4 Tdo 985/2010

4 Tdo 985/2010-82

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne

Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. 3 To 43/2010 a to ve výroku o vině v bodě 2. a v celém výroku o trestu.

Z r u š u j í s e také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu Brno – venkov p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. R. C. byl rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. 2 T 105/2009 odsouzen pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., č. 140/1961 Sb., ve znění zák. č. 296/2007 Sb., účinného do 30. 6. 2008, k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku s tím, že pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 000,- Kč a v této souvislosti i náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.

Skutková věta výroku o vině uvedeného rozhodnutí Okresního soudu Brno – venkov konstatovala, že obviněný plk. Ing. R. C. jako příslušník Vězeňské služby České republiky, který byl služebně zařazen na pozici 1. zástupce ředitelky věznice K, se podílel na plnění úkolů společnosti a státu v oblasti zajišťování řádného výkonu trestu odnětí svobody a působil ve funkci předsedy komise, která rozhodovala o přerušení výkonu trestu, přeřazování odsouzených, o možnostech udělení nadstandardní návštěvy a dalších výhodách pro odsouzené, při výkonu své funkce

Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně. Ten svým rozsudkem ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. 3 To 43/2010 podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného plk. Ing. R. C. uznal vinným, že jako příslušník Vězeňské služby České republiky, který byl služebně zařazen na pozici 1. zástupce ředitelky věznice K., se podílel na plnění úkolů společnosti a státu v oblasti zajišťování řádného výkonu trestu odnětí svobody a působil ve funkci předsedy komise, která rozhodovala o přerušení výkonu trestu, přeřazování odsouzených, o možnostech udělení nadstandardní návštěvy a dalších výhodách pro odsouzené, při výkonu funkce

V tomto jednání byl spatřován trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění zák. č. 296/2007 Sb., s účinností do 30. 6. 2008. Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 000,- Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody trvání šesti měsíců.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu Brně ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. 3 To 43/2010 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání a to z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž jsou splněny podmínky pro použití tohoto dovolacího důvodu, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podané dovolání odůvodnil obviněný následujícím způsobem.

V obecné rovině poukázal na to, že hodnocení důkazů je výlučnou pravomocí nalézacího soudu, popř. soudu odvolacího. V dovolacím řízení pak lze nesprávnou realizaci důkazního řízení účinně namítat podle judikatury Ústavního soudu pouze tehdy, pokud má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, což se stalo právě v případě dovolatele. Je tomu tak proto, že rozhodování soudů se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce. V případě obviněného došlo k porušení základních zásad trestního řízení, a to především zásady vyhledávací a zásady zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dalšími vadami důkazního řízení jsou v případě obviněného rovněž případy tzv. opomenutých důkazů a i případy tzv. svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného logického racionálního výkladu. Soudy v projednávané věci vyhodnotily provedené důkazy zcela jednostranně, bez objektivního přístupu k věci. Postupem soudů tak došlo k nepřípustné selekci důkazů a k jejich izolaci. Učiněné skutkové závěry proto nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence a jsou v extrémním rozporu s obsahem některých provedených důkazů, jejichž část soudy neprávem pominuly.

Následně dovolatel zdůraznil, že pokud je důkazní situace, jako v tomto případě, založena na tvrzení dvou skupin málopočetných svědků proti sobě, je v takové situaci nezbytné klást na soud zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěru o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy opřel svá skutková zjištění a čím se při hodnocení důkazů řídil. Takto ale soud nepostupoval a nevypořádal se se všemi provedenými důkazy způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž ani odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá požadavkům ustanovení § 125 tr. ř. Nalézací soud totiž některé důkazy neprovedl, některé provedené důkazy zcela pominul. Soud taktéž pochybil, pokud pouze část výpovědí jednotlivých svědků konstatoval a hodnotil, přičemž další tvrzení těchto svědků ponechal bez povšimnutí, aniž by vysvětlil, z jakého důvodu tak činí, či pouze velmi stručně odkázal na určité důkazy či dokonce odkazoval na neprovedené důkazy či neprocesní listiny nacházející se ve spise. Tím soud porušil ústavní princip zákazu libovůle v rozhodování, a proto je nutno rozhodnutí trpící těmito vadami považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy.

Pokud soudy nehodnotily provedené důkazy, či se vůbec nezabývaly komponenty, které musí rozhodnutí soudu z hlediska ustanovení § 125 a násl. tr. ř. obsahovat, čímž jsou rozhodnutí učiněná ve věci prakticky nepřezkoumatelná, nelze rozhodnutí z tohoto procesu vzešlá považovat za ústavně konformní. Pokud totiž soud provede důkaz, musí jej hodnotit, a pokud důkaz neprovede, je třeba vyložit, proč tomu tak bylo.

Odvolací soud pak zcela ignoroval námitky obviněného vůči důkazům, které nalézací soud považoval za klíčové pro učiněné skutkové závěry. Tím odvolací soud odepřel odvolateli právo na soudní ochranu.

V souvislosti s níže konkretizovanými dovolacími námitkami dovolatel podotknul, že si je vědom postoje Nejvyššího soudu ohledně absence možnosti přezkumu skutkových zjištění v dovolacím řízení, nicméně zdůraznil, že judikatura Ústavního soudu v určitých případech přezkum skutkových zjištění v dovolacím řízení připouští. V návaznosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02, II. ÚS 669/05 a I. ÚS 55/04. Tato judikatura Ústavního soudu vedla dovolatele k přesvědčení, že pokud v jeho případě došlo k fatálním nedostatkům v hodnocení důkazů, je jeho nezadatelným právem domáhat se nápravy vzniklé situace v rámci dovolacího řízení na základě dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve věci totiž došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, když byla špatně právně kvalifikována učiněná skutková zjištění. Aby mohly soudy jednání obviněného hodnotit jako trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008, bylo na místě, aby bylo přesně, řádně a nevyvratitelně prokázáno, že se obviněný jednání skutečně dopustil a naplnil tak subjektivní i objektivní stránku trestného činu.

