4 Tz 35/2016 — Nejvyšší soud

4 Tz 35/2016 citace  Název judikátu:Nenastoupení služby v brané moci podle § 265 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 6. 2016 Spisová značka:4 Tz 35/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:4.TZ.35.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nenastoupení služby v ozbrojených silách Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 tr. ř. § 269 odst. 2 tr. ř. § 271 odst. 1 tr. ř. § 226 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 8. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 35/2016-26ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 8. 6. 2016 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. K., proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. a § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného M. K., a to i z důvodů uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění. Napadený rozsudek se zrušuje. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný M. K. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 4. 1. 1959 u Okresní vojenské správy O. n. O., kam byl předvolán, odmítl před uplynutím 24hodinové lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, nastoupit vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, jak byl povinen podle povolávacího rozkazu vydaného Okresní vojenskou správou v O. n. O., čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., ve stadiu pokusu podle § 5 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. Odůvodnění: Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák.), ve stadiu pokusu podle § 5 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jednoho měsíce. Podle rozsudku se uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 4. 1. 1959 u Okresní vojenské správy O. n. O., kam byl předvolán, odmítl před uplynutím 24hodinové lhůty stanovené v povolávacím rozkaze nastoupit vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, jak byl povinen podle povolávacího rozkazu vydaného Okresní vojenskou správou v O. n. O. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 2. 1959. Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. K. stížnost pro porušení zákona. Pohnutkou, jež motivovala odmítnutí vojenské služby obviněným, byla jeho náboženská výchova a jeho příslušnost k náboženské sektě S. J., když právě tuto okolnost obviněný na svou obhajobu uváděl. Jeho čin směřoval k uplatnění základního práva, které mu jako občanu ČSR zaručovala Ústava v ustanovení § 16, stejně tak i Deklarace lidských práv v článku 18. Pokud byl tento čin prohlášen za trestný, stalo se tak v rozporu s citovanými principy a s principy, na nichž byla budována demokratická společnost. Pokud Ústava z roku 1948 zaručovala právo na svobodu svědomí, pak trestní zákon mu aplikaci této svobody neumožňoval. Pokud Vojenský obvodový soud v Karlových Varech obviněného za uvedené jednání odsoudil, porušil zákon v ustanovení § 265 odst. 1 odst. 1 tr. zák. Závěrem pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. K. v ustanoveních § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. (dále jen tr. ř.) ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. nechť je napadený rozsudek zrušen, včetně na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl postup podle § 270 odst. 1, případně podle § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, aniž zkoumal řízení, jež mu předcházelo, neboť trestní spis již byl skartován a soudu byla k dispozici pouze ověřená kopie rozsudku. Z obhájcem předloženého opisu rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 30 D 535/2010, jímž bylo rozhodnuto o dědictví po M. K., bylo ověřeno datum jeho úmrtí, k němuž došlo dne 3. 5. 2010. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného M. K. z důvodů dále rozvedených a že podle § 275 odst. 1 tr. ř., s ohledem na tento vyslovený závěr není překážkou provedení řízení na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona. Podle § 3 odst. 2 tr. ř. z roku 1950 bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Podle § 265 odst. 1 tr. zákona z roku 1950 se trestného činu nenastoupení služby v branné moci dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Podle § 5 odst. 1 tohoto zákona jednání pro společnost nebezpečné, jehož se pachatel dopustil v úmyslu způsobit výsledek uvedený v zákoně, je pokusem trestného činu, jestliže tento výsledek nenastane. Těmito ustanoveními se bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech při svém rozhodování důsledně neřídil. Obviněný M. K., jak vyplývá z odůvodnění citovaného rozsudku, v rámci své obhajoby připustil jak v přípravném řízení tak ve své výpovědi v hlavním líčení, že se na okresní vojenskou správu dostavil, aby příslušnému orgánu sdělil, že vojenskou základní službu nenastoupí, protože se to příčí jeho náboženskému přesvědčení jako „příslušníku s. J.“ (citace z rozsudku). V tomto náboženském duchu byl doma vychováván on i jeho bratři, kteří měli k vojenské službě až na jednoho zcela shodný odmítavý přístup. Při hodnocení osoby obviněného bylo konstatováno, že je řádně zaměstnán, je kladně pracovně hodnocen, je občansky i trestně bezúhonný. Rozsudek pak dále v této souvislosti obsahuje celou řadu proklamací, nemajících povahu hodnocení důkazů či právních úvah, jejich úkolem bylo pouze stanovit míru společenské nebezpečnosti činu. V rámci těchto úvah soud neopomenul jako přitěžující okolnost přičíst obviněnému k tíži to, že jeho dva bratři již byli za stejný trestný čin v minulosti odsouzeni, z nichž jeden v době konání hlavního líčení proti obviněnému, trest odnětí svobody aktuálně vykonával. Odůvodnění výše trestu odnětí svobody a nutnosti jeho přímého výkonu rozsudek postrádá. V době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech platil především ústavní zákon 150/1948 Sb. ze dne 9. 5. 1948 - Ústava Československé republiky. Podle čl. 16 odst. 1 této Ústavy bylo každému přiznáno právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Podle odst. 2 stejného článku pak všechna náboženská vyznání a bezvyznání jsou si před zákonem rovna. Podle Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948, zejména čl. 18 této deklarace, má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Tato ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručená občanská a politická práva obviněného nebyla bývalým Vojenským obvodovým soudem v Karlových Varech respektována. Jednání obviněného, které bylo kvalifikováno jako trestný čin, směřovalo k uplatnění jeho základního práva, jež bylo uvedenými dokumenty zaručeno, bylo v rozporu s mezinárodním právem prohlášeno za trestné. Ústava z roku 1948 sice svobodu vyznání a svědomí formálně zaručovala, ovšem právní norma nižší právní síly, jíž by realizace takovýchto svobod byla zaručena, vydána nebyla a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala. Obviněný neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, na druhé straně byl ochoten na základě svého nezvratného náboženského přesvědčení na sebe vzít následky, vyplýv