4 Tz 35/2025 — Nejvyšší soud

4 Tz 35/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2025 Spisová značka:4 Tz 35/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:4.TZ.35.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zákaz reformace in peius Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. § 266 odst. 1 tr. ř. § 266 odst. 4 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 35/2025-1083 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudce JUDr. Jiřího Pácala a soudkyně JUDr. Pavly Augustinové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné I. V., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 6 T 62/2023, a podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl t a k t o : Stížnost pro porušení zákona se zamítá. Odůvodnění: 1. Dne 8. 9. 2025 obdržel Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona č. j. MSP-161/2025-ODKA-SPZ/4, kterou podala ministryně spravedlnosti (dále také jako „ministryně“ či „stěžovatelka“) podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. v neprospěch obviněné I. V., (dále také jako „obviněná“). Stížností ministryně výslovně napadá pravomocný rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále také jako „nalézací soud“ či „soud prvního stupně“) pod sp. zn. 6 T 62/2023 (dále také jako „napadené rozhodnutí“). 2. Stěžovatelka nejprve uvádí, že obviněná byla napadeným rozsudkem uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 tr. zákoníku [správně § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a d) tr. zákoníku – pozn. Nejvyššího soudu]. Za jednání popsané v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku [předmětná skutková věta je citována v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 515/2024, které je veřejně dostupné např. na webových stránkách Nejvyššího soudu – pozn. Nejvyššího soudu] ji soud prvního stupně uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu 5 let za současného stanovení přiměřené povinnosti, aby podle svých možností a schopností (svých sil) odčinila nemajetkovou újmu způsobenou trestnou činností. Současně soud rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené trestným činem. Stěžovatelka akcentuje, že k uloženému trestu nalézací soud uvedl, že obviněné polehčuje okolnost, že před spácháním trestné činnosti vedla řádný život a že se ani v průběhu páchané trestné činnosti nedopustila jiné protiprávní činnosti a od ukončení trestné činnosti již uplynula doba 5 let, a dále také skutečnost, že duševní zdraví poškozeného nebylo poškozeno výrazněji. Naopak jí přitěžovala skutečnost, že trestnou činnost páchala po delší dobu, když soud rovněž zmiňuje zohavení poškozeného. 3. Dále poukazuje na to, že proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání pouze obviněná, a to do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání pak rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále také jako „odvolací soud“, popř. „soud druhého stupně“), tak, že je usnesením ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 10 To 6/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl, když v odůvodnění usnesení se vyjádřil mj. k otázce uloženého trestu. Podle odvolacího soudu uložený trest odnětí svobody neodpovídal dosavadnímu způsobu života obviněné, povaze a závažnosti činu, takže ho odvolací soud považoval za nepřiměřeně mírný. Podle soudu druhého stupně měl být v daném případě uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře blížící se polovině zákonné trestní sazby. Odvolací soud ovšem výslovně uvedl, že předmětná vada ovšem nemohla být napravena, neboť takový postup by byl v rozporu se zákazem reformationis in peius, když odvolání podala výlučně obviněná. 4. Stěžovatelka současně poukazuje na to, že proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, kdy uplatnila dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci dovolání pak uplatnila totožné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů směřující vůči skutkovým i právním závěrům soudů obou stupňů s tím, že rozsudek nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu trpí stejnou vadou, spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů i v nesprávné právní kvalifikaci skutku. Nejvyšší soud nicméně dovolání obviněné usnesením ze dne 24. 7. 