Tak tomu ale v případě obviněného nebylo. Mělo být totiž zjištěno konkrétně kdy a kde i jak obviněný o úplatek požádal, zda ho převzal a kdy, kdo a kde mu jej předal. Nikde v napadeném rozsudku není ani zmínka o příčinné souvislosti mezi údajným jednáním obviněného a následkem trestného činu. Absence snahy o prokázání subjektivní stránky uvedeného trestného činu pak jen demonstruje postup soudů. Rovněž nebyl objasněn motiv jednání obviněného a ani další znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Konstatovaná důkazní situace je nepřijatelná, stejně jako způsob provádění důkazů, jejich selekce a hodnocení, atd. Obviněný byl odsouzen tzv. za každou cenu. Obviněný vady vytýkal v podaném odvolání, ale ani soud odvolací dokazování nedoplnil a vady neodstranil.

Obviněný je přesvědčen, že celé trestní stíhání a jeho odsouzení je účelovou záležitostí, jenž je profesní likvidací jeho osoby, ať již ze strany svědka J. či ze strany jiné.

Pokud se jedná o první útok obviněného, nikdy nebylo prokázáno, kdy, jak a kde měl obviněný požádat odsouzeného J. o úplatek. Obecná formulace předmětné skutkové věty je pak výrazem nejisté důkazní situace a vzájemně rozporných skutkových tvrzení. Nejmarkantnější je to v té části skutkové věty, ve které jsou činěny skutkové závěry o způsobu údajné žádosti obviněného o úplatek a konstatování o různých výhodách, které měl odsouzený J. za tento úplatek získat. J. nikdy žádnou výhodu v průběhu výkonu trestu díky obviněnému nezískal a ani získat nemohl, protože obviněný neměl pravomoc mu ji poskytnout. Zásadní je pak ta skutečnost, že jednotlivá skutková zjištění jsou vzájemně rozporná a i soudy v tomto směru mění v rámci svých stupňů specifikaci těchto výhod od maximálně nekonkrétních obecných, až po jednotlivou neprokázanou výhodu. Logické nesrovnalosti jsou rovněž okolo předání údajného úplatku svědkem M. obviněnému, přičemž skutková věta je upravována tak, že rozhodně neodpovídá ani části skutkových zjištění z provedeného dokazování, když nejprve měl být úplatek předán 31. 5. 2007, potom 1. 6. 2007, ale když byla tato data obhajobou vyvrácena, byla skutková věta upravena na údaj „následně poté“. Tato fatální nepřesnost byla změněna rozsudkem odvolacího soudu na časový úsek 2 – 5 dnů, což však opět nekoresponduje například se záznamy o telekomunikačním provozu, se kterými je uvedené zjištění zcela v rozporu. Množství rozporů provedeného dokazování a výrokové věty i snaha o napasování skutkových zjištění do verze obžaloby svědčí o naprosté ignoranci základů formální logiky, provedeného dokazování, i o porušení většiny zásad trestního řízení a ústavně právních limitů práva vůbec.

K útoku pod bodem 2. dovolatel uvádí, že skutková zjištění zde učiněná je třeba považovat za zcela pochybná a fatální. Je s podivem, že soudy postavily za stávající důkazní situace na jisto, že obviněný měl požádat odsouzeného J. i o částku 300 000,- Kč. Obviněný i svědek S. ve svých výpovědích popírají veškeré skutečnosti tvrzené obžalobou, odsouzenému J. nebyla poskytnuta žádná avizovaná výhoda, k poskytnutí částky nedošlo. Navíc údajná žádost o úplatek byla údajně učiněna v době již naprosto irelevantní vzhledem k údajné výhodě. Ani odsouzený J. není schopen uvést, jakou formou měl obviněný o úplatek požádat, když uvádí, že mu obviněný měl ukázat tři prsty, z čehož si odsouzený bez jakéhokoliv racionálního základu vydedukoval, že se jedná o částku 300 000,- Kč. Na těchto pochybnostech nic nemění ani SMS zprávy, které byly doručeny svědkyni J., které jsou nejednoznačné, pravděpodobně upravované a o nichž zejména nebylo prokázáno, že by je odeslal obviněný, ani že obviněný vůbec někdy používal uvedené telefonní číslo.

Proto není možné právně kvalifikovat uvedené jednání podle ustanovení § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 296/2007 s účinností do 30. 6. 2008, protože z provedených důkazů v žádné možné interpretaci nevyplývá skutkový závěr o tom, že by obviněný bez důvodných pochybností přijal či požádal o úplatek v celkové výši 500 000,- Kč.

Pokud jde o odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak ten vinu obviněného vyvozuje z výpovědí svědků J., J., M., M. s tím, že tyto důkazy jsou podpořeny také listinnými důkazy, ale již není uvedeno, o jaké listinné důkazy se vlastně jedná a co konkrétně z nich vlastně vyplývá. Stejně tak soud odkazuje na výpovědi svědků A., S. a P., aniž uvedl, co z nich vlastně zjišťuje.

Svědek J. je člověk několikrát soudně trestaný za závažnou trestnou činnost. Naposledy po vynesení rozsudku v trestní věci obviněného byl svědek J. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12,5 roku za podvod a padělání a pozměňování peněz, a to rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 53 T 6/2008 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 6 To 85/2009. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí ve věci obviněného J. jednoznačně uvedly, že obviněnému J. nevěří. Dále byl svědek J. odsouzen Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci k 6-ti letému trestu odnětí svobody, a to rozsudkem ze dne 30. 8. 2002 sp. zn. 29 T 17/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. 2 To 217/2002. I v této věci oba soudy uzavřely, že J. nelze věřit, což platí i pro svědkyni J. Mimo jiné proto, že J. slíbil svědkovi N. finanční odměnu za to, když bude v jeho prospěch křivě svědčit. Navíc v rámci zmíněného řízení byl J. vzat do vazby pro ovlivňování svědků a navádění ke křivé výpovědi. V souvislosti se žádostí o odklad výkonu trestu v této trestní věci J. rovněž předložil soudu nepravdivé doklady o tom, že je léčen pro závažné onkologické onemocnění, což vyšlo najevo a na lékaře bylo podáno trestní oznámení.

