4 Tdo 885/2014 – Nejvyšší soud

4 Tdo 885/2014-56 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2014 o dovolání obviněných T. P. a M. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 2 To 80/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2004, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. P. a M. P. o d m í t a j í . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 10 T 1/2004, byli obvinění T. P. a M. P. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a obviněný T. P. pod bodem 2) dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že 1) obžalovaní T. P. a M. P. jako zástupci obchodní společnosti Centrum, a.s., se sídlem Praha 3, Jana Želivského č. 2 a již odsouzený V. R. jako zástupce firmy RAR Security Services uzavřeli dne 30.09.1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování reklamní kampaně na prodej rostlinného oleje Golden Sun v úmyslu neoprávněně získat odpočet na DPH a dne 30.10.1994 vystavil již odsouzený R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu na částku 36.900.000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 6.900.000,- Kč, obžalovaní tuto fakturu a související účetní doklady zahrnuli do účetnictví a nárokovaný odpočet DPH ve výši 6.900.000,- Kč byl obchodní společnosti Centrum, a.s., Finančním úřadem pro Prahu 3, Orebitská 18 vyplacen, přičemž již odsouzený R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4, 2) podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku za současného zrušení výroku o vině dílčím útokem pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, popsaným pod bodem 3) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 05.06.2006, sp. zn. 3 To 15/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2005, sp. zn. 10 T 1/2004, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad obžalovaný T. P. a již odsouzený JUDr. M. J. jako zástupci obchodní společnosti Hotel Orlík, s.r.o., se sídlem Praha 10, Limuzská 1189/3 a již odsouzený V. R. jako zástupce firmy RAR Security Services uzavřeli dne 10.10.1994 fiktivní smlouvu o reklamní propagaci spočívající ve vytvoření předpokladů k uzavření smluv s bonitní klientelou o užívání rekreačního zařízení V. – K. v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a dne 17.10.1994 vystavil již odsouzený R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu ve výši 36.900.000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 6.900.000,- Kč, jež byla zahrnuta do účetnictví, a obžalovaný P. s již odsouzeným JUDr. J. za obchodní společnost Hotel Orlík, s.r.o., si nárokovali odpočet DPH ve výši 6.900.000,- Kč, který Finančním úřadem pro Prahu 10, Petrohradská 16 nebyl vyplacen, přičemž již odsouzený R. také nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4, 3) obžalovaní M. P. a T. P. jako zástupci obchodní společnosti Centrum a. s. a již odsouzený V. R. jako zástupce firmy RAR Security Services uzavřeli dne 01.11.1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování, reklamní propagaci a vyvíjení činnosti směřující ke koupi pozemků za účelem výstavby cukrovaru v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a téhož dne vystavil již odsouzený R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu ve výši 88.560.000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 16.560.000,- Kč, jež byla s příslušnými doklady zahrnuta do účetnictví, a obžalovaný P. za obchodní společnost Centrum, a.s., si nárokoval odpočet DPH, který byl Finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši 16.560.000,- Kč uznán, přičemž již odsouzený R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4, přičemž tak obžalovaní T. P. a M. P. poškodili český stát o celkovou o částku ve výši 23.460.000,- Kč a v případě, že by byla vyplacena částka nárokovaná pod bodem 2), by obžalovaný T. P. společně s dalšími osobami poškodil český stát dále o částku ve výši 6.900.000,- Kč. Za uvedené jednání byl obviněný T. P. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. A to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 10 T 1/2004 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 3 To 61/2012, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za výše uvedené jednání obviněnému M. P. podle § 227 tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. trest uložen nebyl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 10 T 1/2004, podali obvinění T. P. a M. P., i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 2 To 80/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného T. P. ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný T. P. byl nově odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2, § 45 odst. 1 a § 58 odst.1 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 10 T 1/2004 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 3 To 61/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněného M. P. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítnuta. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 2 To 80/2013, podali následně obvinění T. P. a M. P. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a u obviněného T. P. rovněž podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný T. P. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 10 T 1/2004, bylo trestní stíhání obou obviněných zastaveno podle § 231 odst. 1 tr. ř. za užití § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodů čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013. Na podkladě stížnosti státní zástupkyně však bylo toto rozhodnutí usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 3 To 19/2013, ohledně obviněného T. P. podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušeno. Dále dovolatel citoval usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 2391/13 ze dne 13. 11. 2013, kterým byla ústavní stížnost dovolatele proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze odmítnuta jako nepřípustná, protože byla podána předčasně. Ústavní soud v odůvodnění tohoto usnesení mj. uvedl, že stěžovatel, tj. obviněný P., může nepřípustnost trestního stíhání z důvodů rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii namítat v případném dovolacím řízení. Dovolatel dále namítl, že jeho trestní stíhání bylo pro dva předmětné skutky (zřejmě skutky pod bodem 1) a 3) výroku o vině) zahájeno dne 13. 2. 2002 a k 1. 1. 2013 tak od zahájení trestního stíhání, které ohledně dvou předmětných skutků nebylo pravomocně skončeno, uplynulo více než osm let. Trestní stíhání bylo původně ukončeno odsuzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, přičemž na základě komplikovaného řízení o mimořádných opravných prostředcích byla ve věci pravomocně povolena obnova řízení dne 19. 4. 2012. Dovolatel nebyl nikdy stíhán jako uprchlý ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. Úkony trestního řízení byly ve věci dovolatele vedeny v režimu řízení proti uprchlému toliko v rámci řízení o povolení obnovy řízení, přičemž i kdyby byla tato doba odečtena, trvalo by trestní stíhání dovolatele dobu delší, než osm let. Sazba trestu odnětí svobody postihující obviněného T. P. nepřesahuje hranici deseti let, bylo tudíž na místě dospět k závěru, že na dotčené jednání dovolatele se vztahuje čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Ob