4 Tz 105/2009 — Nejvyšší soud

4 Tz 105/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2010 Spisová značka:4 Tz 105/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.105.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 105/2009 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého M. K., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o : Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991 a v řízení, které mu předcházelo , b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného M. K. Napadené usnesení s e z r u š u j e . Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/1950-II, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., v jednočinném souběhu s trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle § 278 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák. z r. 1950), kterých se dopustil tím způsobem, že dne 1. 10. 1950 v B. odepřel splnit rozkaz představeného, aby přijal zbraň a cvičil se v zacházení s ní. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zák. z r. 1950 k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně a podle § 23 téhož zákona byla započítána do uloženého nepodmíněného trestu doba vyšetřovací vazby v trvání od 12. 10. 1950 do 25. 10. 1950. Proti citovanému rozsudku podal obviněný M. K. odvolání, které bylo zamítnuto rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 70/1950-II, s tím, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/1950-II, tak nabyl právní moci dne 7. 12. 1950. Podle § 23 tr. zák. z r. 1950 byla do výkonu trestu započítána další vazba obviněného v trvání od 25. 10. 1950 do 7. 12. 1950. Z dochované dokumentace vyplývá, že obviněný M. K. nastoupil výkon trestu dne 7. 12. 1950 a odpykal jej dnem 12. 4. 1952. Podnět k zahájení rehabilitačního řízení podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., podal obviněný M. K. dne 19. 3. 1991 a dožadoval se zrušení odsuzujícího rozsudku. O podaném podnětu k rehabilitaci bylo rozhodnuto usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 48/1991, tak, že podle § 14 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, byl zrušen rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/1950-II, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 70/1950-II, ve výroku o trestu odnětí svobody a současně byla zrušena dle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující. Usnesení nabylo právní moci dne 18. 6. 1991. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že výrok o vině z výše citovaného rozsudku je třeba pokládat za správný a v souladu se zákonem, neboť měl oporu v provedeném dokazování, které v předmětné trestní věci provedl bývalý Nižší vojenský soud v Brně, přičemž pochybení nebylo shledáno ani v použité právní kvalifikaci. Za vadný byl v přezkumném rehabilitačním řízení označen pouze výrok o uloženém trestu odnětí svobody. Poté nařídil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně hlavní líčení na den 15. 8. 1991, kdy vydal pod sp. zn. 1 Rtv 48/1991 rozsudek, kterým při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/1950-II, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 70/1950-II odsoudil obviněného M. K. podle § 270 odst. 1 tr. zák. z r. 1950 k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a podle §§ 58 odst. 1 písm. a), 59 odst. 1 tohoto trestního zákona výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 48/1991, byl odůvodněn ve stručnosti pouze zásadami pro ukládání trestů u trestných činů proti brannosti (Hlava IX zákona č. 86/1950 Sb.) s tím, že při ukládání trestu je třeba vycházet ze stejných zásad jako při ukládání trestu u jiných trestných činů. Při těchto úvahách bylo v rehabilitačním řízení přihlédnuto ke změnám v čsl. zákonodárství, jakož i ke změnám v přístupu k osobám, které mají vykonávat základní vojenskou službu a v řádném výkonu této služby jim brání jejich náboženské přesvědčení, tedy k možnosti volby mezi vojenskou a civilní službou. S přihlédnutím k zásadám ukládání trestů tedy býv.Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl, že přiměřeným trestem v daném případě je uložení podmíněného trestu odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 270 odst. 1 tr. zák. z r. 1950, přičemž do uloženého trestu byly promítnuty ty skutečnosti, že v případě obviněného M. K. se jedná o prvotrestaného občana, který se trestné činnosti dopustil výlučně z náboženských důvodů a spáchání trestné činnosti doznal. Vzhledem k tomu, že obviněný M. K. nevyužil opravného prostředku proti citovanému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 48/1991, nabyl rozsudek právní moci dne 4. 9. 1991. Následně pak v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 1991 pod sp. zn. 1 Rtv 48/1991 vyhlásil býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesení, kterým podle § 368 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný M. K. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 a podle článku II., odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se mu promíjí uložený trest odnětí svobody s tím, že se dnem vydání rozhodnutí na něj hledí jako by nebyl odsouzen. Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně nabylo právní moci dne 17. 9. 1991. Proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991 podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného zemř. M. K. stížnost pro porušení zákona. Podle jejího názoru byl napadeným usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b)a § 278 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 a v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992. Stěžovatelka v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona vyslovila přesvědčení, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení konaného na návrh obviněného podle výše citovaných ustanovení důsledně nepostupoval. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl bez náležité pozornosti ponechán výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Dále poukázala na to, že z odůvodnění napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991 je jednoznačně patrno, že tento soud vycházel ze skutkových zjištění, že obviněný M. K. odmítl převzít zbraň a konat vojenskou službu s tehdy platnými zákonnými ustanoveními v důsledku svého náboženského přesvědčení. Přitom nebyla náležitě zvážena okolnost, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv, podle kterého má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, přičemž toto právo v sobě zahrnuje i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám, nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováváním obřadu. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, ze