Svědek J. též podal trestní oznámení na jistého Š. a C., kdy je obvinil z přípravy vraždy. Věc byla šetřena pod ČTS: PJM- 436/OK-11-2005 a poté odložena. Bylo zjištěno, že v této věci J. ovlivňoval výpovědi svědků N., D. a M. nabídkou finanční částky za křivou výpověď s cílem uvěznit Š. a C. a dosáhnout obnovy ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 29 T 17/2001.

Z výše uvedeného dovolatel uzavírá, že osoba svědka J. je absolutně nevěrohodná, což bylo opakovaně ve shora označený kauzách oficiálně zjištěno, přičemž jmenovaný je manipulativní osobou do té míry, že je schopen nabízet peníze výměnou za křivou výpověď. Soudy projednávající tuto věc si však shora označené spisové materiály nevyžádaly, jejich obsah nezkoumaly, přestože se jednalo o základní informace, na základě kterých by bylo možné učinit správné skutkové a právní závěry.

Ve věci není možné odkázat na listinné důkazy, resp. výpisy telekomunikačního provozu a ty následně stručně hodnotit pouze v jejich části. Totéž pak platí i o svědeckých výpovědích, jejichž velkou část soud provedl u hlavního líčení jejich přečtením, ale jež následně vůbec nehodnotil a ani neuvedl, proč skutečnosti v nich uvedené nevzal za prokázané či vyvrácené. Soud prvního stupně tak nepřípustně selektoval provedené důkazy tím, že je prostě pominul.

Nesprávný byl postup soudu rovněž při hodnocení výpovědi svědkyně J. týkající se částky 200 000,- Kč, jelikož nebyla čtena její výpověď z přípravného řízení jako celek, ale pouze její část. To ale znamená, že na ni nelze v odůvodnění rozsudku odkazovat jako na celek.

Pokud jde o odposlechy poskytnuté obhajobou, tak hovory svědčící o nevině obviněného nebyly založeny do spisu, přestože vyšetřující orgány o těchto hovorech věděly a znaly jejich obsah. Orgány činné v trestním řízení byly s těmito nahrávkami obeznámeny, ale došlo k jejich zablokování, aby byl znemožněn přístup do těchto nahrávek jiným osobám, nežli osobám podílejícím se na vyšetřování trestné činnosti, která je obviněnému kladena za vinu. Tyto záznamy měl poslechnout, zálohovat a zablokovat svědek policejní rada P., který to však u soudu popřel. Nezajištění těchto důkazů je pak elementárním pochybením OČTŘ, kterým byly všechny tyto odposlechy známy již z kauzy advokáta Mgr. R. Konkrétně se pak jedná i o pochybení vyšetřujícího policisty Ing. H. Je proto s podivem, že obviněného C. nezačaly OČTŘ řešit již v návaznosti na skutečnosti zjištěné od svědka J. v kauze Mgr. R., neboť je nepravděpodobné, že by jim svědek J. tak závažné informace nesdělil.

U hodnocení výpovědí svědků M. a M. pak došlo k jednostrannému, účelovému a svévolnému hodnocení důkazů. Svědek M. vypovídal u hlavního líčení, jeho výpověď z přípravného řízení zde nebyla čtena, a přesto soud v odůvodnění svého rozhodnutí vychází z neprocesní výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení. Lze tedy uzavřít, že soud vystavěl výrok o vině obviněného na nezákonných důkazech. Jedná se zejména o zjištění, že peníze vybrané z účtu svědek M. před jejich předáním obviněnému doplňoval ze své peněženky. Navíc M. nikdy nevysvětlil, o jaké mince a bankovky údajnou obálku doplnil, když svědkyně M. vypověděla, že viděla obálku pouze s bankovkami. Nesrovnalostmi trpí výpověď M. i v tom směru, že měl mít na účtu finanční kontrolu od finančního úřadu, kdy nejprve tvrdil, že obviněnému o probíhající kontrole říkal, a poté, když obviněný kontroval, že přece by si na účet kontrolovaný finančním úřadem nenechal poslat peníze, změnil svou výpověď v tom směru, že obviněnému sdělil, že kontrola finančního úřadu již byla ukončena.

Naprosto stěžejní otázkou pro posouzení viny obviněného bylo propojení osob M. a J. To bylo na str. 11 rozsudku vyloučeno s tím, že to vylučují i svědkyně J. s M. V této souvislosti nalézací soud konstatoval, že obhajoba navrhla řadu svědků, kteří měli prokázat propojení mezi M. a J. nicméně z těchto výpovědí nic věrohodného prokázáno nebylo. Obviněný je ale přesvědčen, že důkazy o propojení J. a M. svědčí. To znamená, že nelze učinit závěr, že se tyto osoby neznaly. Navíc bylo nutné zkoumat, co vedlo M. a J. k tomu, že svou vzájemnou znalost popřeli. Svědek K. uvedl, že se zná s J. i M., a proto nelze vyloučit, že se J. s M. znají. Pokud soud tuto otázku uzavřel tak, že svědek K. k případné známosti J. s M. nic neuvedl, neodpovídá to obsahu výpovědi uvedeného svědka u hlavního líčení, protože ten uvedl, že od J. možná slyšel jméno M. Navíc svědek K. zná i svědka S.

Dalším spojovacím článkem mezi osobami J. a M. je osoba svědka P., který je ve velmi přátelském vztahu nejen s J. a J., ale i s M. M. známost s P. jednoznačně přiznali, M. o něm hovořila jako o příteli, ale svědek P. tuto skutečnost popřel.

Rovněž svědci R. a K. uvedli, že je jim jméno M. známo, a to v souvislosti se jmény S., K., P. a J. s tím, že jsou jim tato jména známa včetně M. z trestné činnosti J. a K. z roku 2005 a 2006. Konkrétně však o vztahu J. a M. nic nevěděli. Tyto výpovědi policistů R. a K. ale byly soudem hodnoceny tak, že z jejich výpovědí nevyplynulo, že by mohli v rámci své služební činnosti zaznamenat jméno M., což je ovšem podle obviněného s ohledem na skutečný obsah těchto výpovědí vyloučeno. To proto, že ve skutečnosti z těchto výpovědí vyplývá minimálně to, že svědek M. se znal s V. K.

