4 Tdo 841/2020 — Nejvyšší soud

4 Tdo 841/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 8. 2020 Spisová značka:4 Tdo 841/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.841.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Násilí proti úřední osobě Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 11. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 3124/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 841/2020-567 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 o dovolání obviněné A. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 5 To 448/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 117/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. B. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 2 T 117/2018 byla obviněná A. B. uznána vinnou přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 15. 5. 2018 v době kolem 08:05 hod. v XY (v blízkosti ZŠ XY) poté, co byla strážníkem Městské policie XY, oblečeným ve služebním stejnokroji městské policie, A. R., služební číslo XY, vyzvána jako podezřelá ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kdy její pes měl znečistit prostranství u Základní školy XY, k prokázání totožnosti ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, tuto výzvu neuposlechla a v okamžiku, kdy byla R. upozorněna, že bude z důvodu neprokázání totožnosti předvedena na Policii ČR, místní oddělení XY, pokusila se z místa odejít, v čemž jí R. úchopem za ruku zabránil, na toto reagovala tak, že nejprve R. odstrčila od sebe a následně jej strhla na zem, kde do něj začala kopat, mlátit pěstmi a kousat, kdy její útoky směřovaly kopy do oblasti nohou a boků, dále jej škrábala do oblasti obličeje, snažila se ho chytit za genitálie a poté ho kousla do levé ruky, přičemž zranění si vyžádala pracovní neschopnost od 15. 5. 2018 do 29. 5. 2018, poškozený utrpěl povrchní čárkovité oděrky na kůži obličeje, pohmoždění kůže s oděrky na zadní ploše levé paže a zevní (palcové) straně levého předloktí, oděrky na předních plochách obou kolen“. Za to byla obviněná podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí zároveň byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí pak soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, zastoupené Regionální pobočkou Praha, se sídlem Na Pernštýně 359/6, Praha 1, částku 1.409,30 Kč, a poškozené Městské policii Hlavního města Prahy, se sídlem Korunní 98, Praha 10, částku ve výši 8.020 Kč. O odvolání obviněné proti shora citovanému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 5 To 448/2019 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na něm i rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná A. B. následně dovoláním, v němž uplatnila důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V jeho odůvodnění namítla, že svým jednáním nenaplnila zákonné znaky trestného činu, který je jí kladen za vinu. Zdůraznila, že R. v okamžiku inkriminovaného incidentu nepožíval ochrany úřední osoby předjímané zákonem. Spouštěcím mechanismem jejich potyčky bylo právě jeho nevhodné chování, které postupně eskalovalo do podoby, kdy z jeho strany docházelo k překročení či zneužití pravomocí strážníka. Soudy po výtce dovolatelky „vytrhly její jednání z kontextu“. Nevypořádaly se se skutečností, že v daném případě existoval závažný deficit řádného výkonu těchto pravomocí poškozeným. Dostatečně neobjasnily povahu, obsah, formu a přiměřenost zásahu dotčené osoby. Podle dovolatelky nevyřešily otázku, zda R. nepřistoupil k použití donucovacích prostředků předčasně a zda ji dal vůbec možnost, aby mohla zareagovat na jeho výzvu k prokázání totožnosti bez toho, že by vůči ní bylo nutno použít fyzické síly. Pokud už fyzické síly k překonání jejího údajného odporu užito bylo, mělo být současně zkoumáno i to, jestli tato síla byla užita zdrženlivě, přiměřeně a s odpovídající intenzitou vzhledem k dané situaci. Dovolatelka zároveň klade akademickou otázku, zda lze vůbec aktivní násilný odpor občana vůči strážníkovi kriminalizovat tehdy, kdy sice skutková podstata trestného činu naplněna byla, ale odpor sám byl částečně vyvolán provokativním chováním úřední osoby, byl krátký, vykazoval jen malou intenzitu a v jeho důsledku nedošlo k žádnému ublížení na zdraví u zúčastněných osob. Tak tomu bylo právě v posuzovaném případě a věc tedy podle jejího mínění měla být řešena pouze v rovině správního práva. V uvedené souvislosti podotkla, že dvoutýdenní pracovní neschopnost R. byla neopodstatněná a vzhledem k povaze jeho drobných poranění nepřiměřeně dlouhá. Odmítla rovněž argument, že jde o strážníka s výborným hodnocením, který nikdy nebyl projednáván pro kázeňský přestupek. Sama považuje za významné, že dotyčný působí na oddělení Městské policie XY, které je medializováno pro incident, kdy jiný z tamních strážníků, ačkoli měl také vynikající hodnocení, bezdůvodně v době karanténních opatření napadl devatenáctiletou dívku, když řešil porušení zákazu shlukování se více než dvou lidí na jednom místě. Závěrem dovolatelka znovu zopakovala, že se necítí být vinnou spácháním jakéhokoli trestného činu. Navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 5 To 448/2019, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 7. 2019 sp. zn. 2 T 117/2018 a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl zprošťujícím verdiktem podle § 226 písm. b) tr. ř. K podanému dovolání se v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že obviněná v podstatě pouze zopakovala svou obhajobu uplatňovanou v předchozích fázích trestního řízení, s níž se soudy obou stupňů vypořádaly dostatečně a především věcně správně. Již tento fakt ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu indikuje neopodstatněnost předloženého dovolání. Soudy podle názoru státního zástupce přesvědčivě vysvětlily, proč odmítly její argument, že poškozený strážník vůči ní jednal nepřiměřeně a nezákonně a nepožíval tedy ochrany úředních osob ve smyslu § 325 odst. 1 tr. zákoníku. Zatímco R. postupoval plně v souladu se zákonem, obviněná naopak řádný výkon jeho pravomoci nerespektovala a dokonce ho v souvislosti s ním bezdůvodně fyzicky napadla. V tomto směru považuje státní zástupce skutková zjištění za jednoznačná. Žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy v daném případě neshledal. Podotkl, že soudy hodnotily důkazy v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a svá rozhodnutí také přezkoumatelně odůvodnily. Dovolací argumentace obviněné do značné míry vychází z vlastní představy o skutkovém ději, kdy se snaží prosadit verzi, že se stala obětí bezdůvodné šikany ze strany poškozeného. K ničemu takovému ale nedošlo. Z valné části pak odkázala na skutečnosti tvrzené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních, aniž by je přímo vtělila do textu dovolání, což je nepřípustné. S ohledem na výše rekapitulované důvody proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ předvídaný v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněná A. B. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směř