4 Tz 39/2018 — Nejvyšší soud

4 Tz 39/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 1. 2019 Spisová značka:4 Tz 39/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TZ.39.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ne bis in idem Stížnost pro porušení zákona Vyhýbání se výkonu vojenské služby Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 tr. ř. § 269 odst. 2 tr. ř. § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. § 271 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 4. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 39/2018-22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2019 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. P., nar. XY, XY, Slovensko, zemřelého dne 21. 11. 2004, naposledy bytem XY, XY, Slovensko, proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP-47 ze dne 29. 7. 1952 sp. zn. Vt-15/52, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. takto: I. Pravomocným usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 11. 9. 1952 č. j. Vto 184/52-I. byl porušen zákon v ustanovení § 197 písm. b) tr. ř., ve znění zák. č. 87/1950 Sb. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř., ve znění zák. č. 87/1950 Sb. a v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného J. P. II. Citované usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Trenčíně se zrušuje. Zrušuje se též rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP- 47 ze dne 29. 7. 1952 sp. zn. Vt - 15/52, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného J. P. pro skutek, že dne 6. 12. 1951 u svého útvaru v K. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb. Odůvodnění: Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. P. proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP-47 ze dne 29. 7. 1952 sp. zn. Vt-15/52, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb., (dále jen „trestní zákon z roku 1950“), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Dále byla u obviněného podle § 43 a § 44 trestního zákona z roku 1950 vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu pěti let. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 11. 9. 1952, kdy odvolání obviněného bylo zamítnuto usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Trenčíně č. j. Vto 184/52-I. Předmětného trestného činu se obviněný dopustil tím, že dne 6. 12. 1951 u svého útvaru v K. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Z citovaného rozsudku rovněž vyplynulo, že obviněný se ke svému jednání doznal a na svoji obhajobu uvedl, že mu jeho vyznání (Svědek Jehovův) nedovoluje, aby vykonával službu v jakékoli armádě. K tomu soud konstatoval, že obviněný nemůže ze svobody vyznání pro sebe vyvozovat jakékoli výhody při plnění všeobecných občanských povinností, zejména pokud jde o plnění branné povinnosti. Při ukládání trestu soud přihlédl na jedné straně k částečnému doznání obviněného a k tomu, že jej rodiče vychovávali ve víře Svědků Jehovových, na straně druhé jako k okolnosti přitěžující k jeho dřívějšímu odsouzení za obdobný trestný čin. Stěžovatel v této souvislosti poukázal, že za výše zmíněný trestný čin podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 byl obviněný odsouzen přesto, že pro obdobnou trestnou činnost – neuposlechnutí povolávacího rozkazu a porušení subordinace – již byl pravomocně odsouzen k zostřenému žaláři v trvání dvou let, který vykonal, rozsudkem Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949 č. j. Ktr 448/49, potvrzený rozsudkem NVS-Praha č. j. P-270/49 ze dne 20. 1. 1950. Ze zprávy pro Generální prokuraturu Bratislava - rejstřík trestů ze dne 21. 5. 1953 č. j. Np-22/52 vyplývá, že obviněnému byla z uloženého trestu odnětí svobody prominuta jeho část v trvání jednoho roku na základě čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 4. 5. 1953. Z výkonu trestu byl propuštěn dne 10. 12. 1953 na svobodu. Návrh na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb. ve věci nebyl podán. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozsudkem a v řízení mu předcházejícím porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních § 1 odst. 1, § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení (dále jen „trestní řád z roku 1950“), ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. V odůvodnění svého podání pak stěžovatel poukázal na doslovné znění § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948, § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, i jednotlivých výše citovaných zákonných ustanovení, kterými se býv. nižší vojenský soud neřídil. Obviněný J. P. byl odsouzen za své náboženské přesvědčení, ačkoli pouze uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Podstatné je i to, že obviněný neměl v rozhodné době zákonnou možnost vojenskou službu odmítnout a zvolit alternativní službu beze zbraně, jelikož tato neexistovala. S odkazem na veškeré již z dřívějších obdobných případů známé výkladové teze nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí vojenské služby, resp. vyhýbání se služební povinnosti, za trestný čin, neboť v případě takového – právně dovoleného – jednání nutně absentuje obligatorní znak trestného činu, a sice protiprávnost. Na tomto základě ministr spravedlnosti konstatuje, že došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného J. P. a je proto namístě předmětný odsuzující rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně - PSP-47 ze dne 29. 7. 1952 sp. zn. Vt-15/52 zrušit. S přihlédnutím k aktuální důkazní i procesní situaci, kdy skutkový stav byl v napadeném rozhodnutí spolehlivě zjištěn a kvůli úmrtí obviněného a dalším okolnostem nepřipadá zřejmě v úvahu jakékoli dokazování, zastává stěžovatel názor, že je možné a vhodné zároveň, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby vojenského prokurátora podle § 226 písm. b) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud výše uvedené porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbudou svého podkladu a poté aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. výše zmíněným způsobem. Nejvyšší soud především nejprve zkoumal, zda je v posuzované věci oprávněn k výkonu trestního soudnictví ve smyslu § 13 tr. ř., neboť stížností pro porušení zákona je sice napadán rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně - PSP-47, tedy soudu nacházejícího se na území nynější České republiky, správně však stížnost pro porušení zákona měla směřovat proti rozhodnutí odvolacího soudu. Jím byl v dané věci býv. Vyšší vojenský soud v Trenčíně, neboť jeho rozhodnutím byla věc obviněného pravomocně skončena, a tedy z dnešního pohledu se jedná o cizozemský soud. Lze jen spekulovat, proč byl tento mimořádný opravný prostředek v dané věci a v takové procesní situaci namířen proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a nikoli proti rozhodnutí soudu odvolacího. Pokud snad měl stěžovatel pochybnosti o tom, zda rozhodnutí nynějšího cizozemského soudu je možné napadnout stížností pro porušení zákona, tak tyto obavy nejsou na místě. Je tomu proto, že z článku II. odst. 1 Přílohy č. I, která obsahuje přechodná a zmocňovací ustanovení zákona č. 558/1991 Sb., č. 25/1993 Sb., č. 292/1993 Sb. a č. 152/1995 Sb. vyplývá, že k řízení ve věcech, v nichž byla podle dosavadních předpisů (před 1. 1. 1993) založena příslušnost Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, s výjimkou řízení o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím vyšších vojenských soudů, je příslušný Nejvyšší soud České republiky, pokud ve věci v prvním stupni rozhodoval orgán činný v trestním řízení se sídlem na území České republiky. Za tohoto stavu je tudíž nepochybné, že Nejvyšší soud je oprávněn