Dále byl v řízení slyšen i svědek P., který zpracoval záznam, že přítelem J. před jeho výkonem trestu odnětí svobody byl P. M., což se uvedený svědek dozvěděl od policistů z B. Svědek P. odkázal na zpracovatele záznamu o tomto přátelství policistu Ing. H., jehož výslech byl navržen, ale tomuto návrhu nebylo soudem vyhověno.

Další svědek B. jednoznačně označil svědka J. za osobu, která se zná se svědkem M., protože mu svědek J. sdělil, že M. je celníkem z B., který jim pomůže s nelegálními obchody. Svědka B. ale soud považuje za nevěrohodného, protože v J. kauze padělaných dolarů figuruje jako poškozený B. otec a svědek J. zapletl svědka B. do jednání, které bylo později soudem kvalifikováno jako trestný čin podvodu.

Vzhledem k výše uvedenému lze podle dovolatele uzavřít, že závěr soudu o tom, že se J. s M. v žádném případě neznali, nelze považovat za nepochybný.

Následně dovolatel kritizoval práci orgánů přípravného řízení a vznesl otázku procesní použitelnosti důkazů opatřených záznamem telekomunikačního provozu, které byly získány na základě žádosti obsahující hrubě zkreslené informace neodpovídající obsahu spisového materiálu.

Podle dovolatele nalézací soud rovněž pochybil, když zcela pominul některé provedené důkazy, nehodnotil je a ani se nevyjádřil k tomu, proč tak činí a proč považuje některé důkazy za nevěrohodné. Jedná se o svědecké výpovědi svědků P., J., K., K., K., K., O., N., N. a mnohé další. V této souvislosti podotýká, že řada výpovědí byla v odůvodnění rozsudku hodnocena pouze kusým způsobem, což nelze v žádném případě považovat za dostatečné.

K otázce údajného seznamu vězňů vztahujícího se k eskortě do H. S. dovolatel zdůrazňuje, že J. lživé tvrzení nebylo prokázáno žádným způsobem. Přitom není možné, aby se údajný seznam z počítače obviněného nenávratně ztratil, protože pokud existoval, musel by být nalezen v rámci kriminalistické expertízy, i kdyby snad byl smazán, protože neexistuje způsob absolutního výmazu dat z počítače, resp. z jeho hard disku. Naopak provedená expertíza svědčí o tom, že se ve služebním počítači obviněného žádný seznam o eskortě vězňů do H. S. nenacházel, jinak by o něm bylo zajisté zajištěno více indicií. Jako naprosto svévolnou je pak třeba hodnotit i úvahu soudu o tom, že obviněný měl svědka J. převezením do H. S. strašit. Není ani zřejmé, na základě jakého podnětu došlo k trestnímu stíhání obviněného, když to nebylo trestní oznámení manželů J.

Z výše uvedeného je podle dovolatele zcela zjevné, kolika pochybení se orgány činné v trestním řízení dopustily a jak napravovaly důkazní nouzi nezákonnými postupy. To se pak odrazilo i v neustálém upravování skutkových vět v příslušných rozhodnutích. Nejprve byl prošetřován rok 2008 a telefonická žádost o úplatek, usnesení o zahájení trestního stíhání pak hovoří o roce 2007 a událostech ze dne 31. 5. 2007, přičemž následně je toto datum opraveno na den 1. 6. 2007. Rozhodnutí soudu prvního stupně předání úplatku již neuvádí vůbec, protože by konkrétnější údaj nebyl v souladu se zajištěným telekomunikačním provozem. Odvolací soud naopak doplňuje skutkovou větu časovým úsekem 2 – 5 dnů, aniž by to však učinil v kontextu dalších důkazů.

Podobná situace nastala u přislíbených výhod, kdy nejprve měl J. získat naprosto všechny možné výhody a odměny, což se později redukovalo na různé odměny a výhody, jenž byly nakonec pouze dvě, avšak tyto byly naprosto nemožné a navíc podložené pouze tvrzením J. a tedy podvodníka prokazatelně obviňujícího všechny kolem sebe.

Pokud jde o průběh řízení před odvolacím soudem, před přednesem odvolání obhájci bylo bez dalšího čteno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. 4 To 175/2007 o odvolání P. S., opis RT Z. L. a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 7. 2009 sp. zn. 1 PP 9/2009, týkající se odsouzeného J. Není zřejmé, z jakého důvodu byly tyto důkazy provedeny, neboť nebylo odvolacím soudem konstatováno, zda-li se jedná o provádění listinných důkazů ve smyslu ustanovení § 213 tr. ř. či o něco jiného. Pokud soud přistoupil k takovému postupu, mělo být stranám zřejmé, na základě jakého ustanovení tr. ř. je tak činěno. Pokud tak soud činil na základě ustanovení § 213 tr. ř., pak měly být jako důkazy přečteny rovněž listiny, resp. záznamy předložené obhájci obviněného.

Pokud odvolací soud konstatoval usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 7. 2009 sp. zn. 1 PP 9/2009, zejména pasáže o řádném výkonu trestu J., je na místě, aby hodnotil rozpor tohoto důkazu s dalšími důkazy založenými ve spisovém materiálu již provedenými, a to především se zprávami z věznice K., Z. a s tvrzeními svědků. Z těchto důkazů totiž na rozdíl od citovaného usnesení o podmíněném propuštění svědka J. vyplývá, že ten kuchařský kurs nedokončil. Na tuto skutečnost byl odvolací soud upozorněn. Není pak ani zřejmé, proč odvolací soud nepřipojil ohledně J. spisový materiál, který obhájce obviněného žádal a nekonstatoval tak pravomocný rozsudek ukládající J. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12,5 roku, i další spisové materiály včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, na které obhájce obviněného taktéž poukazoval v rámci doplnění a přednesu odvolání.

Soud pak postavil své rozhodnutí na tvrzení, že osoby J. a M. se neznají. Tento závěr soudů však není podle dovolatele v žádném případě nepochybný, protože obviněný v rámci své obhajoby poukazoval na pochyby v tomto směru, když navrhoval výslech svědka S., jenž by uvedené pochybnosti prokázal. Není pak vůbec zřejmé, proč byl v řízení o odvolaní citován rozsudek týkající se svědka S., když tento svědek nebyl v odvolacím řízení vyslechnut, a uvedené rozhodnutí bylo citováno jen velmi rámcově, na rozdíl od rozhodnutí týkajícího se svědka J. Pokud potom odvolací soud uzavřel, že nepovažuje za potřebné doplňovat dokazování výslechem navržených svědků, není tohoto rozhodnutí odvolacího soudu právně správné.

