4 Tz 105/2009 – Nejvyšší soud

4 Tz 105/2009 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého M. K., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o : Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991 a v řízení, které mu předcházelo , b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného M. K. Napadené usnesení s e z r u š u j e . Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/1950-II, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., v jednočinném souběhu s trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle § 278 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák. z r. 1950), kterých se dopustil tím způsobem, že dne 1. 10. 1950 v B. odepřel splnit rozkaz představeného, aby přijal zbraň a cvičil se v zacházení s ní. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zák. z r. 1950 k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně a podle § 23 téhož zákona byla započítána do uloženého nepodmíněného trestu doba vyšetřovací vazby v trvání od 12. 10. 1950 do 25. 10. 1950. Proti citovanému rozsudku podal obviněný M. K. odvolání, které bylo zamítnuto rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 70/1950-II, s tím, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/1950-II, tak nabyl právní moci dne 7. 12. 1950. Podle § 23 tr. zák. z r. 1950 byla do výkonu trestu započítána další vazba obviněného v trvání od 25. 10. 1950 do 7. 12. 1950. Z dochované dokumentace vyplývá, že obviněný M. K. nastoupil výkon trestu dne 7. 12. 1950 a odpykal jej dnem 12. 4. 1952. Podnět k zahájení rehabilitačního řízení podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., podal obviněný M. K. dne 19. 3. 1991 a dožadoval se zrušení odsuzujícího rozsudku. O podaném podnětu k rehabilitaci bylo rozhodnuto usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 48/1991, tak, že podle § 14 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, byl zrušen rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/1950-II, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 70/1950-II, ve výroku o trestu odnětí svobody a současně byla zrušena dle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující. Usnesení nabylo právní moci dne 18. 6. 1991. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že výrok o vině z výše citovaného rozsudku je třeba pokládat za správný a v souladu se zákonem, neboť měl oporu v provedeném dokazování, které v předmětné trestní věci provedl bývalý Nižší vojenský soud v Brně, přičemž pochybení nebylo shledáno ani v použité právní kvalifikaci. Za vadný byl v přezkumném rehabilitačním řízení označen pouze výrok o uloženém trestu odnětí svobody. Poté nařídil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně hlavní líčení na den 15. 8. 1991, kdy vydal pod sp. zn. 1 Rtv 48/1991 rozsudek, kterým při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/1950-II, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 70/1950-II odsoudil obviněného M. K. podle § 270 odst. 1 tr. zák. z r. 1950 k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a podle §§ 58 odst. 1 písm. a), 59 odst. 1 tohoto trestního zákona výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 48/1991, byl odůvodněn ve stručnosti pouze zásadami pro ukládání trestů u trestných činů proti brannosti (Hlava IX zákona č. 86/1950 Sb.) s tím, že při ukládání trestu je třeba vycházet ze stejných zásad jako při ukládání trestu u jiných trestných činů. Při těchto úvahách bylo v rehabilitačním řízení přihlédnuto ke změnám v čsl. zákonodárství, jakož i ke změnám v přístupu k osobám, které mají vykonávat základní vojenskou službu a v řádném výkonu této služby jim brání jejich náboženské přesvědčení, tedy k možnosti volby mezi vojenskou a civilní službou. S přihlédnutím k zásadám ukládání trestů tedy býv.Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl, že přiměřeným trestem v daném případě je uložení podmíněného trestu odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 270 odst. 1 tr. zák. z r. 1950, přičemž do uloženého trestu byly promítnuty ty skutečnosti, že v případě obviněného M. K. se jedná o prvotrestaného občana, který se trestné činnosti dopustil výlučně z náboženských důvodů a spáchání trestné činnosti doznal. Vzhledem k tomu, že obviněný M. K. nevyužil opravného prostředku proti citovanému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 48/1991, nabyl rozsudek právní moci dne 4. 9. 1991. Následně pak v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 1991 pod sp. zn. 1 Rtv 48/1991 vyhlásil býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesení, kterým podle § 368 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný M. K. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 a podle článku II., odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se mu promíjí uložený trest odnětí svobody s tím, že se dnem vydání rozhodnutí na něj hledí jako by nebyl odsouzen. Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně nabylo právní moci dne 17. 9. 1991. Proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991 podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného zemř. M. K. stížnost pro porušení zákona. Podle jejího názoru byl napadeným usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b)a § 278 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 a v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992. Stěžovatelka v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona vyslovila přesvědčení, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení konaného na návrh obviněného podle výše citovaných ustanovení důsledně nepostupoval. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl bez náležité pozornosti ponechán výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Dále poukázala na to, že z odůvodnění napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991 je jednoznačně patrno, že tento soud vycházel ze skutkových zjištění, že obviněný M. K. odmítl převzít zbraň a konat vojenskou službu s tehdy platnými zákonnými ustanoveními v důsledku svého náboženského přesvědčení. Přitom nebyla náležitě zvážena okolnost, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv, podle kterého má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, přičemž toto právo v sobě zahrnuje i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám, nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováváním obřadu. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003 Sb., podle něhož svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, neboť toto nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svědomí jako absolutního práva t