2024, č. j. 4 Tdo 515/2024-1008, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Obviněná si následně podala ústavní stížnost, která byla usnesením dne 27. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 2908/24, odmítnuta. Obviněná přitom podle Ústavního soudu vznášela námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy již náležitě zabývaly a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. 5. Ministryně spravedlnosti považuje za těžiště podané stížnosti pro porušení zákona otázku uloženého trestu. Je přesvědčena o tom, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon ve prospěch obviněné, a to ve výroku o vině, jímž v důsledku nesprávné právní kvalifikace skutku došlo k porušení § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) d) tr. zákoníku a ustanovení § 215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona, a dále ve výroku o trestu, který byl nedůvodně uložen jako trest nepřiměřeně mírný, neboť měl být uložen jako úhrnný a navíc nepodmíněný. Současně ale konstatovala, že otázka právní kvalifikace již byla vyřešena Nejvyšším soudem v rámci řízení o dovolání, v němž bylo konstatováno, že jednání obviněné mělo být správně právně kvalifikováno jako dva trestné činy, a to jednání páchané v období od ledna 1989 do 1. 1. 2003 jako trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona a jednání páchané v období od 2. 1. 2003 do března 2018 jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) d) tr. zákoníku. K nápravě vady právní kvalifikace však nemohlo dojít z důvodu zákazu reformace in peius, a otázka trestu se proto v řízení o dovolání stala bezpředmětnou. 6. Podle stěžovatelky tak byla otázka právní kvalifikace jednání obviněné Nejvyšším soudem vyřešena, a proto považuje za hlavní těžiště podané stížnosti otázku uloženého trestu. Ministryně je přesvědčena o tom, že nalézací soud uložil obviněné za prokázané jednání trest nepřiměřeně mírný, neboť náležitě neposoudil veškerá kritéria podstatná pro volbu druhu a výměry trestní sankce. Zejména soud prvního stupně postupoval v rozporu s § 38 a 39 tr. zákoníku a nedostatečně vyhodnotil povahu a závažnost spáchaného trestného činu. Je tomu zejména proto, že stupeň společenské škodlivosti daného druhu trestné činnosti je obecně velmi vysoký, přičemž individuální závažnost posuzovaného jednání obviněné v daném konkrétním případě výrazně převyšuje závažnost jednání, která jsou soudy řešena v obdobných případech. 7. Akcentuje, že obviněná svým jednáním maximálním možným způsobem porušila zájmy poškozeného a naplnila hned tři ze čtyř možných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu (resp. trestných činů), když obviněná jednala zvlášť surovým i zvlášť trýznivým způsobem provedení činu, způsobením těžké újmy na zdraví, poškozením důležitého orgánu i zohyzděním poškozeného a délkou doby páchání, která byla v daném případě extrémně dlouhá, značně převyšující obvyklou dobu páchání tohoto druhu trestné činnosti. Obviněná při páchání trestné činnosti přitom vykazovala mimořádně zvrácenou kreativitu a bezcitnost, přitom některé z použitých mechanismů násilí poškozeného bezprostředně ohrožovaly na životě. Ze zjištěného způsobu fyzického týrání vzbuzujícího značné fyzické a současně i psychické útrapy lze bezpochyby dovodit vysokou míru bezcitnosti, bezohlednosti a lhostejnosti obviněné k osudu a utrpení poškozeného. Toto jednání přitom mělo velmi citelný a trvalý dopad na další život poškozeného nejen ve fyzické, ale i psychické rovině. Ohledně osobních, rodinných a majetkových poměrů obviněné a jejího způsobu života uvádí stěžovatelka, že rodinu obviněné představoval fakticky toliko její jediný syn – kterým je právě poškozený. Jeho systematické fyzické a psychické týrání, jemuž se od útlého dětství až do jeho dospělosti věnovala velmi důsledně, pravidelně a praktiky neustále, se pro obviněnou stalo jediným životním programem a cílem. Její rozpoznávací a ovládací schopnosti a trestní odpovědnost z hlediska duševních funkcí přitom nebyla forenzně významně narušena. Za situace, kdy se týrání poškozeného stalo součástí jejího parazitního životního stylu, nelze v žádném případě přiznat obviněné polehčující okolnost spočívající ve vedení řádného způsobu života s odůvodněním, že se obviněná ned