Jestliže odvolací soud konstatoval, že navržení svědci mají logický zájem vypovídat ve prospěch obviněného, není tento závěr ničím podložen. Jedná se jenom o obecnou domněnku soudu svědčící o libovůli při hodnocení něčeho, co nebylo provedeno, s cílem znehodnotit případnou svědeckou výpověď, aniž byla provedena.

Sám odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění nepovažuje za úplná, když na str. 5 odst. 3 rozsudku ze dne 17. 3. 2010 uvádí, že v dokladech vězně J. postrádá záznam či sdělení, že obviněného kontaktovala manželka vězně a že obviněný činí jakékoliv kroky v souvislosti s řešením jeho problémů. Pokud odvolací soud pokládal skutková tvrzení za neúplná, měl provést v tomto směru dokazování a ne nesprávně činit skutkové a právní závěry v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ v neprospěch obviněného.

Z důkazů a listin založených ve spise je zřejmé, že vedení věznice bylo o kontaktech s manželi J. informováno, a některé úkony proběhly na pokyn ředitelky jako např. ověření podpisu paní J. Ve spisovém materiále je založen dopis svědka J. adresovaný obviněnému, jenž obviněný předal ÚOOZ, takže není pravdou, že by obviněný nikoho o svých kontaktech s osobami svědků J. neinformoval. Vyvozovat proto jakékoliv závěry v neprospěch obviněného z toho, že jednal jednou či dvakrát o samotě se svědkem J., je právně zcela irelevantní, a to zejména za situace, kdy se tvrzení svědka J. o množství těchto schůzek ukázala jako absurdní.

Odvolací soud vůbec nereflektoval na odvolací námitku o porušení procesních předpisů týkající se toho, že soud prvního stupně zcela protizákonně tvoří závěry z neprocesních listin, např. úředních záznamů, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí a odkazuje na ně. V podstatných okolnostech soud vychází ze skutečností, které ani nebyly v rámci dokazování provedeny, jako např. v případě odkazu na peněženku svědka, nebo důkazy významně deformuje, když desinterpretuje některé svědecké výpovědi, jako např. výpovědi svědků M. ohledně finanční kontroly na předmětném účtu. Přestože byly tyto nedostatky podrobně popsány v písemném odvolání, odvolací soud se k nim nevyjádřil a zcela je ignoroval. Proto pak uvedené námitky ani nepřezkoumal.

Za zvláštní dovolatel označil to, že odvolací soud bez provádění důkazů upravuje skutkovou větu v bodě prvním a částečně dává za pravdu podanému odvolání, ale činí tak, aniž by provedl důkazy nové. To znamená, že odvolací soud v rozporu se svou pravomocí hodnotí důkazy již provedené a činí tak nepřípustné právní kroky. Na pravdě se pak nezakládá ani tvrzení odvolacího soudu, že obviněný nenavrhoval provedení dalších důkazů. Ve skutečnosti na předposledním hlavním líčení obviněný další návrhy na provedení dokazování učinil a na tomto svém návrhu ničeho nezměnil. Jednalo se zejména o nerealizovaný výslech svědka H., jako zpracovatele zásadního záznamu o tom, že přítelem J. je jistý M. Orgány činné v trestním řízení činily veškeré možné kroky, aby uvedená skutečnost nebyla zjištěna, což prokazuje mimo jiné to, že svědek H. nebyl vyslechnut ani odvolacím soudem.

Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatele v určitých částech nepřezkoumatelné. Je tak otázkou, z čeho konkrétně vycházel odvolací soud, když své rozhodnutí odůvodnil de facto v rozsahu 2 stran, na jakých důkazech své rozhodnutí založil, a jaké byly časové a celkové souvislosti jeho rozhodnutí. Proto je třeba považovat rozsudek odvolacího soudu za alibistický, nepřezkoumatelný, o čemž ostatně svědčí i strohý odkaz na odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud byl totiž odvolací soud uvedl, z čeho při svém rozhodování konkrétně vycházel, ukázaly by se v jednotlivostech i ve svém souhrnu veškeré rozpory mezi jednotlivými důkazy, celá důkazní situace by se ukázala pochybnou a nebylo by možné dospět ke stejnému výslednému rozhodnutí. Jsou to právně jen orgány činné v trestním řízení, které pomíjely a nehodnotily rozpory v jednotlivých výpovědích a ostatních důkazech, pominuly procesní chyby a vadný postup orgánů činných v trestním řízení a pracovaly pouze s jednou verzí, přičemž přizpůsobily veškeré další okolnosti, resp. důkazy provedené ve věci, když tyto hodnotily pouze jedním možným směrem a důkazy do této verze nezapadající vypustily, nehodnotily a neprošetřily.

Za naprosto zásadní považuje dovolatel to, že odvolací soud žádným způsobem nereagoval na markantní porušení zákona, např. nepravdivé údaje ze strany policejního orgánu při žádostech podle ustanovení § 88 tr. ř., kdy nejen nebyly splněny formální náležitosti těchto žádostí, ale byly v nich uváděny výslovné nepravdy, jako např. o tom, že obviněný měl požádat o úplatek telefonicky. K tomuto ale ani jeden ze soudů neměl žádných výhrad a s touto nezákonností se ztotožnil či dokonce vydal příslušná rozhodnutí a z takto nezákonně získaných důkazů čerpal v rámci dokazování. V žádostech o sdělení bankovního tajemství byly uváděny nepravdivé časové údaje, přičemž omluva administrativní chybou se jeví jako nedostatečná, zejména ve spojení s dalšími nezákonně získanými důkazy. Dále byly nezákonně zajištěny důkazy z hard disků ve vlastnictví VS ČR bez příslušného povolení. Kromě toho došlo k zablokování či likvidaci, nebo úmyslnému zamlčení získaných důkazů ve formě odposlechů hovorů z vězení mezi svědky J. a J. Též došlo k provádění úkonů jako neodkladných a neopakovatelných bez splnění zákonných náležitostí.

