné opilosti. Chtěl jí pomoci, a proto ji podpíral při chůzi. Klíčová část skutkového děje, kdy měl uvnitř vagónu poškozené proti její vůli vsunout prsty do pochvy, nebyla bez důvodných pochybností prokázána. V uvedené souvislosti obhájce zdůraznil, že odsouzení dovolatele zde bylo postaveno pouze na výpovědi poškozené, která se v rozhodné době nacházela ve stavu těžké opilosti (3,71 ‰ alkoholu v krvi) a podle výpovědi znalce není vyloučeno, že v danou chvíli byly narušeny její schopnosti správně vnímat realitu a zachovat si zdravý úsudek. Nebylo tedy vyloučeno, že jednání obviněného ve vlakové soupravě vnímala jinak, než jak se ve skutečnosti událo, a tuto svou představu následně interpretovala při svých výpovědích. Při jedné z nich navíc sama připustila, že byla opilá, a nepamatuje si vše. Dále pak uvedla, že když ji zadrž