4 Tz 11/2010 — Nejvyšší soud

4 Tz 11/2010 citace  Právní věta:Řízení o správním vyhoštění vedené pro nevycestování osoby, která byla vyhoštěna podle zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nemá povahu správního řízení trestního podle vnitrostátního práva, ani nemá trestně právní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění jejích protokolů. Takové řízení, resp. jeho výsledek, proto nepředstavuje překážku trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák.* * Poznámka redakce: Nyní srov. ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 256, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. j) tr.ř., čl. 4/1 Prot. k Úmluvě Datum rozhodnutí:29. 7. 2010 Spisová značka:4 Tz 11/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.11.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Ne bis in idem Dotčené předpisy:§ 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:20. 9. 2010 Publikováno ve sbírce pod číslem:57 / 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 11/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného  Ch. B. N.,  proti usnesení Krajského soudu v Ostravě  ze dne 11. 3. 2008,  sp. zn. 39 To 9/2008,  v  trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně  pod sp. zn. 1 T 41/2007, a podle § 268 odst. 1 písm. c)  tr. ř. rozhodl   t a k t o: Stížnost pro porušení zákona   se   z a m í t á.                                                                                                             O d ů v o d n ě n í : Obviněný Ch. B. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 1 T 41/2007, uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že v době od 16. 10. 2000 do 26. 1. 2001 v K., okres N. J., se zdržoval na území České republiky přesto, že rozhodnutím Policie ČR, Správy Severomoravského kraje, Služby cizinecké a pohraniční policie – Oddělení cizinecké policie v Novém Jičíně ze dne 9. 10. 2000, č.j. PSM - 974/OCPS ( pozn. v rozsudku chybně uvedeno: OCPO )  - NJ - 2000,  jenž nabylo právní moci dne 16. 10. 2000,  mu bylo uloženo podle § 119 odst. 2 písm. c) bodu 1 zák. č. 326/1999 Sb. správní vyhoštění s tím, že území České republiky má opustit do 15. 10. 2000. Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců  se zařazením do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který usnesením ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 39 To 9/2008, toto odvolání  podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 39 To 9/2008, ministryně spravedlnosti podala podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného Ch. B. N. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, protože se soudy ve věci rozhodující důsledně neřídily ustanoveními § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. j) a § 256 tr. ř. a ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.   V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti uvedla, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo navrhovateli doručeno krátkou cestou dne 9. 10. 2000, přičemž lhůta k vycestování mu byla stanovena na 15. 10. 2000 a rozhodnutí nabylo právní moci marným uplynutím lhůty k podání odvolání dne 16. 10. 2000, neboť policejní orgán vyloučil odkladný účinek odvolání. Jediným procesním prostředkem obecného práva, kterým by se mohl navrhovatel zprostit povinnosti během pouhých 6 dnů opustit území České republiky, bylo podání žaloby podle § 244 – 250k  o. s. ř. v tehdy platném znění ve spojení s ustanovením § 172 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v tehdy platném znění. Tehdejší znění zákona obsahovalo výluku ze soudního přezkumu ohledně rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se před zahájením řízení o tomto vyhoštění cizinec zdržoval na území České republiky nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně. Meze správního uvážení policejního orgánu tedy nemohly být přezkoumány civilním soudem. Ustanovení takovému přezkumu bránící pak zrušil Ústavní soud nálezem pléna ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07,  pro rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv  a svobod (dále jen Listina). Podle stěžovatelky je nezbytným předpokladem pro naplnění zákonných znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí existence úředního rozhodnutí. Aby mohlo být maření úředního rozhodnutí sankcionováno podle trestního zákona, je nezbytné, aby toto rozhodnutí bylo vydáno soudem nebo státním orgánem v předepsaném řízení za dodržení příslušných procesních ustanovení, která postup soudu či státního orgánu před vydáním rozhodnutí upravují. Samo rozhodnutí musí obsahovat výroky, které zákon požaduje, a musí být vyhotoveno ve formě,  jíž zákon předepisuje. V tomto pak stěžovatelka poukázala na  usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1410/2007.   Existenci právně bezvadného a vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění je proto podle stěžovatelky třeba řešit jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. samostatně, neboť jde o otázku viny, když rozhodnutí, kterým byl obviněnému pobyt na území republiky zakázán, představuje přímo znak objektivní stránky trestného činu podle  § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Zde poukázala na usnesení Nejvyššího soudu  sp. zn. 3 Tdo 382/2009. Jakkoli obecně platí presumpce správnosti veřejnoprávní listiny, důkazní sílu takového rozhodnutí posoudí soud v trestním řízení volnou úvahou ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Vázanost soudu správním rozhodnutím je zde nepřípustná,  a proto nalézací soud podle stěžovatelky pochybil, když se spokojil s připojením opisu předmětného rozhodnutí o správním vyhoštění a dále nezkoumal, zda byly splněny podmínky pro jeho vydání. Soud měl provést důkaz spisem Policie ČR, Správy Severomoravského kraje, Služby cizinecké a pohraniční  policie – oddělení cizinecké policie v Novém Jičíně  sp. zn. PSM – 974/OCPS – NJ – 2000 a opatřit si i další potřebná zjištění. Lustrací skončených trestních věcí by soud zjistil, že v době vydání rozhodnutí o správním vyhoštění se proti tomuto cizinci (obviněnému) vedlo trestní řízení u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 122/2000 a že toto řízení pravomocně skončilo až dne 27. 12. 2000, tj. v době, kdy již více než dva měsíce měl zakázán pobyt na území České republiky. Proto minimálně do dne 27. 12. 2000 nemohl obviněný Ch. B. N. z území České republiky vycestovat, neboť měl právo se  u soudu hájit a uplatňovat svá procesní práva. Tato skutečnost pak sama o sobě odůvodňovala jiný závěr o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí. Policejní orgán neprovedl dne 9. 10. 2000 k osobě obviněného potřebná šetření a vydal rozhodnutí sice formálně pravomocné a vykonatelné, avšak zcela zřejmě nezákonné,  a proto stěží použitelné jako podklad pro odsouzení obviněného za výše uvedený trestný čin. Ministryně spravedlnosti též vyjádřila názor, že pokud by šlo o správní rozhodnutí nulitní, nemohlo by se jednat o trestný čin z důvodu absence znaku objektivní stránky. Jestliže by šlo o rozhodnutí učiněné v rozporu s ústavním pořádkem České republiky anebo zjevně nezákonné, pak by bylo jeho nerespektování možné posoudit nanejvýš jako pokus trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Z hlediska teorie trestního práva by šlo o skutkový omyl pozitivní, který je trestný jako pokus ve smyslu ustanovení § 8 tr. zák., konkrétně jako pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. Trestnost  takového pokusu se pak posuzuje podle materiálního hlediska. Nalézací soud ovšem nedostál své povinnosti posoudit samostatně existenci a nezávadnost úředního rozhodnutí a odvolací soud pochybil, pokud nezakročil a mlčky akceptoval