V závěru dovolatel poukázal na pouze obecně sepsaný protokol o veřejném zasedání o odvolání obviněného, jenž v původní verzi vůbec neobsahoval doplnění podaných odvolání.

K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel uvedl, že policejní orgán činný v jeho věci vyšetřoval i věc advokáta Mgr. M. R., obviněného manželi J. z toho, že měl žádat o úplatek na ovlivnění soudce. Totožní operativci i vyšetřovatel se podíleli i na případu obviněného Ing. C. V této věci měl vyšetřovatel Ing. H. udělenu plnou moc stěžejním svědkem panem J. k určitým právním úkonům, a proto není možné, aby tato osoba provedla nezávislé a nestranné vyšetřování.

V případě Mgr. R. byl vynesen taktéž odsuzující rozsudek Krajským soudem v Brně, jenž byl zrušen na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, přičemž následně byl Mgr. R. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. ( doposud nepravomocně ). Případ obviněného Ing. C. projednával stejný předseda senátu Krajského soudu v Brně jako v případě obviněného Mgr. R. V této souvislosti měl být tento předseda senátu vyloučen z toho důvodu, že již rozhodoval téměř totožnou kauzu, kde hodnotil věrohodnost stejných stěžejních svědků, a to manželů J., což ale podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Mgr. R. neučinil správně. Z tohoto důvodu pak mohl být názor projednávajícího soudce na věrohodnost uvedených svědků předpojatý, stejně jako jeho názor na práci shodného policejního týmu. Je tudíž zřejmé, že pokud se předseda senátu ve stejném časovém období v jedné věci jednoznačně vyjádří k věrohodnosti manželů J., nedá se předpokládat, že by v druhé věci svůj názor jakkoli změnil. Hodnocení odvolání obviněného Ing. C. bylo pak v tomto směru determinované.

Mgr. R. v rámci přednesu svého odvolání totiž argumentoval i věcí dovolatele Ing. R. C. a v této souvislosti se pak předseda senátu vyjádřil k jeho kauze dříve, než měl případ přidělen. Ze záznamu z veřejného zasedání o odvolání Mgr. M. R. je zřejmé, že se projednávající soudce vyjádřil i k věci dovolatele a k jeho vině. ( Mělo jít o druhé veřejné zasedání o odvolání proti odsuzujícímu rozsudku ve věci Mgr. R.. )

Dále dovolatel namítl, že není správné, aby o odvolání ve věci rozsudku vydaném Okresním soudem Brno - venkov Mgr. P. J. rozhodoval senát Krajského soudu v Brně, jehož členem byla po dlouhou dobu manželka tohoto soudce JUDr. M. J. Dovolatel je přesvědčen, že Mgr. J. rozhodoval v jeho věci o povolení podle ustanovení § 88 tr. ř. v době, kdy byla členkou odvolacího senátu právě JUDr. J.

V neposlední řadě je podle dovolatele nutné se v této souvislosti zabývat i otázkou, zda-li nebyl podjatý příslušný brněnský policejní útvar, protože dovolatel spolupracoval ve Věznici K. s osobami, které ho následně vyšetřovaly. Byl to totiž právě dovolatel, kdo jim poskytoval informace, a kdo věděl a ví o vyšetřování i procesních úkonech vůči Mgr. R.

Za vyloučený pak dovolatel považuje rovněž Okresní soud Brno – venkov a za vyloučeného zejména předsedu senátu, jakožto předsedu tohoto soudu za situace, kdy Věznice K., kde byl obviněný náměstkem ředitelky, spadá právě pod tento soud v oblasti rozhodování o podmíněných propuštěních odsouzených z výkonu trestu odnětí svobody. Proto i v tomto směru měla být zkoumána podjatost tohoto soudu a mělo být v této souvislosti rozhodnuto. Uvedené argumenty svědčí podle dovolatele jednoznačně o tom, že v rámci celého trestního řízení nebyla zajištěna nestrannost.

Vzhledem k uvedenému je podle dovolatele nepochybné, že byly splněny podmínky pro vyloučení shora označených OČTŘ z úkonů v trestním řízení, a to od samého počátku. U vyšetřujícího orgánu je to věc diskutabilní, nicméně v prvním a druhém stupni soudního řízení mělo být vyloučení soudců a soudu provedeno z úřední povinnosti. Tyto námitky obviněný částečně vznesl již přípravném řízení. Některé námitky ale dříve vzneseny nebyly, neboť obviněnému nebyly známy, a tudíž je nemohl namítat dříve. Konkrétně se jedná o námitky související s věcí Mgr. M. R., s Mgr. P. J. a s JUDr. J.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 265k tr. ř. zrušil, a poté sám ve věci podle § 265m tr. ř. rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, popř. aby věc podle § 265l tr. ř. přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně nevyužila svého práva a k podanému dovolání obviněného se do doby rozhodnutí Nejvyšším soudem nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. 3 To 43/2010 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.

Ohledně vzneseného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je třeba nejprve uvést následující.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.

Podle § 30 odst. 3 tr. ř. z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Podle § 30 odst. 4 tr. ř. z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.

Důvody k vyloučení soudce z rozhodování podle § 30 odst. 2, 3 a 4 tr. ř. nebyly v projednávaném případě dovolatelem uplatněny. Za vyloučený orgán ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. se považuje soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u nichž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohou nestranně rozhodovat. Povinností orgánu, jehož se důvod vyloučení týká, je totiž rozhodnout podle ustanovení § 31 odst. 1 tr. ř. o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát i bez návrhu.

Dovolací důvod podle § § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jinými slovy řečeno musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci (samé) rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, které má být podaným dovoláním podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. napadeno. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy nepostačuje, označí-li dovolatel za podjatého v dané věci např. soudního zapisovatele, státního zástupce nebo policejní orgán. To znamená, že k úspěšnému uplatnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje, jestliže z úkonů v trestním řízení by byla vyloučena pouze kterákoli další osoba vyjma soudce (např. státní zástupce, atd. ).

Z dikce tohoto dovolacího důvodu je patrné, že zákon možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z těchto podmínek představuje to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. To jinými slovy znamená, že druhá podmínka, která musí být současně splněna ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., spočívá v tom, že o důvodech k vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď nevěděl v době konání původního řízení, anebo tuto okolnost dovolatel namítl ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. Jestliže tedy dovolatel věděl, že soudce, který ve věci meritorně rozhodl, je podjatý, a tuto okolnost nenamítl v původním řízení, nýbrž až v podaném dovolání, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle citovaného ustanovení.

Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu shledal, že obviněný Ing. C., (resp. jeho obhájce), námitku podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu Mgr. Z. L. v předchozím řízení nevznesl. Nejvyšší soud byl proto nucen řešit otázku, zda obviněnému či jeho obhájci byla namítaná okolnost před jednáním odvolacího soudu známa či nikoliv. Za tím účelem si Nejvyšší soud vyžádal protokol o veřejném zasedání, včetně zvukového záznamu konaném dne 29. 4. 2009 o odvolání obviněného Mgr. M. R. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 89 T 173/2007, jenž bylo vedeno před odvolacím senátem Krajského soudu v Brně, jemuž předsedal Mgr. Z. L. a to pod sp. zn. 3 To 82/2009. Přitom zjistil, že ve věci Mgr. R. bylo u veřejného zasedání podle § 213 odst. 1 tr. ř. čteno usnesení o zahájení trestního stíhání Ing. C. Předseda senátu dále konstatoval, že byl obstarán a do spisu založen i protokol o výslechu Ing. C. včetně jeho pokračování, dále protokol o výslechu svědka L. J. včetně úředních záznamů o podání vysvětlení L. J. ze dne 7. a 13. 11. 2008. Obhájce obviněného Mgr. R. u veřejného zasedání poukázal na to, že obviněného Mgr. R. i Ing. C. vyšetřoval stejný útvar Policie ČR v čele s vyšetřovatelem P., jenž udržuje nadstandardní vztahy s advokátem svědka J. JUDr. N. Mgr. R. i jeho obhájce u veřejného zasedání poukázali na skutečnost, že svědek J. podobným způsobem obvinil i Ing. C., přičemž z řady trestních oznámení svědka J. byla do stádia obžaloby a popř. odsuzujícího rozhodnutí dotažena pouze věc obviněného Mgr. R. a Ing. C. Předseda senátu Mgr. L. v rámci vystoupení obhájce obviněného Mgr. R. upozornil, že se má zaměřit na věc Mgr. R. a věc Ing. C. ponechat stranou, neboť věc Ing. C. nebyla doposud pravomocně skončena. Mgr. R. pak navrhl, aby Ing. C. byl slyšen jako svědek v jeho trestní věci.

Nejvyšší soud konstatuje, že předseda senátu Mgr. L. se v průběhu předmětného veřejného zasedání v němž bylo projednáváno odvolání obviněného Mgr. R. věci Ing. C. jiným způsobem nedotknul, ani se k ní nevyjádřil.

Ve věci obviněného Ing. C. se následně konalo u Krajského soudu v Brně veřejné zasedání dne 17. 3. 2010 s tím, že předsedou odvolacího senátu byl rovněž Mgr. L. Vzhledem k tomu, že z trestních spisů vedených soudy ve věcech obviněného Mgr. R. a obviněného Ing. C. jednoznačně nevyplývá, zda dovolateli Ing. C. byly jím shora uvedené tvrzené okolnosti ohledně podjatosti Mgr. L. známy před konáním veřejného zasedání o jeho odvolání, zaujal Nejvyšší soud závěr, že tomu tak nebylo, čímž byla splněna druhá z podmínek vyplývajících z ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud pak zkoumal, zda byla po obsahové stránce naplněna i první ze zákonem požadovaných podmínek o tom, že rozhodl vyloučený orgán.

V návaznosti na námitky dovolatele Nejvyšší soud připomíná, že za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nemůže být považována každá skutečnost, kdy soudce přišel s věcí, kterou projednává, do kontaktu, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují reálné a konkrétní skutečnosti nasvědčující, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestraně rozhodovat.

Námitka obviněného, že předseda odvolacího senátu Mgr. L. rozhodoval dříve věc obviněného Mgr. M. R., v níž již zhodnotil věrohodnost stěžejních svědků manželů J., a proto je jeho názor na hodnocení věrohodnosti těchto svědků v projednávané věci obviněného Ing. C. předpojatý, nedopadá na žádnou alternativu možné podjatosti soudce podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Stejně je třeba hodnotit i námitku obviněného spočívající v tom, že si jmenovaný předseda odvolacího senátu vytvořil a vyjádřil svůj názor na věc dovolatele dávno před tím, než měl tento případ přidělen. Skutečnost, že se soudce seznámil s některými skutkovými a právními otázkami věci již předtím, než mu byla tato věc přidělena k projednání a rozhodnutí, není sama o sobě důvodem k vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ( srov. rozhodnutí pod č. 49/1995 Sb. rozh. tr.)

Tento právní názor vychází z toho, že atributem soudcovského rozhodování je nepochybně nestrannost. Základním prostředkem k nabytí a udržení nestrannosti je nezávislost soudce v nejširším slova smyslu. Nestranným je jen takový soudce, který je podle svého vědomí a svědomí nezávislý, jak na projednávané věci samotné, tak i na jejích subjektech, tzn. v tomto případě na jiných orgánech činných v trestním řízení i na osobách, jichž se úkony trestního řízení přímo dotýkají, jakož i na jejich obhájcích. Soudce musí věc posuzovat nezaujatě, bez předsudků, sympatií či antipatií tak, aby jeho rozhodování bylo zcela svobodné a nezávislé. Jde přitom o hodnocení psychického vztahu soudce k projednávané věci, daného jednak svědomím, jednak jeho profesionálním vědomím a odpovědností za nestranný přístup k věci.

Další dovolací námitka ohledně podjatosti soudců odvolacího senátu spočívala v tom, že o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval senát odvolacího soudu, jehož členkou v minulosti byla manželka předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. M. J. Nejvyšší soud pokládá takto vznesenou námitku za nedůvodnou. Podle stávající judikatury kolegiální vztahy mezi soudci vyplývající z výkonu funkce soudce nemohou opodstatnit vyloučení soudce, byť by šlo o vztahy přátelské. Je totiž nezbytnou součástí profesionality soudce, aby byl schopen nestranně rozhodovat i o věcech, v nichž vystupují osoby, ke kterým má soudce kolegiální či přátelský vztah (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 7 Tz 178/2001, soubor trest. rozh. NS ČR sv. 10/2001, T 267).

V dané věci o odvolání proti rozsudku senátu soudu prvního stupně, jehož předsedou byl Mgr. P. J., rozhodoval senát Krajského soud v Brně ve složení Mgr. Z. L., JUDr. M. O. a JUDr. M. S. JUDr. M. J. se tedy na rozhodování o odvolání obviněného nepodílela a kolegiální či popř. přátelský vztah mezi soudci rozhodujícími v dané věci a JUDr. M. J., jako manželkou rozhodujícího soudce nalézacího soudu, není relevantním důvodem k vyloučení Mgr. Z. L. či ostatních soudců rozhodujícího senátu z projednání a rozhodování ve věci obviněného Ing. C. Nejde tudíž o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o schopnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jen velice blízký osobní poměr (srov. rozhodnutí pod č. 30/2007 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí publ.v souboru trest. rozh. NS ČR sv. 20/2003, T 474 ).

Námitkou dovolatele spočívající v tom, že ve věci je vyloučen celý Okresní soud Brno – venkov a předseda tohoto soudu Mgr. P. J., jenž je i předsedou senátu projednávajícího tuto věc, protože Věznice K., kde byl dovolatel zaměstnán, spadá do obvodu Okresního soudu Brno – venkov, se Nejvyšší soud nezabýval, protože o této skutečnosti obviněný bezpochyby věděl od počátku svého trestního stíhání, popř. od podání obžaloby, a mohl ji tudíž uplatnit již v předchozím řízení. To se však nestalo. Proto jestliže dovolatel věděl o okolnosti o níž byl subjektivně přesvědčen, že zakládá podjatost soudce, který ve věci jedná a meritorně rozhoduje a nenamítl tuto okolnost v původním řízení, nýbrž tak učinil až v podaném dovolání, nemůže v tomto úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. rozhod. Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 164/2009). Jen pro úplnost ale Nejvyšší soud podotýká v souvislosti s takto uplatněnou námitkou dovolatele, že lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby, nebo více soudců jako konkrétních osob. Nikoli o vyloučení senátu či soudců určitého soudu an block ( srov. rozhodnutí pod č. 34/1997 Sb. rozh. tr.).

Pokud jde o námitku dovolatele, že v přípravném řízení byl ve věci činný vyloučený policejní orgán, přičemž ji vznesl již v přípravném řízení, tak tuto námitku akceptovat nelze. Dovolatel totiž vznesl zmíněnou dovolací námitku vůči policejnímu orgánu, tedy orgánu přípravného řízení, na který se tento dovolací důvod nevztahuje. Orgány přípravného řízení totiž neučinily v projednávané trestní věci takové rozhodnutí, které by bylo možno považovat za rozhodnutí ve věci (samé), jež bylo následně napadeno dovoláním (takové rozhodnutí učinily pouze soudy prvního a druhého stupně); proto je nelze označit za vyloučené orgány, které ve věci rozhodly, resp. tato námitka není k uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. postačující. Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal výhradu obviněného stran podjatosti policejního orgánu za relevantní.

Pro úplnost lze dodat, že pokud by jednotlivé úkony přípravného řízení skutečně prováděl policejní orgán vyloučený podle § 30 odst. 1 tr. ř., bylo by takovou vadu možné napravit jen cestou jiného mimořádného opravného prostředku.

Pouze nad rámec výše konstatovaného lze poznamenat, že z obsahu spisu nevyplývá, že by námitka podjatosti policejního orgánu byla výslovně v přípravném řízení obviněným Ing. C. vznesena, ačkoliv po obsahové stránce je zřejmé, že uváděné skutečnosti byly obviněnému známy již v přípravném řízení. V průběhu hlavního líčení obviněný pouze namítl, že v době, kdy si měl údajně říct J. o úplatek, probíhalo ve věznici šetření příslušných orgánů v kauze R. s tím, že obviněný byl u tohoto vyšetřování nápomocen. O tom, že by byla ve věci dána podjatost policejního orgánu, obviněný v hlavním líčení výslovně nic neuvedl a neučinil tak ani v písemně podaném odvolání. Podjatost policejního orgánu pak obviněný výslovně nenamítl ani v průběhu veřejného zasedání před Krajským soudem v Brně.

Nejvyšší soud zároveň podotýká, že jde-li o dvě různé věci spojené stejnými osobami svědků, nelze jen z tohoto údaje vyvodit poměr orgánu činného v trestním řízení k projednávané věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., jenž v případě podjatosti předpokládá, že policejní orgán, státní zástupce či soudce, popř. přísedící je osobně zainteresován ve věci pro vztah na určitém výsledku věci, kterou projednává. O takový případ ovšem v projednávaném případě nejde, protože se jedná jen o projednání dvou věcí v jiném řízení, jež v přípravném řízení vedl stejný policejní orgán, ale rozhodovali soudci pokaždé jiného nalézacího soudu a kterou v obou případech projednával odvolací senát Krajského soudu v Brně v čele s předsedou senátu Mgr. Z. L.

Obviněný Ing. C. tak podle názoru Nejvyššího soudu uplatnil v této části svého dovolání dovolací námitky, jimiž částečně byl a částečně nemohl být naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale ani ty námitky, které uvedený dovolací důvod obsahově naplňují, nebyly shledány opodstatněnými.

Pokud jde o další uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 .

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Je tomu tak proto, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Navíc čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. ř. Proto není důvodná námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou totiž i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv, přičemž tento závěr nijak nenarušuje povahu dovolání, jako výjimečného opravného prostředku (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, sp. zn. I. ÚS 55/04).

Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené přezkoumal předmětná rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ve vztahu k námitkám uvedeným v dovolání obviněného pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i v